pátek 23. června 2017

Kapitola dvacátášestá – Rekognoskace

Haf, haf, haf...haf!“ 
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“

Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do
lesa, hlouběji a ještě hlouběji... a nahoru, do kopce. Sníh je čerstvý, lehký, probíhám jím a za mnou jakby mračna bílého prachu. Vánice metelí pořád s nezmenšenou intenzitou, na kraj padá už nejen bílá tma a já furt dopředu. Však mám nějakou fyzičku, to díky Endymu, když jsme se probíhali lesem, vždycky říkával: „Musíš si zadělat na pořádnou fyzičku... uvidíš, ono se ti to bude jednou hodit!“

A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.

Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...

Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.

No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.

sobota 10. června 2017

Kapitola dvacátápátá - Vánice

A je tu zima. Pořádná, sněhu, no ... a z našeho psího pohledu, hrůza hrůz. A mrzne „Jak když praští!” – říkává
páníček, ale kdo praští koho, to ještě neřekl, tak tomu moc nerozumím. Budu se muset přeptat Endyho, až se uvidíme. Ale na pacičky je to dobré, sůl už je pryč a nám chundeláčům zima není. Pravda, jinak na tom jsou „naháči” – pro neznalé, to je takové divné psí plemeno, přestavte si, že nemaj žádný kožich, jen tak pár chlupů na hlavě ... tak ti se, pochopitelně, oblékat musí. A vůbec, v poslední době se obléká už hodně pejsků... čím to je, nevím, asi nejsou dost otužilí, nebo nemaj pořádný chlupy. „To je dnes taková doba!” – říkává Páníček. Ale my, co denně urazíme kilometry a kilometry, a to za každého počasí, my jsme otužilci a žádný obleček nepotřebujeme.

Páníček si koupil takové zajímavé zařízení, taková škatulka malá to je, nosí to za páskem a jmenuje se to „krokoměr”. Vždycky, když se vrátíme domů, tak říka „Vidíš, Bedřišku, tak dneska jsi ušel sedum kilometrů.” Někdy říká také „šestnáct kilometrů”, stalo se také „dvacet tři kilometrů”. Já tomu sice moc nerozumím, pořád mi vrtá hlavou, jak může tvrdit, kolik jsem toho ušel, ...vlastně uběhal, protože já prakticky pořád jen pobíhám, ... když to má namontované na sobě a ne že to upevní na obojek mně. Za prvý – já mám krok úpně jiný, nežli on, za druhé – pejsci udělají kroků dvakrát více nežli lidi, to přece dá rozum, když máme dvakrát tolik nožiček, a za třetí – troufnu si říci, že toho při čmuchání a lovení naběhám daleko víc, než Páníček. Tak to vidíte, ono to je třeba, když to všechno spočítám, třeba i šedesát kilometrů a ne těch ubohejch dvacettři, co urazí on. Ale to se ví, že lidi, a hlavně Páníčci, na tom tak dobře, jako my pejsci, nejsou. Ale abych mu udělal radost, vrtím vždy ocáskem a „Haf haf!” – hafám, a že neumí počty, to mu nevyčítám, hlavně, že má ten svůj krokoměr a těší se z něho.

Zima má také tu výhodu, že nemusím na hambu na tu půdu. Proč? ... no protože je zima a „Já mám měkký srdce!” – říkává páníček, „Já tě do tý zimy dát nemůžu!” Ale má to i, samozřejmě, nevýhody. Na hambě totiž mám klid, žádné lání a výčitky a „co všechno pro mne dělá” tam poslouchat nemusím...a taky pak většinou dostanu nějakou „ňamku“, když si mě bere zpátky. Takže vidíte, vlastně „něco za něco, haf haf!”

A razíme ven, to se vždycky těším, skáču a běhám po bytě, Páníček mne chce obléci, no ... obléci, to tak říkáme. Jak jsem již psal, já jsem otužilej, já šaty a jiné oblečky nenosím. Obléci u nás znamená vzít si „kšíry”, neboli „kšandy” – jak Páníček říká. Kdysi totiž, jak jsem se doslechl, lítal eroplánem a skákal, ale moc tomu při jeho nešikovnosti nevěřím – tak k těm kšandám také někdy dodává „...ti musím ten padák nandat!”- to jsou ty kšíry místo obojku. Ale já se nedám, uhejbám a uhejbám a je z toho pěkná honička, když vidím, že už už nemůže, tak mu udělám radost a nechám se jako chytit. Jsme pěkně rozehřítí ... pane, to je řádná rozcvička, a můžeme ven.

To je slota, to je slota!” – komentuje páníček počasí, když jsme byli vyrazili z baráku. Co to „slota” je nevím, ale z televize znám, že snad na Slovensku mají také „Slotu” – nějakého politika. Tak ho vždycky hledám, ale nikde nikdo ... „No, nediv se...” – říká páníček, „...že nikde nikdo, když je taková slota!” – tak fakt nevím.

Smráká se, brzo – to těma černýma mrakama. Začíná se to metelit a ze severu od hor přichází mlha. Taková zvláštní atmoféra, ale terén známe, páníček mne pouští, „ať si užiju” – jak říkává, a já ... hm, jak já to miluju, už v tom sněhu blbnu, prorážím závěje, skáču, ňafám a štěkám ... a tak. Ticho, úplné ticho v té zasněžené, metelicí a mlhou stišené krajině. A já ... kolem páníčka sem, a tam... a zpět a... najednou přibíhají dva velcí černí psi. Fuj, to jsem se lekl, nohy na ramena a mizím v tom neviditelnu, co nás obklopuje. A upaluju, upaluju co to dá... dopředu... dopředu...


Ps. No, jak tohle dopadne...