Kapitola třicátá sedmá - Velké neštěstí

Velké neštěstí

Endy malinko zestárnul. Ale kdepák, šedivej čumáček to on neměl nikdy. „Věk nezastavíš...“ - dycky říkal. Poznal jsem to, už tak neudržel dech. Vždyť už mu bylo přes dvanáct. Taky rád polehnul se vyhřívat na sluníčku. A začal hůř vidět, a na to druhé oko ještě hůř.

Jednoho dne se stalo veliké neštěstí. Pobíháme a hrajeme si kousek pod lesem, hned co začínají ty nové domky. Ani jsem si nevšiml, Endy odběhl a najednou slyším velký psí pláč. Ženu se tam, a to jsem ještě neviděl, Endy prohnutej bolestí jak luk, motá se dokolečka a brečí a skučí, že to musí být slyšet až dolu do města. Už se tam také žene jeho Metreska. Opodál nějací lidi a boxerka. Ukázalo se, že ta kousla Endyho rovnou do oka, a ještě k tomu do toho lepšího.

Je to hrozné, vidět nejlepšího kamaráda v takové bolesti. Můj Páníček je z toho taky celý pryč, o Endyho Metresce ani nemluvě. Snažím se mu pomoct, olizuju ho, ale nic to nepomáhá. Ukazuje se, že ta fenka je vykastrovaná, a takový prej mají „hnutý hormony“ a od té doby se tak prý chová. Proč nemá náhubek, nebo není na vodítku, těžko říct. Metreska se tam s nima, celá rozčílená, dohaduje, po psím bych řekl...se s nima „štěká“ a hned, celá se třesoucí, volá mobilem Endyho Páníčka a rychle autem k panu doktorovi. Chudák Endy, takovej „tvrďák“ a celou dobu pláče a kvílí, jakou to má v tom oku bolest.

Dál už jsem u toho nebyl, ale pak jsem se to dozvěděl. Pan doktor dal prvně Endymu silnou injekci proti bolesti a pak mu to oko vyšetřil. Měl ho prokouslé, ale důležité bylo, jestli úplně celé nebo jenom dovnitř. V tom neštěstí má Endy štěstí, prokousnutá je rohovka až do sklivce, ale dál ne. Stejně to je hrozné a velké zranění. Říkal pan doktor, že se vůbec nediví a že to je prý moc bolestivé. A že prý skutečně některé vykastrované fenky se tak chovají. Tady o té z podlesí už také měl své reference, nebyla mu neznámá.

Několik dní pak musel Edny dvakrát denně, ráno a večer, k doktorovi. Rána se nakonec zhojila, ale s velkou jizvou a Endy na to oko, které bývalo „to lepší“, prakticky už nevidí, snad jen světlo, stín a tmu rozlišuje. Když jsme tak jednou společně na špacíru, tak jsem se to dozvěděl, Metreska vypráví: „A tak jsme jeli do Pardubic, tam je nejlepší psí oční doktor. To víš, tam má práce, tam ty koně, v tý „Velký pardubický“ mají oči pořád poraněný, při výcviku skrze keře jak jim šlehne proutek do oka, no a tak, dovedeš si to představit!“

¨

Povídá o tom dlouho. Byl moc přijemný, ten koňskej oční specialista. Vzal Endyho přednostně mimo pořadí. Endy ho prý v ordinaci na slovo poslouchal, jaký na něj měl vliv. Oko mu pečlivě prohlédl, úplně jak u lidskýho doktora, světýlkem mu tam svítil, zjistil co a jak, ještě trochu poradil, ale víc už s tím udělat nešlo. Jedině operace, to ano. „Ale víte...“ říkal Endyho páníčkům, „při tom jeho věku...a to víte, ty psi nemaj tu hygienu jako lidé, nějakou velkou záruku dát nemůžu. A jak říkám, při tom jeho věku, už to ani nedoporučuju!...to by bylo vyhozený, těch třicet tisíc.“

A od té doby už jsme nikdy spolu neběhali na volno, chodíme spolu na špacíry pořád hodně, ale Endy už jen na vodítku. Jen na zahradě, kde to zná, tam si může špacírovat svobodně, to ani jeden nepozná, že už skoro nevidí.

Kapitola třicátá šestá – Takovej Frajer

Představte si, oni mě ...ti Páníčci, vůbec nehledali, ani neměli starost. „Když už seš dospělej, tak se vyznáš, tak...“ říkal ten Endyho, ale nedořekl to a já byl zvědavej, „co tak...“ Nikdy jsem se to ale nedozvěděl. 

