Kapitola osmá – Vodotrysk

Tak jsem na půdě, v té komoře, zle mi je, zima.

„Co to?”

Kroky, jasně slyším kroky, takové šouravé, a jak mi je zle, začnu se bát, tisknu se do kouta, je tma ... hrůza ... celej se klepu.
„Tak pojď, ty potvoro chlupatá” – slyším páníčkova slova, „Už jsem to všechno uklidil, teď jseš na řadě ty! – a páníček mě bere do jakéhosi hadru balí a odnáší. Přestal jsem se bát, ještě se truchu klepu, ale zima mi už také taková není. U Páníčka v náručí mi je dobře.

„Kam teď?”- říkám si ... hm, už mi to je jasné, tam do té místnosti s vodopádem. To jsem vám ale ještě nestačil řict, kromě vodopádu se v té místnosti ukrývá i vodotrysk, v tom bílém bazénu... a toho jsem se obával nejvíce. Šup se mnou - a rovnou pod vodotrysk. Zpočátku, když tryskala voda chladná, klouzala po mém kožíšku, aniž by pronikla na tělo, posléze se však voda začala ohřívat a já začal být značně promočený. Páníček ale nedbal, byla-li to hra, vůbec se mi nelíbila. Bylo to až trochu přehnané, tohle přece s “bobříkem odvahy” nemá ale vůbec nic společného. Chce mě snad Páníček utopit, či co? To však ale ještě nebyl konec mého utrpení, nakonec vzal takové mazlavé růžové a vetřel mi to do kožichu. Fuj, začlo to pěnit, měl jsem toho nejen plné oči, ale i čumáček, a řeknu vám, vůbec nic pro pejsky!

„Tak Hhh... Haa... F! Ani hafat mi z toho nejde!...a he...hééé...pšík!!! - vlezlo mi to i do čumáčku