Kapitola dvacátádevátá – Tlačenka

Dostal jsem tlačenku, od hostinské. Ona mě občas drbe. Mám ji rád, někdy jí také oblíznu. Že jsem byl hodnej, tak jsem dostal tu tlačenku. Páníček to nerad vidí, ale když je bez pepře...teda ta tlačenka, a vyjímečně... Chci se na ní vrhnout ale, no moc se mi to teď nehodí. Kontroluju páníčkovo vyprávění, kvůli chybě, to vždy hned zaštěkám. Ale On moc chyb nedělá, tak se nakonec do té „tláči“ pouštím a Páníček pokračuje.

Zburcoval jsem kde koho.Vždyť jsme se vlastně teprve teď vrátili. A za chvíli je tma. Nakonec přece jen jsme vyjeli. A hned na Novou ves nahoru k vleku. Jenže pochopitelně nikde nic. Vlekaři už také ne, končej ve čtyři. Tak jsme to tam tak nějak prohledali a dolu na dojezd, jestli tam se něco nedovíme. Ale kdepák, a bufík dole na sjezdovce zrovna zavíral. Taky nikoho, žádnýho takovýho pejska, pán neviděl. Ještě jsme si párkrát zakřičeli, tak jak nahoře: Beeedřiiichuuu, Beeedřiiichuuu, a ještě tamhle tím směrem Beeedřiiichuuu, ale zase nic. Kdo ví, mohla to být bublina, nebo jiný pejsek, přesto ale „Prosím tě, jeď pomalu, co kdyby... budeme se rozhlížet, člověk nikdy neví a náhoda je náhoda!“

Sunuli jsme se, jak kdybychom se učili řídit. Jen jsme řidiče za náma znervozňovali, tam se totiž nedá moc předjíždět, samá serpentina. Dolu jsme dorazili za tmy. „Tak hele Karle, teď dáme auto do garáže a jdeš s náma k Papouškovi, a žádná výmluva. Zejtra je taky den, budem pokračovat!“

Nemohl jsem nesouhlasit. Také byl zrovna den, kdy se scházíme. A taky, napadlo mne, si toho frťana zasloužím a dám si ho tam, a co bych doma sám dělal?...jen se užíral.

Zrovna jsem dojedl tlačenku, když Páníček přerušil vyprávění. Už to znám, teď se napije, možná si ještě odskočí, a bude pokračovat, půjde se do finále!!! Na ten konec se vždycky moc těším, to je to nejlepší, jen aby to nepopletl, už se dočkat nemůžu...

Jak jsme šli k tomu Papouškovi, už to ve městě všechno bylo takový rozsolený, špatně se šlo. Až když jsme odbočili z hlavní, tak to bylo lepší, ale já pořád v hlavě Bedřiška. Kde asi je, co dělá?...neumrznul? A podobné myšlenky mi pořád běhaly hlavou. Ale konečně jsme u cíle, vstupujeme, pozdravení vlevo a chcem k našemu stolu do místnosti vpravo, ale šenkýřka nás zadrží … „No to je dost, že jdete, už tu na vás čekaj?...kde se touláte?“ Tak jeden přes druhého vysvětlujeme, že už druhý den hledáme Bedřiška, a tak. „Tak si běžte sednout...“ - usměje se „...už vám to nesu!“

Nedočkavostí nad tím, jak bude Páníček pokračovat ve vypravování, jsem několikrát „kňuknul“. Asi jsem to neměl dělat, páníček přestal vypravovat a hned ke mně. Když já to ale nemohl vydržet. A Páníček: „Bedřišku, co je ti? ...tu tlačenku's něměl asi žrát, že jo!?...já to říkal, že ti bude blbě, už je to tady! A pro tuhle chvíli bylo po vypravování. A já se tak na ten konec těšil. No, uvidíme, jak dlouho to bude trvat, asi moc né, už se u stolu ozývaj hlasy: „Tak Karle, jak to dopadlo? ...dopovídej to!“ - a tak.

Kapitola dvacátáosmá – U papouška

Sedíme v klubovně U papouška. Tam se už roky pravidelně scházíme. Když jsem přišel k Páníčkovi, byl už členem zdejší Spolkové stolní společnosti. A když mne poprvé přivedl, všichni se se mnou pozdravili a já s nimi, a tak jsme se seznámili a pak jsem byl jmenován Psím členem spolku, ostatně tak jako Endy, s právem sedět u spolkového stolu a podílet se na spolkovém životě. Dostal jsem přiřazenu židli, takže teď rokuji a jsem členem rovnoceným každému. 