Tu starost jsem měl já. Když jsem tak seděl pod Schnupsteinem...to je taková vyhlídková skála nad Jabloncem, ale nahoru jsem nelezl, tam je takovej průhlednej kovovej žebřík, a to já nemám rád... a zábradlí mi je vysoký... když jsem tam tak seděl a přemejšlel, proč jsem utekl, ucho totiž už nebolelo, dostal jsem strach „Co Páníček?“ Myslel jsem toho mého, na Endyho Páníčka jsem si vůbec nevzpomněl. A tak se seberu a jdu domu. Courám se, čmuchám, nohu zvedám. U Petřína mě odehnali, abych jim nepočůral podezdívku, ale já chtěl pozdravit jenom jejich dva Papoušky. A „najust“ jsem jim tu podezdívku stejně počural, zezadu. Ani pohledem na město a na naše hory Jizerské jsem se nepokochal, mám to už jen přes dvě ulice dolu, beru to zkratkou přes zahrady...přece se vyznám, vím o každé díře v plotě či nedoléhající brance ... a jsem doma. Ani nevím, kolik času uběhlo, barák je dole otevřenej a nahoře jsem si štěknul.

„Ty potvoro jedna nedostříhaná!!!“ na mě naoko hubuje Páníček, ale při tom se se mnou mazlí. „Tak hele, Bedřichu...“ - taky hraje rozlobenýho Endyho Páníček „...člověk si na tebe bere čas, a ty frnkneš! A co myslíš?...no!...co sme tady měli dělat? Tak jsme si museli dojít pro druhou petku savignonu, tak, a teď to máš, teď jsme ti měli stříhat pytlík, ale to už nemůžu, abych ti ho neustříh!...tak!...a teď budeš chodit do zejtřka nedostřihanej! Tak! Ale při tom mne hladil a dal mi ńamku, co má furt po kapsách.

„Tak já ho na to pivo nevezmu...dělal by ostudu!“ na to můj Páníček. „Dyť už se vyběhal sám dost, ne...“ na to ten Endyho. A odešli.

Druhý den, hned ráno, to šlo ráz na ráz. Šup na stůl deku, fakt se se mnou ale fůbec nemazali. Sem tam ňamku dali, to jo, ale odpočinek žádnej. Frizer neboli Endyho Páníček, mi dodělal to ucho a pak hned dozadu, to moje zařízení obstříhat. Pak ještě pod ocáskem a „Tak tady ho, Karle, máš! Může rovnou na svatbu, jakej jsem mu novej fráček střihnul. No jen koukni na tu jeho taili...nikdo ho nepozná!...za Frajera může chodit! Sebral fidlátka a byl pryč.

A měl pravdu...s tím frajerem. Když jsme pak byli na odpolední vycházce, fakt každej mne Páníčkovi chválil. A „Co že ho to stálo?“ chtěl každej vědět. „Čtyři litry savignonu a trochu kysličníku...“ No, nerozuměli tomu, ale chválit nepřestali. „Takovýho Frajera teď máš!“ a taky „Teď může za Frajera, na tancovačky za holkama!“ a tak a podobně. Já ale raději, až budou hárat, za fenkama. A pak jeden...ale to se už páníček namích: „Hele Karle, dej se do pucu, koukni se na sebe, dyť dělaš tomu psovi vostudu! Takovej Frajer!

Kapitola třicátápátá – Stříhání II

Ráno jsem se vzbudil a už dopředu byl otrávený. „Stříhat!“ - mi zní v uších a vůbec v posteli nedovádím, jako jiná rána, až „Co je s tebou? ...ty potvoro přechlupacená!“ - na mě Páníček. Ale náladu mi tím nijak nespravil, a když mě chtěl zlobit, tahat za nohy a packy, vůbec jsem nereagoval, až si začal myslet, jestli jsem se neroznemohl.

Ven jsme ale ráno museli, to jó, to já dodržuju, už kvůli Páníčkovi. Čmuchám zrovna na zastávce u odpadkového koše, když slyším „...tak jo, kolem půj jedenáctý? A stihnem to do večera? Jo!...za dvě hoďky že to je vyřízený, tak jo, přijď, budu se těšit, ale bez Endyho, jo!... to bysme je neudrželi v klidu. Tak jo, dohodnuto!“ a páníček strká mobil do kapsy.

To teda nevím, bez Endyho!...co to znamená?...a proč? A mám po náladě ještě víc, ani jsem se po návratu misky nedotkl. A teď přijde to střihání „Haf haf... to bude den!“ Je to ale nějaké divné, deku na stůl, to páníček nachystal, ale dál nic, naopak, a že prej „Počkej tady chvilku, pro vínečko musím zajít, vezmu ten savignonek, ten mu chutná!“ Ve chvíli je zpátky s dvoulitrovou petkou toho savignonu a pár minut na to „Crrr crrr!“ a už Páníček otvírá a vítá Páníčka Endyho. Ale Endy nikde. „Aha!“ - už začínám tomu rannímu telefonu rozumět. Budou pít to víno, a za dvě hodiny to určutě vypít stihnou, jak je znám ...ale takhle před obědem, to mi nejde do hlavy. A Endyho, teda myslím si, na to pití mohl vzít s sebou.

