Kapitola devátá – Slabý žaludek

„Haf!”

Páníček mě „frotýruje”, už mi je docela pěkně. Ale co jsem si všechno v tom bílém bazénu s vodotryskem musel prožít, to nepřeju ani zlému vlčákovi od naproti, co mu padá to jedno ucho. Teď nevím které, ještě si pletu strany, ale myslím, že je to to krajní. Já si z něho vždycky dělám legraci, mě totiž ucho nepadá, a on se z toho může vzteknout!

„Tak, teď budeš pěknej voňavej Bedřišek, taaak, ještě vydrž a bude to!” ... a tak pořád dokola, když ze mne páníček tu pěnu vodotryskem smýval. Hrůza, opravdu.

„A jakápak vůně?...” – si pro sebe říkám „... to znám lepší, třeba takové, co leží na tý louce kousek za barákem, takové lívance to jsou, od těch velkejch rohatejch!” To je, pane, něco, ale tohle, začíná se mi zase trochu zvedat žaludek.

Ale to už Páníček končí frotýrování, balí mne do suchého a odnáší do toho našeho společného pelíšku. Ještě mne přikryl peřinkou, pohladil a ...

Šup ... a bylo to venku. Bylo mi to líto, opravdu, to jsem páníčkovi udělat nechtěl. Ale nějak se mi v žaludku popletlo do dobré a vylízané z té pánvičky a to protivné pěnivé od vodotrysku, také mám asi slabší žaludek ... no, a bylo to. Páníček něco zrovna štrachal u sporáku, nic neviděl. Začal jsem se bát, že mne zase dá na „hambu” do té komory, ještě celý mokrý jsem se v pelíšku, abych byl neviditelný, stočil co do nejmenšího klubíčka a přitiskl se do toho, co mi vyjelo z žaludku, to abych se úplně zneviditelnil. Chtěl jsem být co nejmenší a co nejtišší, ale tak mi to bylo líto, že to kňourání a kňučení šlo ze mně úplně samo. Rychle jsem zavrtal čumáček ještě víc do peřin, aby to Páníček nezaslechl, ale už bylo pozdě. Už je tady a: „Tak copak je, Bedřišku?” ... chce mne pohladit „Jo, tobě byla zima, že se's tak zavrtal!”... a chce mi peřinku urovnat.

Jsem snad úplně placatej, jak se tisknu na ten kavalec, ale už je pozdě, Páníček nazdvedává peřinu i ten froťák, co jsem do něj zabalený, a....

... a už to vidí. Celý se třesu, ale o tom zas až příště.

HEZKÝ NOVÝ ROK … Bedřich

Kapitola osmá – Vodotrysk

Tak jsem na půdě, v té komoře, zle mi je, zima.

„Co to?”

Kroky, jasně slyším kroky, takové šouravé, a jak mi je zle, začnu se bát, tisknu se do kouta, je tma ... hrůza ... celej se klepu.
„Tak pojď, ty potvoro chlupatá” – slyším páníčkova slova, „Už jsem to všechno uklidil, teď jseš na řadě ty! – a páníček mě bere do jakéhosi hadru balí a odnáší. Přestal jsem se bát, ještě se truchu klepu, ale zima mi už také taková není. U Páníčka v náručí mi je dobře.

„Kam teď?”- říkám si ... hm, už mi to je jasné, tam do té místnosti s vodopádem. To jsem vám ale ještě nestačil řict, kromě vodopádu se v té místnosti ukrývá i vodotrysk, v tom bílém bazénu... a toho jsem se obával nejvíce. Šup se mnou - a rovnou pod vodotrysk. Zpočátku, když tryskala voda chladná, klouzala po mém kožíšku, aniž by pronikla na tělo, posléze se však voda začala ohřívat a já začal být značně promočený. Páníček ale nedbal, byla-li to hra, vůbec se mi nelíbila. Bylo to až trochu přehnané, tohle přece s “bobříkem odvahy” nemá ale vůbec nic společného. Chce mě snad Páníček utopit, či co? To však ale ještě nebyl konec mého utrpení, nakonec vzal takové mazlavé růžové a vetřel mi to do kožichu. Fuj, začlo to pěnit, měl jsem toho nejen plné oči, ale i čumáček, a řeknu vám, vůbec nic pro pejsky!