Páníček už pokolikáté vypravuje tu „zimní“ historku... zase tu jsou lidé, kteří to ještě neslyšeli. A tak Páníček trpělivě o tom, jak přiběhli ti velcí psi, jak jsem se zaběh, o té vánici a tak. Já kontroluju, jestli to říká správně, jestli si na jedné straně nepřidává, ale na druhé jestli na něco nezapomene. A už je s vyprávěním tam, jak ho kamarádi uklidňovali a dovezli domů.

No druhej den hned ráno jsme se zase sešli, kluci s autama, už měli udělaný cedulky ZABĚHL SE STŘEDNÍ CHLUPATÝ KŘÍŽENEC, SLYŠÍCÍ NA JMÉNO BEDŘICH ...atd atd., připravenu lepicí pásku a že to všechno objedou a oblepí sloupy a zastávky, na krámky nezapomenou, hostince a rekreačky. No bylo toho moc, po té noční vánici se jezdilo mizerně a trvalo to až do odpoledne. Také jsme se Bedřicha snažili vypátrat, pokoušeli se dostat do lesa, tam v tom rajonu ve stráních pod Černou studnicí. Ale kdepak, ještě ani chodníčky zvěří vyšlapané nebylo možné použít. To se po takové vánici musí počkat, pěkně dva tři dny, pak už se v lese zase, pro toho, kdo to zná, chodit nechá. Nic, nikde nic, žádná stopa. Jen ticho, ticho. Když padne takovýho sněhu, to se celý kraj ztiší, auta neslyšet, vlak neslyšet – to se nesmí vůbec po kolejích chodit! Všechny zvuky tak jsou tím sněhem utlumeny... a já podotýkám, že i to mě Endy naučil a když jsem se prodíral zpět, vůbec jsem neštěkal, nemá to cenu. Ale vraťme se k Páníčkovu povídání.

Pět nás Bedřiška hledalo. Tři to objížděli s auty, ale marnost nad marnost. Musí se ještě alespoň den počkat. Tak jsme to ujednali a že mě odvezou domu. - pokračuje Páníček. Bylo mi hrozně, co doma, když Bedřišek někde ve sněhu v lesích. Ale nic jiného se dělat nedalo. Vyklopili mě u baráku „Ahoj!...ahoj! Rozloučili jsme se a oni domu, a auta do garáže. Sotva jsem ty dvě patra vylezl, nohy jsem měl jak z olova. A nejen únavou, ale hlavně starostí o toho pejska. - to jako o mně. Tady ta pasáž vyprávění mi mi dělá moc dobře, ale už je tu pokračování:  Ani boty jsem si nesundal. No, nakonec jsem to nahoru vylezl, ale hlad jsem neměl žádnej. Žaludek tou starostí tak stažený, že by stejně nic nepřijal. Ale co teď? "Frťánka, dám si frťánka" mi proběhlo hlavou a hned se jmu myšlenku realizovat.

Skleničku s kredence, flaška je tamhle … a najednou se mi zbláznil telefon v kase. Nervozitou ho ani vytáhnout nemůžu. Konečně! ...ale to už přestal zvonit. Kdo to byl?...kdo to byl?...aha, neznámé číslo! Hned volám zpět. „Haló, haló!... vy jste mi teď volali?“ Ten příjemný ženský hlas na druhé straně mě trochu uklidňuje, a nejen svým zabarvením, ale i sdělením. „Vy hledáte toho chlupatýho pejska? ...syn se teď vrátil ze školy … né, né, víc nevím, a jestli je to on?... nevím, ale podle popisu, snad, no, někdo mu to říkal, tak Vám volám.“ Jsem celý nadšený, možná tomu přikládám větší důležitost, ale alespoň nějaká stopa. „Děkuju, mockrát děkuju za zprávu, děkuju...“ - a pokládám, respektivě zavěšuji telefon. No ale – pokračuje páníček ve vypravování - … samým rozrušením jsem se zapomněl zeptat, kde? Kde že byl ten pejsek zpatřen! Tak volám znovu, hned vyhrknu „Kde“. A ten stejný hlas „Co kde? Kde? ...a jó, to jste vy? Tady u nás, říkal prý to vlekař zezhora, z vleku.“ Ta ženská je snad..., proboha z jakýho vleku?... tady jich jsou snad stovky! „Paní kde, z jakýho vleku, na který sjezdovce?“ Hlas se zasměje „Pane, to jsem Vám neřekla, tady, u nás, na vsi, na Nový vsi!“ To mi spadl kámen ze srdce, to by mohlo bejt, to je tím směrem! A srdce mi zase buší jak o závod. Musím na Ves, musím na Ves, je to jasné.