To jsem se ale mýlil. Ledva Páníček poprvé nalil, „cink“ - si ťukli a už jsem na tom stole s dekou a už Endyho Páníček z kabely vytahuje nůžky …

„Prvně mu uděláme základní taili, pak to srovnáme, pak detaily a ty obtížný místa kolem očí, uši a i vzadu to jeho zařízení a kolem díry. Ale to si před tím odpočineme! Jen mi ho trošku přidrž, není asi ještě zvyklej.“ Páníček mě drapnul a už to jede. „Šmik šmik!“ - nůžky v ruce mého frizéra jen tancují. A za půl hodiny „Tak koukej, základní taili už má hotovou, vyhlašuju pauzu! A můj páníček na to: „Tak si zase nalejeme!“ a „cink“ a „cink“ a je po přestávce.

„Tak jdem na hlavu!“ - a začali mi zpracovávat hlavu. Temeno a čelo, a pak „Uši jdou pomalu Karle, víš, takhle mi ho přidrž! To ale byla dřina. U druhýho jsem se už začal vrtět a poposedávat. „Jau!“ - jsem zavyl a vyrazil jak střela, bolestí jsem skoro vyskočil z okna. „Tys ho střihnu!“ - vykřikl Páníček. „Ale jen trochu!...máš ho pořádně držet!“ - na to frizér, a Páníček na to replikou „Tys mu ustříh ucho!“ A tak se tam handrkovali, a že prej mám ještě jedno... až jsem zase zaslechl „cink!...“ a „...dáme mu ještě trochu odpočinout.“

„Jau!...jau!!...jau!!!...jau!!! - už je to tu podruhé a já jsem ze stolu vystřelil jak německá raketa V2, to mi totiž páníček nalil na to střižený ucho „...trochu kysličníku!“ - jak sám řekl. A že bylo otevříno, to kvůli luftu, protože z toho střihání byli celí zapocení a ono „se to na ně lepilo“, vzal jsem to z druhého patra rovnou až do přízemí, na dvorek a do zahrady. Tam vím o díře v plotě...a ven až na stráně pod Petřín a dál až k Dobré vodě a Schnuppsteinu. To je pořád do kopce, najednou jsem už tím trapem nemohl popadnout dech. A také jsem vlastně zapomněl, proč běžím a kam. Tak jsem se zastavil.

Tak...a co dál?...to zase příště.

Kapitola třicátáčtvrtá – stříhání

Tak už je to tady. Já to mám tak nerad, trvá to vždycky hodiny a vypadám pak jak … v cirkusu by mě mohli ukazovat, za bubáka nebo za Barbuchu bych mohl vystupovat. Co Páníček prohlásil to „...a budeme stříhat!“ mám po náladě. 

Když jsme se tenkrát vrátili z výletu, páníček mě vydrbal, zbavil toho „zelenýho sajrajtu“ a pak vysušil... no vysušil, spíš sušil, frotýroval a fénoval, až fén spálil. Stejně jsem pořád nemohl uschnout, ani na večerní procházku jsme nešli, „...nepudeme, abys mi nenastydnul!“ - jak říkal. Pak mě zabalil do takové péřové dečky, takový balík ze mne udělal, pěkně v koutě v kuchyni, na tom gauči. A začal si šramotit po svém.

Bylo mi blaze, oči se mi mhouřiy a já pomalu usínal. Páníček si tam něco drmolil, on to tak dělává. Mě se při tom usíná nejlépe. Najednou „No jo, má to dlouhý...sice mu to sluší, ale dlouho mi schne! ...hmmm, hm, má to přerostlý...“. Úplně mě to vzbudilo, a pak jsem zaslechl ta hrozná slovo o stříhání.

Když si vzpomenu na to minulé! ... hodiny to trvalo! Jen samotné střihání. A ty ceremónie před tím... hadr, nůžky dvoje, silné krejčovské a malé superostré na dostřihování kolem očí, kuliček dole a vzádu dírky, kartáče dva – hrubý a jemný, hřeben, kysličník, kdyby mne střihnul, igeliťák na chlupy, smeták a lopatka, čelenka aby mu pot nezatekl do očí a on mne nestřihnul, a... a... a... A lux taky. Ani si to všechno nepamatuju. Ještě deka na stůl a pomocnou lampu, aby dobře viděl, ty druhý brejle, co se mu s nima stříhá nejlíp, ten speciální hadřík co je na leštění brýlí... totiž chlupy se lepí nejvíc na brýle, …a byl večer. Ten den už jsme nestříhali. Ještě večerní, spíše noční vycházka a spát. Druhej den to začalo hned po ranním venčení.