„Tak Hhh... Haa... F! Ani hafat mi z toho nejde!...a he...hééé...pšík!!! - vlezlo mi to i do čumáčku

Kapitola sedmá – V komoře

Vždycky, když se Páníček vrátí od “vodopádu” z tý místnosti, bývá v dobré míře a rozpoložení. Nevím, co se kde semlelo, ale dnes tomu tak nebylo. Já, jak už jsem řekl, domníval jsem se, že si budem hrát na schovku nebo na indiány, na stopaře, když mě páníček tak pěkně vystopoval. Však jak jsem se tentokrát mýlil. Tu hru, co Páníček zpustil, tu jsem ještě neznal. Snad na velkýho psa, nebo na vlka, si chtěl hrát?

Bylo to sice až trošku směšné, ale přesto jsem dostal strach, když na mě mocně zavrčel. Ještě více jsem se přitiskl do kouta pod mým pelíškem, co tam mám skovku a nevěděl jsem, co dál. Páníček, který na rozdíl od nás pejsků většinou chodí po dvou - ostatně tak jako jeho smečka celá, se spustil na všechny čtyři a začal na mě pod pelíškem dorážet. Pořád jsem si myslel, že je to hra, situace ale začala být vážná. Vypadalo to, že mě chce Páníček sežrat a předníma packama mě chce vyšťourat z úkrytu. Pak dokonce smeták si na mě vzal. Několikrát jsem na něj, teda ne na páníčka, ale na ten smeták, zaútočil, ale to ho ještě víc rozohnilo...teda ne ten smeták, ale páníčka. Tiskl jsem se do rohu, jak to jenom šlo. Marně jsem přemýšlel, co se mohlo stát, že se jeho chování natolik změnilo. Nebo snad, že bychom dělali “bobříka odvahy”? - mi ještě stačilo blesknout hlavou a v tu chvíli mě měl. Tentokrát tak pevně, že ani má mrštnost a šikovnost, ani to klouzavé, co jsem měl v kožichu z té pánvičky na sporáku, mi nepomohlo. Mým dopadením se zřejmě poněkud uklidnil, tak že přestal alespoň štekat, nadále však vrčel v takové tónině a disharmonii, že bych to nikomu nepřál. Držel mě pevně a mne začalo bolet přecpané bříško.

„Proboha, kam mě to ale nese?”

No, „Na hambu pudeš!” a zavřel mne za trest na tu půdní komoru, co už jsem říkal, plno prachu a tak, vůbec se mi tu nelíbilo, začalo mi být smutno a to bříško mě bolelo čím dál víc. A kožich, přes ten nalepenej prach, jsem si ani vypucovat nemohl. Začala být zima, ten zalepenej kožíšek vůbec nehřál, packy jsem měl černý, a když jsem se podíval do zrcadla, takové staré, s pavučinama, prasklé, tam stálo o komín opřené, tak jsem se sám sebe úplně lekl. A začal jsem fňukat, po psím, však to znáte, to psí kňourání. Byl jsem opravdu nešťastnej.

„Ach jo! Hafff...

Kapitola šestá – Na hambě

Sedím v takové komoře, na půdě, páníček mě tam zavřel a nikam nesmím. 

Křičel: „A na hambu!” – úplně se zajíkal a doslova mě do té „šatlavy” hodil. Olizuju si kožich, ... a že je z čeho, ale moc soustředit se nemůžu, pořád mi v uších zní to jeho: „Ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert dlužnej!”

Dlouho jsem si myslel, že je to hra, ale když už asi popáté uklouzl a vzal na mě klacek, utekl jsem se až do nejzazšího rohu pod ten dlouhej pelíšek s polštářema. On však, s tím klackem mě vyštourávaje, si nedal pokoj a křičel pořád „Však já tě dostanu, počkej, já ti ukážu ... „ – a tak dokola. Opravdu jsem dostal strach, a ... nakonec mě vyšťoural. Proto jsem teď tady.

