Kapitola jedenáctá – Dieta

Ani nevím, co se pak, nežli jsem usnul, dělo. Byl jsem zavrtaný v peřinách, nebylo mi dvakrát ... Jen jsem slyšel, jak si Páníček pořád něco broukal o té rejži a snad stále pořád dokola mluvil o nějaké ... snad to byla kamarádka, známá, co já vím, ale to jméno, to si pamatuju dodnes. Jmenovala se Dietka. Dianku už sem jednu znal, holčičku od vedle, také o Diplomce už s někým mluvil, ale Dietka ... no, uvidím.

Drželo ho to několik dnů, co mi to jméno pořád opakoval, až se zdálo, že mne to učí, abych to znal, ale já si to pamatoval hned ten večer, než jsem usnul. Jestli to nakonec nebyla nějaká jeho milá, dnes se tomu říká přítelkyně, nevím, ale cítil jsem, že ji brzy poznám.

Druhý den, ani nevím kolik bylo, když jsem se probudil, spal jsem po tom všem jako zabitý, páníček nikde. Ještě jsem si chvilku pohověl, pak jsem šel udělat páníčkovi radost do té místnosti s tím vodopádem a vodotryskem – on ji měl vždy velkou, když tu místnost nakonec po mně uklidil, „...a že jsem moc hodnej pejsek, že to nedělám jinam!...a tak! – a pak k misce. „Ale co to?”. Žádný pamlsek, žádná dobrota, nic takového. Pěkně mi začínalo kručet v bříšku. Čuchl jsem k tomu, takové bílé nic, bez zápachu, vůbec to ani nevonělo, ani nesmrdělo, ani nechutnalo.

Zajímavé, že v tomhle jsme se s páníčkem nikdy neshodli. Mělo se to navzájem přesně obráceně. To, co mému čumáčku šmakovalo, co jsem již na dálku cítil, občas se v tom i pěkně poválel, třeba na poli jak tam polehávají a přežvykují ta veliká rohatá zvířata, nebo na přehradě v leklé rybě, „...i když dodneška nevím, čeho se lekla?” - to bylo něco panečku! – tak ale pro páníčkův čumáček to bylo asi moc silné. Tyhle vůně jeho malej čumáček vůbec nesnesl.

Čuchnu podruhé, oblíznu.
„Kdepak, to není nic pro mě, to to páníček pěkně popletl, asi nám to vyměnil...” – říkám si. „...počkám, až přijde, však ono se to, ten omyl, vysvětlí!” – a zalezl jsem do pelíšku, kde jsem znovu usnul.

Tak zas příště ...haf!

Kapitola desátá – Rejže

Kapitola desátá, no, to si zasluhuje novou fotku, že jo, co už jsem zase větší a dospělejší, a taky s Páníčkem udobřenej, už se na něj vůbec nezlobím.

Musím pokračovat ve vypravování, jak to bylo v tom pelíšku, v peřinách, když mne tam Páníček objevil. Já se celý klepal, co zas bude, ale místo zlobení a vyčítání, dostal nějaký záchvat, páníček, začal se také klepat, tak jsme se nakonec klepali oba, a nevěděl, co má dělat. Úplně mě zapomněl dát pod ten vodotrysk a umýt, a rovnou do froťáku. Já se už dávno klepat přestal, a on stále chodil sem a tam, nosil mě v náručí, a pořád:
„Bedřišku, co ti je, Bedřišku!!! ... co s tebou, co teď mám udělat?”... a hladil mě a byl úplně vykolejenej. Jestli takhle vypadá vykolejený vlak, tak se vůbec nedivím, že to bývá taková tragédie. Pak jsem se, od velkých kamarádů pejsků dozvěděl, že tohle je Láska. Ale já měl taky k Páníčkovi lásku, a vykolejený jsem nebyl... tak nevím, asi ještě tomu úplně nerozumím.

Páníček tomu ale taky vůbec nerozuměl a v kamarádství s pejskama byl prostě úplný nováček. Tak jako nový řidič nosí na autě takovou tu cedulku, že je Nováček, měl by i on něco takového nosit, aby každej pejsek věděl!

Vyhrabal jsem se z toho froťáku a začal páníčka uklidňovat, zleva zprava ho olizoval, až se konečně trošku opravdu uklidnil.

„Haló, haló, ahoj Mirko, prosím tě, co mám dělat, já jsem úplně bezradnej...”, někomu volal pořád dokola. Nevím, s kým mluvil. Co jsem ho uklidnil, ruce se mu přestaly třást a mohl konečně telefonovat ... teda vymačkat číslo.Volal snad na tři místa a všude to samé.

Nerozuměl jsme tomu, už pomalu jsem usínal, jak jsem z toho všeho byl unavený , nějaký číslo k veterinářskýmu doktoru ... vůbec nevím, co to je ... si psal, pak zase někam volal. A ... to si ještě pamatuju ...”rýži” … těsně před usnutím: „Tak jo, rejži, děkuju, děkuju, rejži! ... jo, rejži!”

Tak za tejden, Haf!