Chaos, v našem obydlí nastal úplný chaos. Chlupy všude, nejen na těch brýlích, ale doslova všude... na sporáku, ve špajzu. Dokonce na lustru, a že i v polívce, to už ani nikoho nepřekvapilo. Páníček se začal drbat, no jo, i za košilí, tak se převléci, ale prvně osprchovat, aby si je na těle nezanes i do nového oblečení, ale zanesl je do koupelny, průvanem i do karmy, fuj, to to smrdělo, když se pálily. Chlupy, a mám je kvalitní, jemňounké jak kajčí peří, chlupy všude.

Uteklo hodin, musíme zase ven. Ale co to? Nikdo nás nepoznává, ani sousedé ne. Až když páníček promluví, tak až po hlasu. A že prej: „Ty máš nový účes?“ … Ale né, to né, to jsou zase i ve vlasech moje chlupy. A taky že: „Ty sis pořídil novýho psa?“ ...musel jsem pořádně zaštěkat, aby poznali, že to jsem já, Bedřich. Nevím proč se pak všichni smáli, a taky řikali: „Jak dyby ho kráva přežvejkala!“ Tomu jsem ale nerozuměl, proč do toho pletou krávy. Páníček asi taky ne, protože mi to nikdy nevysvětlil a už se s nima pak nebavil. Páníček mě pak dostřihával a tu mou tajli dorovnával snad ještě tejden, když nůžky nosil na všechny naše vycházky. A taky do toho našeho spolku mě nechtěl nějakou dobu brát, prý „...nebudem tam dělat zbytečnej rozruch!“ Ale tomu jsem nerozuměl, docela mu to, co se opucoval a osprchoval od těch mejch chlupů, slušelo.

Tak to všechno jsem měl v paměti a byl přichystán na tu frizérskou lapálii. Ale to zase až příště.

Kapitola třicátátřetí – Dospělost

Kapitola třicátátřetí - Dospělost

„S Endym, haf, haf...s Endym s Endym!...pojedeme na výlet s Endym!“ Jsem k neudržení, lítám kruhy, skáču, útočím na Páníčka. Konečně se uvidíme. Rána nemůžu dospat, v noci mám psí sny a jak mi ráno Páníček říkal, jsem ze spaní vrčel, poštěkával, ňafal. Dokonce jsem Páníčka prý i pokopal.

No to vám bylo nadělení, když jsme se s Endym na nádraží po té dlouhé době zase uviděli. A protože na nádraží musí být pejsci, jak nám říkali Páníčci, na šňůře, tedy na vodítku, jak jsme se neustále zdravili, šnůry jsme měli pořád zamotané. „Tak už toho nechte!“ a „... nikam nepojedem! … sedni! ...už jste zase zamotaný!“ - a tak furt dokola a podobně. Celý „peron“ z toho našeho dovádění měl "tyjátr" - jak říkali Páníčci, a taky „Skoro nám to ujelo.“ - když už jsme byli ve vagonu. Ale neujelo!

A jsme na „vejletě“, máme na sebe s Endym dost času, Páníčci nás nechávají „na volno“, vědí, že už neutečeme, nebo lépe, že se vždycky vrátíme. Využíváme té volnosti a jsme skoro pořád „v trapu“. Endy mě už bere prakticky za sobě rovného. Konečně se dostáváme i k té me zimní příhodě. Co si pamatuju, to mu podrobně líčím. Na konci vypravování … až jsem se lekl... na mě Endy jakoby zaútočí, chytne mě za ucho, za druhé, zavrčí, a znovu a dodá: „Ty darebáku jeden, tak to's už složil zkoušku, tak to už jseš dospělej“! - a běžíme a dovádíme dál.

Letíme s větrem o závod, „...jsem dospělej, jsem dospělej...“ mi hučí hlavou a začínám se naparovat. Najednou Endy udělá prudkej „vyrblík“ na jednu, hned na druhou stranu. Já pořád rovně, po zeleným. Najednou „žbluňk“! … a je po naparování, už pomalu polykám andělíčky. „Co to, co to, vždyť to bylo pořád zelené, kde se vzala ta voda? - a už se zostuzen „čubičkou“ dostávám ke břehu, kde se chechtá Endy.

Už mi to dochází, ten prevít mi to udělal naschvál. Lezu ven, po zimě dlouhej kožich mám plnej nějakého zelenýho svinstva. „To je vodní květ!“ - se Endy uchechtává a skákaje kolem mne ještě utrousí „Až to z tebe dostanou a ostříhaj tě, budeš opravdu dospělej! Kaboním se a vůbec mi není do hrátek, natož do nějakého naparování. To jsem ale dostal školu!

„To byl takovej křest, víš, tý tvý dospělposti.“ - a už jsme zase kamarádi!