To bylo totiž tak: řekl jsem si, že mu ukážu, co mám rád, co rád baštím, tak aby to už konečně pochopil, a že o mne takovou starost mít nemusí a vařit taky že nemusí nadvakrát. Prostě jsem za tou “vůní”, co jsem o ní povídal v předešlé kapitole a co se schovávala na sporáku v té pánvičce, vyskočil. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, postupně z toho dlouhého pelíšku přes almárku a šup na sporák, rovnejma nohama jsem přistál úplně uprostřed. Dost to tam klouzalo, tak jsem si prvně raději do toho dobrého sedl sedl, abych si vše řádně rozmyslel. Dobré bašty tam bylo, no! Ale aby mi to tak neklouzalo, abych třeba neuklouzl a nevypadl na zem, raději jsem rychle “to mazlavý kluzký” kolem mne rychle všechno vylízal. Šlo to dobře a docela to i dobře chutnalo. Najednou jsem uslyšel, že páníček v tamté místnosti pustil ten “vodopád”. A to už mám odpozorováno, to za chvíli se vrátí do kuchyně. Musel jsem si tedy pospíšit, ... a stihl jsem zblajznout všechno, protože to bylo moc dobré. Rychle dolu a do toho pelíšku na ty polštáře. Sice tak tak, ale všechno jsem stihl. Když Páníček vstupoval, již jsem, zabořen v polštářích, “tvrdě spal”. Pochopitelně, jedním okem jsem situaci kontroloval tak, abych mohl řešit i nepředvídané.

Haf, no ... co dál?... jak páníček uklouzl a tak, to zase až příště.

Haf

Kapitola pátá – “To”

Mám samozřejmě pelíšky rozličné, ale tenhle, ten na gauči, ten je můj nejoblíbenější. Na noc Páníčka k sobě většinou beru, protože – až na tu nemotornost a hloupost - je moc hodný a snaží se být i ohleduplný. A krom toho je i krásně teplý… teda ten pelíšek taky.

Také s tím jídlem, to je taková potíž. Pořád si něco vymýšlí, co mohu, co musím, co nesmím. To se zase projevuje ta jeho nepraktičnost, pořád něco vymýšlí, připravuje mi kdoví co, ale já stejně mám nejraději to, co baští on. Když se s ním dělím o pelíšek, tak on by se se mnou přece mohl dělit o svou baštu. Tak jsem mu to jednou ukázal, že kvůli mně nemusí špekulovat nad nějakými specialitami, ale že mám rád to, co on, docela obyčejný jídlo, a že mi to i chutná.

Už nevím, jestli byl v koupelně nebo na záchodě, ale to je jedno. Ostatně, v té místnosti si také někdy rád hraju, zvláště s novinami, které mi tam Páníček na zem narychtuje. Vždycky, když “musím“, dám si pozor, abych “to” na ty noviny neudělal . Udělám “to” raději vedle, v předsíni, nebo v kuchyni. A vůbec, nejlepší je na “to” koberec, tam se to “to” vsákne a je hned sucho. Dělám to tak proto, abych, když ty noviny třeba v pelíšku čtu, nebo si s nima i jinak hraju, nebo s nimi dokonce bojuju, … no abych se o “to” neumazal. Já jsem docela čistotnej pejsek.

Haf... a k tý baště, musím se k ní vrátit, k tomu jídlu. Zatím, co Páníček byl “tam”, co když se zatáhne, tak tam hučí ta voda a pak to tam náramně voní, v pánvičce na sporáku nechal tu svoji obyčejnou člověčí baštu. Tak jsem si řekl, že ...

„No vydíte, a musím končit, pro dnešek, nenechá mne dokončit ani větu a už mne žene, natož abych to mohl dobaštit. Ne... tohle není hra! Jen abych si to dobře na příště, v tý svý psí chlupatý hlavě, pamatoval. Tak Haf haf!”

mb

Kapitola čtvrtá – Hry

Jsem zahrabanej v tý hromadě voňavých, levých a pravých hraček, najednou: „Cotyboty”?! – hartusí na mne Páníček ... ono to je takové rytmické, no, řekněte si to „cotyboty”, má to takt – fakt, slyšíte to také. „Co-ty-bo-ty!” - úplné stacato...

To mě dycky rozparádí a začne hoňka, někdy to ale Páníček bere až moc vážně, to když nechá otevřený a já Mu frnknu na schody, to pak, panečku, je něco... to je mela a... trest! A tak proto si takové hry s těmi polštáři nebo v té předsíni dovoluji hlavně jen je-li Páníček někde vedle, třeba v koupelně, nebo na záchodě, nebo úplně jinde. On totiž některé hry nemá rád. To jsem vám už přeci říkal, že je ňákej... , no, já si myslí, že to jsou ty hry, které neumí, nebo jim nerozumí, nebo mu tak nevoněj, nebo mi nestačí ...jej, haf, kdybyste viděli jeho směšně malý čumák... to se pak jeden fakt nediví.