„Haf!“ „Haf!“

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Dlouho, dlouho se pak o tom mým kousku povídalo. Můj Páníček se nosil … no jako páv, byl na mne hrdej, takovýho pejska že má. A já zas byl hrdej, takovýho Páníčka že mám. Nějaký den to sice trvalo, než jsem se úplně dal dohromady, chodili jsme s Páníčkem jen na krátké procházky, on se z toho také tenkrát nějak nachladil a roznemohl. Utíká to ale rychle, zima nám už dávno dala vale, ty hromady sněhu odplavaly ve stružkách a potůčkách vody, minulo předjaří a začíná vláda jara. Ale od hor to pořád fouká studeně. „Dokud je nahoře bílo, dole ještě teplo nebude, ještě musíme počkat!“ - vždycky na jaře říkává Páníček. A má „recht“, to už jsem stačil poznat. Důležité je, že se už nesolí ulice, to je kvůli packám pro pejsky moc důležité. I podle toho se pozná, že už tu jaro opravdu je.

S Endym jsme se dlouho neviděli, ani neprovedli žádnou „alotrii“. Jeho páníček měl nějaké služby nebo je někam odjetý a bere ho vždycky s sebou. Moc se už na něj těším, vždyť jsme nějací kamarádi, také tu mou slavnou historii jsme ještě spolu neprobrali. Na to jsem zvědavý nejvíc, co tomu asi řekne, vždyť jsem dělal všechno, jak mě to učil. Bez těch znalostí, ...to ani domyslet nechci, vždyť jsem se úplně klidně mohl ocitnout až někde v Polsku. Je sice pravda, že my pejsci se domluvíme všude, celoevropsky i celosvětově, v Polsku Německu nebo v Indii, ale já jsem stejně nejraději tady, u nás doma.

Jak ten čas pádí, i velké vody už opadly a vítr vysušil lesní cesty, když jednoho dne zjišťuji u Páníčka takový nějaký divný neklid. Pořád něco hledá, na půdu a zpátky, i v kolně a ve sklepě něco štrachá. Všude ho provázím, ale moc tomu nerozumím. Zatím pořád nic. Ale asi se to pobíhání a hledání Páníčkovi nakonec vyplatilo, ukáže na kavalec, kde je pěkná hromádka věcí a: „Tak vidíš, tady to máme nachystaný. Tady ruksak, čutoru, tady pytlíčky s dobrůtkama pro tebe...“ - ale to říkat nemusel, to jsem poznal i bez něho, zaštěkám a On pokračuje „...tady miska a tady potravinová krabice, a...a...a...“ Je to jasný, poznal jsem, že půjdem konečně na pořádný jarní „špacír“. Ale kam? ...s kým? Jsem zvědavý a nedočkavostí z toho začínám dovádět.
„Ale di ty...neblbni!“ uklidňuje mne páníček „Zítra konečně vyrazíme na pořádný jarní špacír!“ - no, co jsem říkal „Haf haf!“ - musel jsem si radostí štěknout.

Tak mi Páníček ukázal všechno, co na ten zítřejší výlet nachystal. Já se mu pořád pletu pod nohy. „Tak už toho nech!“ mě pořád okřikuje, ale to hlavní, co jsem chtěl vědět, to zatím pořád neřekl. Dotírám na něj, dorážím, štěkám ...“no, snad to pochopí, co chci vědět“ myslím si. A už je to tady, už je to tady: „A že, Bedřišku, neuhodneš, s kým půjdeme?“

„Haf!.. haf haf!“

„Tak já ti to, ty moje potvoro chlupatá, teda povím. Půjdeme s ..."

„A jak to teda bylo, a s kým půjdeme,to zase příště...“

Kapitola třicátáprvní – Párek s hořčicí

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Orientovat se šlo opravdu mizerně. Všude jenom spousta toho bílého svinstva. Použít potoka jako vodítka, no to by bylo úplnou bláhovostí, všechny byly zasněžené, spíš jsem měl starost, abych se někde do vody nepropadl. Tak se tak tím vším prodírám, až jsem začal chápat i to divný slovo, co Endy říkával, že když se ztratím, musím udělat. „Rekognoskace!“ je to slovo, a já ho konečně pochopil. Už vím, kde je dolu, kam nahoru, doleva, kudy doprava, kam nesmím, kudy musím. Nevím, proč jsem to věděl, ale věděl. A to je to slovo, „Haf!“. Ten Endy, ten mi dal opravdu dobrou školu, podělím se s ním, až něco dobrýho najdu!“ si zamumlám pod fousy a jen tak si pro sebe zase „hafnu“.

Konečně už nesněží, dokonce se mraky roztrhaly. A to bílé noční světlo na bílé peřině, která pokryla celou zem a vše, co na ní, stromy, domy … ale k těm v tuto chvíli mám ještě daleko. Takovou krásu jsem ještě neviděl. Právě jsem vyběhl z lesa a zjevila se mi měsícem ozářená bílá zimní krajina, až jsem musel zastavit a tím pohledem se pokochat.

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.

Kapitola třicátá – Shledání

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.

Kapitola dvacátádevátá – Tlačenka

Dostal jsem tlačenku, od hostinské. Ona mě občas drbe. Mám ji rád, někdy jí také oblíznu. Že jsem byl hodnej, tak jsem dostal tu tlačenku. Páníček to nerad vidí, ale když je bez pepře...teda ta tlačenka, a vyjímečně... Chci se na ní vrhnout ale, no moc se mi to teď nehodí. Kontroluju páníčkovo vyprávění, kvůli chybě, to vždy hned zaštěkám. Ale On moc chyb nedělá, tak se nakonec do té „tláči“ pouštím a Páníček pokračuje.

Zburcoval jsem kde koho.Vždyť jsme se vlastně teprve teď vrátili. A za chvíli je tma. Nakonec přece jen jsme vyjeli. A hned na Novou ves nahoru k vleku. Jenže pochopitelně nikde nic. Vlekaři už také ne, končej ve čtyři. Tak jsme to tam tak nějak prohledali a dolu na dojezd, jestli tam se něco nedovíme. Ale kdepák, a bufík dole na sjezdovce zrovna zavíral. Taky nikoho, žádnýho takovýho pejska, pán neviděl. Ještě jsme si párkrát zakřičeli, tak jak nahoře: Beeedřiiichuuu, Beeedřiiichuuu, a ještě tamhle tím směrem Beeedřiiichuuu, ale zase nic. Kdo ví, mohla to být bublina, nebo jiný pejsek, přesto ale „Prosím tě, jeď pomalu, co kdyby... budeme se rozhlížet, člověk nikdy neví a náhoda je náhoda!“

Sunuli jsme se, jak kdybychom se učili řídit. Jen jsme řidiče za náma znervozňovali, tam se totiž nedá moc předjíždět, samá serpentina. Dolu jsme dorazili za tmy. „Tak hele Karle, teď dáme auto do garáže a jdeš s náma k Papouškovi, a žádná výmluva. Zejtra je taky den, budem pokračovat!“

Nemohl jsem nesouhlasit. Také byl zrovna den, kdy se scházíme. A taky, napadlo mne, si toho frťana zasloužím a dám si ho tam, a co bych doma sám dělal?...jen se užíral.

Zrovna jsem dojedl tlačenku, když Páníček přerušil vyprávění. Už to znám, teď se napije, možná si ještě odskočí, a bude pokračovat, půjde se do finále!!! Na ten konec se vždycky moc těším, to je to nejlepší, jen aby to nepopletl, už se dočkat nemůžu...

Jak jsme šli k tomu Papouškovi, už to ve městě všechno bylo takový rozsolený, špatně se šlo. Až když jsme odbočili z hlavní, tak to bylo lepší, ale já pořád v hlavě Bedřiška. Kde asi je, co dělá?...neumrznul? A podobné myšlenky mi pořád běhaly hlavou. Ale konečně jsme u cíle, vstupujeme, pozdravení vlevo a chcem k našemu stolu do místnosti vpravo, ale šenkýřka nás zadrží … „No to je dost, že jdete, už tu na vás čekaj?...kde se touláte?“ Tak jeden přes druhého vysvětlujeme, že už druhý den hledáme Bedřiška, a tak. „Tak si běžte sednout...“ - usměje se „...už vám to nesu!“

Nedočkavostí nad tím, jak bude Páníček pokračovat ve vypravování, jsem několikrát „kňuknul“. Asi jsem to neměl dělat, páníček přestal vypravovat a hned ke mně. Když já to ale nemohl vydržet. A Páníček: „Bedřišku, co je ti? ...tu tlačenku's něměl asi žrát, že jo!?...já to říkal, že ti bude blbě, už je to tady! A pro tuhle chvíli bylo po vypravování. A já se tak na ten konec těšil. No, uvidíme, jak dlouho to bude trvat, asi moc né, už se u stolu ozývaj hlasy: „Tak Karle, jak to dopadlo? ...dopovídej to!“ - a tak.

Kapitola dvacátáosmá – U papouška

Sedíme v klubovně U papouška. Tam se už roky pravidelně scházíme. Když jsem přišel k Páníčkovi, byl už členem zdejší Spolkové stolní společnosti. A když mne poprvé přivedl, všichni se se mnou pozdravili a já s nimi, a tak jsme se seznámili a pak jsem byl jmenován Psím členem spolku, ostatně tak jako Endy, s právem sedět u spolkového stolu a podílet se na spolkovém životě. Dostal jsem přiřazenu židli, takže teď rokuji a jsem členem rovnoceným každému. 