On má velkou smečku kamarádů a dnes, co Ho mám již tak dlouho, že na svoji původní smečku skoro zapomínám - vždyť už jsou to skoro tři neděle - to jsou už i mí kamarádi a moje velká smečka, a tam si opravdu ostudu udělat nechce. Ale, a to se musí nechat, že sice jsem nejměnší...bodejť, taky jsem nejmladší, ale čenich, ten mám největší a nejhezčí...to je i v zrcadle vidět!

A já, i když je tak nešikovný a nepraktický, Ho už mám docela rád, baví mě se s Ním honit a tak ... no ... tak to na Něj v té velké smečce, že vždycky prohraje, nevyprávím, vždyť je můj, a já jeho, máme se, a My, co se máme, také musme držet pospolu!

Tak … přiště „To”, haf!

mw

Kapitola třetí – Začínáme

Trochu vyjukaný jsem byl, ale jenom z počátku. Myslím, že už druhý den jsem se v jeho boudě začal řádně zabydlovat. Docela se mi tu líbilo, ztratil jsem veškerý ostych. Ale ten Páníček, jak už jsem říkal ...

Ukázalo se, že je úplně nepraktický. Nevím, proč vyhazoval zbytečně peníze za ten nový pelíšek. Mě se nelíbil a jemu asi také ne, nikdy jsem Ho v něm totiž spát neviděl, ani odpočívat … to bych si totiž do něj k Němu také zalezl, ale takhle?! ...ani jeho umístění nebylo, jak má být - alespoň v mých psích očích. Hned druhý den jsem si zařídil pelíšek na kavalci v kuchyni, proti televizi. Je tam teplo, je to blízko okna, můžu pozorovat holuby a jsou tam polštáře. Někdy s nima taky bojuju... teda s těma polštářema, né z holubama, až chlupy a peří lítaj. Také se do nich někdy zahrabu, to vám je blaho, když se do nich tak zavrtám, že mne Páníček ani najít nemůže.

Bedřiškůůů! ...Béďooo! ...Béďulkooo!” - tak mě vždycky volá, ale já dělám, jakoby nic. Až když už je blízko, blizoučko, tak to už nemůžu vydržet a „Haf haf haf! Haf!!!” - vybafnu na Něj, polštáře lítaj, holubi na okně lítaj a On ... no, vlastně je to divný, už by to měl znát, ale vždycky se tak hrozně lekne, no div, že Ho netrefí...ale, jak ti holubi, neuletí.

I můj druhý pelíšek byl moc príma, tam jsem pobýval, když jsem neměl náladu na společnost, chtěl trochu klidu, být sám, jen s hračkama. A co jich tam bylo, v předsíni pod věšákem... botník tomu Páníček říkal. Vždycky... levá hračka a pravá, pane jo, levá a pravá, ale to jen do doby, než jsem si s nima začal hrát...vždycky jsem je vytahal na jednu hromadu a hrál si a hrál. Pak jsem, dost často z toho všeho usnul, rovnou pod tou hromadou hraček, čenich zavrtaný třeba do pantofle, „...mmm... haf!... tam to vonělo!”

To pak někdy Páníček, v ruce s jednou botou, běhal po celým bytě a: „To jsem blázen! ...no to jsem ale blázen! ...už jsem prohlíd celej byt a nic, kde může bejt? Bedřišku, kde může ta druhá bejt?”

Tak zase za tejden, haf! … Váš Béďa

Kapitola druhá – Nový Páníček

Krátce na to, co jsem se začal jmenovat, jsem dostal i nového Páníčka. Dostal jsem ho k nějakému kulatému výročí, teď nevím přesně, snad když mi bylo deset neděl, nebo tak nějak. To jsem byl ještě malej. A ani to není tak důležitý, jako to, že ho mám, a že ho mám rád.

Že se bude něco dít, to jsem už tušil několik dní. No co si má takové Štěně myslet, když slyší:
„No jo, už pudeš do Světa, už seš dost velkej...”, nebo: „...bude se nám stýskat, ale musíš do služby jinam.” Také mi přímo říkali: „Neboj, páníček bude hodnej, já ho znám, uvidíš...no a občas přijdete na návštěvu, ...se na nás podívat!”