Páníček už pokolikáté vypravuje tu „zimní“ historku... zase tu jsou lidé, kteří to ještě neslyšeli. A tak Páníček trpělivě o tom, jak přiběhli ti velcí psi, jak jsem se zaběh, o té vánici a tak. Já kontroluju, jestli to říká správně, jestli si na jedné straně nepřidává, ale na druhé jestli na něco nezapomene. A už je s vyprávěním tam, jak ho kamarádi uklidňovali a dovezli domů.

No druhej den hned ráno jsme se zase sešli, kluci s autama, už měli udělaný cedulky ZABĚHL SE STŘEDNÍ CHLUPATÝ KŘÍŽENEC, SLYŠÍCÍ NA JMÉNO BEDŘICH ...atd atd., připravenu lepicí pásku a že to všechno objedou a oblepí sloupy a zastávky, na krámky nezapomenou, hostince a rekreačky. No bylo toho moc, po té noční vánici se jezdilo mizerně a trvalo to až do odpoledne. Také jsme se Bedřicha snažili vypátrat, pokoušeli se dostat do lesa, tam v tom rajonu ve stráních pod Černou studnicí. Ale kdepak, ještě ani chodníčky zvěří vyšlapané nebylo možné použít. To se po takové vánici musí počkat, pěkně dva tři dny, pak už se v lese zase, pro toho, kdo to zná, chodit nechá. Nic, nikde nic, žádná stopa. Jen ticho, ticho. Když padne takovýho sněhu, to se celý kraj ztiší, auta neslyšet, vlak neslyšet – to se nesmí vůbec po kolejích chodit! Všechny zvuky tak jsou tím sněhem utlumeny... a já podotýkám, že i to mě Endy naučil a když jsem se prodíral zpět, vůbec jsem neštěkal, nemá to cenu. Ale vraťme se k Páníčkovu povídání.

Pět nás Bedřiška hledalo. Tři to objížděli s auty, ale marnost nad marnost. Musí se ještě alespoň den počkat. Tak jsme to ujednali a že mě odvezou domu. - pokračuje Páníček. Bylo mi hrozně, co doma, když Bedřišek někde ve sněhu v lesích. Ale nic jiného se dělat nedalo. Vyklopili mě u baráku „Ahoj!...ahoj! Rozloučili jsme se a oni domu, a auta do garáže. Sotva jsem ty dvě patra vylezl, nohy jsem měl jak z olova. A nejen únavou, ale hlavně starostí o toho pejska. - to jako o mně. Tady ta pasáž vyprávění mi mi dělá moc dobře, ale už je tu pokračování:  Ani boty jsem si nesundal. No, nakonec jsem to nahoru vylezl, ale hlad jsem neměl žádnej. Žaludek tou starostí tak stažený, že by stejně nic nepřijal. Ale co teď? "Frťánka, dám si frťánka" mi proběhlo hlavou a hned se jmu myšlenku realizovat.

Skleničku s kredence, flaška je tamhle … a najednou se mi zbláznil telefon v kase. Nervozitou ho ani vytáhnout nemůžu. Konečně! ...ale to už přestal zvonit. Kdo to byl?...kdo to byl?...aha, neznámé číslo! Hned volám zpět. „Haló, haló!... vy jste mi teď volali?“ Ten příjemný ženský hlas na druhé straně mě trochu uklidňuje, a nejen svým zabarvením, ale i sdělením. „Vy hledáte toho chlupatýho pejska? ...syn se teď vrátil ze školy … né, né, víc nevím, a jestli je to on?... nevím, ale podle popisu, snad, no, někdo mu to říkal, tak Vám volám.“ Jsem celý nadšený, možná tomu přikládám větší důležitost, ale alespoň nějaká stopa. „Děkuju, mockrát děkuju za zprávu, děkuju...“ - a pokládám, respektivě zavěšuji telefon. No ale – pokračuje páníček ve vypravování - … samým rozrušením jsem se zapomněl zeptat, kde? Kde že byl ten pejsek zpatřen! Tak volám znovu, hned vyhrknu „Kde“. A ten stejný hlas „Co kde? Kde? ...a jó, to jste vy? Tady u nás, říkal prý to vlekař zezhora, z vleku.“ Ta ženská je snad..., proboha z jakýho vleku?... tady jich jsou snad stovky! „Paní kde, z jakýho vleku, na který sjezdovce?“ Hlas se zasměje „Pane, to jsem Vám neřekla, tady, u nás, na vsi, na Nový vsi!“ To mi spadl kámen ze srdce, to by mohlo bejt, to je tím směrem! A srdce mi zase buší jak o závod. Musím na Ves, musím na Ves, je to jasné.

Kapitola dvacátásedmá – Na klíně

Konečně se mi podařilo rozlepit obě oči. Pomalu se probouzím, leže na páníčkově klíně, ten mě hladí a povídá, pořád povídá. Začínám rozeznávat jednotlivé věty, slova. Již nějakou dobu ho poslouchám, ale otevřít oči, po těch dvou dnech spánku, se mi podařilo až teď. A Páníček pokračuje.