No a tak... to jsem vždycky udělal loužičku a zalezl se schovat.

"Nový Páníček...haf haf, už je tady!" Konečně přišel. Byl takový, no, hodný, to ano, a jako by se až bál na mne sáhnou, pohladit mi kožich, ...nevím, popletený takový z toho všeho… vlastně i já byl takový zmatený, ale… udělal jsem loužičku a se mi ulevilo hned. Ale on, můj nový Páníček, na tom byl daleko hůř, vůbec nevěděl co se mnou, loužičku neudělal a tak se mu neulevilo, jako mně. Dal si frťana, ale nepomohlo to, dostal dalšího a pak ještě a víc už počítat neumím, a pořád nic, naopak, spíš se mu přitížilo a začal se z toho všeho tak divně motat ... no, já opravdu nevěděl, co s ním. “Bedříšku... ty můj malej Bedříšku, ty Bedříšku chlupatej!” - to pořád mumlal, tak jsem ho raději táhl pořád dopředu.

Byla to docela zábava, akorát se mi občas stýskalo po mé původní směčce, “Škoda, že tu se mnou  nemůžou být bráchové, aby si také užili!...” - jsem si říkal “, ...a taky mi pomohli Ho táhnout!” A pak jsme zakopli o obrubník, teda né Já, Páníček, a dlouho jsme tam jen tak seděli. To mě ale přestalo bavit, tak jsem Ho dotáhl až do toho našeho nového bytu. Udělal jsem pro jistotu loužičku, jednu ještě na schodech a v kuchyni taky, a pak jsme si vlezli do postele.

Páníček byl pořád takový nějaký divný ... pořád jen samá starost, co si se mnou počne? ... a jak na mně, abych zdárně rostl? ... a co všechno koupit - misku, pelíšek, kostičky na hraní? ... a taky něco k snědku, a já nevím co ještě. To já si žádnou starost nedělal, jen, že był trochu studenej, tak jsem ho olízal a trochu zahříval. Věděl jsem, že, ho mám na hraní ... to mi rodiče vysvětlili ... a na to, aby o mně pečoval, loužičky vytíral a kožich vyčesával, ale určitě ne na starost.

"Haf... pokračování za týden … Váš Béďa!"

(mw)

Kapitola prvá – Bedřich

Já teď nevím, jak vám to vlastně celý povědět. Mám vyprávět něco ze svého života, přihody, patálie...i ty s Páníčkem, ale i ty ostatní, jak jsem vyrůstal, a tak, jak šel a jde můj život. A každý týden něco. No což o to, příhod k vyprávění, těch mám spousty, nakonec jako každý, jen jestli mi po tom mým, tedy po psím, budete rozumět. Ale, nakonec, proč bych to nezkusil, „HAF” ... teda ŽE? ... vidíte, taky jsem se už něco po člověčím naučil.

Vlastně ani není jasné, jestli to celý dokážu. Ale nějak začít musím, haf! Třeba tak že: „Jmenuju se Bedřich. Těší mě!”

Že mne neznáte? ... nevadí, najdu si vás a očuchám! Jsem čistokrevný, někdo říká „Vořech”, na to já „Ale ale, panáčku! Zdaleka ne ... jsem čistokrevný, a to je pravda, Lučančan!”... a že ty, člověče, neznáš plemena, to je ostuda tvoje ... tak ... mám rodiče a dva bráchy, tři kluci jsme byli. Rodiče se poznali v jednom domě kdesi v Pasekách, ale oba pocházejí domovem z Lučan, tak tedy, vidíš, jsem opravdový čistokrevný Lučančan. Postupně se přestěhovali do toho domu a tam se také seznámili. Stejně jako mí brášci jsem tedy trojče, ale každý z nás vypadá jinak – tmavej, světlej, flekatej, dlouhej, nízkej, chlupatej... to abysme se rozeznali, takže jsme asi „trojvajíčkový”, a tak jako oni, i já jsem se narodil jako Štěně. Mám rád vlaky, to je asi právě tím, že rodiče za svobodna bydleli v těch Lučanech hned za tratí.

A pak jsem se začal jmenovat Bedřich.  

(mw)