„No, konečně, konečně. Už jsem myslel, že se neprobereš nikdy!“ - a láskyplně mě hladí, tahá za nohu, tu za přední, tu za zadní. „Tys mi dal zabrat, tys mi teda dal!“ Nevím, o čem to mluví, všechno jsem zaspal, tak jsem Ho raději trošku olíznul. Lehce mne pleskne „Di ty! ...potvoro chlupatá...“ a zatahá za ucho. „Dva dny jsme tě hledali, dva dny. A nic, nikde nic. Nikdo tě neviděl, nikdo tě neslyšel, všude bílo, bílo, beze stop, jak to tu noc spadlo. Skoro metr novýho sněhu, jak ses ten večer zaběh, když tě honili ti velcí psi.“

Znovu jsem Ho olíznul, tentokráte pro jistotu rovnou dvakrát, abych se ujistil. Haf, byl to On, nejen po hlasu, ale i po chuti jsem to poznal. Spokojeností a bezpečenstvím jsem se Mu na klíně zavrtěl a on hned dál: Tak jsem tam stál, na Dolině pod lesem, a nevěděl, co dělat. Čas běžel, už se úplně ztemnělo, lampy byly jen jako ve výšce zavěšené žluté koule, ten hustej sníh jim vůbec nedovoloval dosvítit až k zemi. Zima čím dál větší a chumelenice nepolevovala... ale to už se mi při tom jeho vyprávění zase zavřeli oči a já spokojeně znovu usnul.

Probudil mne hlad, nevím, jak dlouho jsem spal tentokrát, ale bylo ještě světlo a žaludek mi vyváděl...no jejej, však to znáte, když je hlad „jak za čtyry“. Tak hned dolu, z kavalce, kde jsem byl zavrtanej do polštářů. Aha, páníček nikde, ale...už to cítím, hmm, to je vůně, misku mám připravenou, plnou dobrot, tak hned k ní. „Zblajzl“ jsem to na posezení, a co teď? Začal jsem si hrát s páníčkovejma botama, to On má moc rád, však jsem o tom už povídal. A najednou ...slyším na schodech kroky, klíč do zámku a...Páníček je tady! Páníček je tady!!! Začal jsem radostí skákat, běhat kruhy a vůbec...až jsem strhnul i Páníčka a blbli jsme oba, až jsme už nemohli.

Už zase sedíme, teda Páníček, já Mu na klíně. Už to vyčistil a mě omyl čumáček. Jak jsme blbli, když přišel, a jak jsem byl přejedenej, tak to trochu...prostě obrátil se mi žaludek a šlo to ven. Ale už je zase vše v pořádku, Páníček se tentokráte vůbec nezlobil a už pokračuje, vypravuje dál: Nezbylo mi, než zavolat kamarádům. Dva přišli hned, třetí dojel za chvíli a pak ještě čtvrtej. Radili jsme se, radili, ale ono opravdu nešlo nic dělat. Noc, vánice, jakým směrem se vydat? Už uběhly skoro tři hodiny, co jsi zdrhnul a nic. Až jeden z nich rozhodl „To nemá cenu, dneska už nic nezachráníme. Bedřich – to jako já – je otužilej a vyzná se. Napíšeme cedulky, že se ztratil, zejtra hned ráno objedeme okolí a všude to vylepíme, řeknem lidem, pošťákům, hajnejm a městskejm, taky do útulků dáme vědět, a budeme v rámci možností hledat. Uvidíš, on – to jako já – se najde, nebo přijde sám, má Endyho školu! Tak, ujednáno, odvezli mě domu. Chtěli, abych s nima šel na pivo, ale na to já neměl ani pomyšlení. - a páníček se na chvíli odmlčel, a zase mě začal tahat, za nohy, za uši taky, a tak. Zase jsme si pohráli, na kejtě mě podrbal, já ho oblízl a Páníček „Tak, musme ven!...pojď!“

Navlíkl mi kšíry a my vyrazili na špacír.

Kapitola dvacátášestá – Rekognoskace

„Haf, haf, haf...haf!“ 
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“

Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do

lesa, hlouběji a ještě hlouběji... a nahoru, do kopce. Sníh je čerstvý, lehký, probíhám jím a za mnou jakby mračna bílého prachu. Vánice metelí pořád s nezmenšenou intenzitou, na kraj padá už nejen bílá tma a já furt dopředu. Však mám nějakou fyzičku, to díky Endymu, když jsme se probíhali lesem, vždycky říkával: „Musíš si zadělat na pořádnou fyzičku... uvidíš, ono se ti to bude jednou hodit!“

A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.

Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...

Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.

No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.

Kapitola dvacátápátá - Vánice

A je tu zima. Pořádná, sněhu, no ... a z našeho psího pohledu, hrůza hrůz. A mrzne „Jak když praští!” – říkává

páníček, ale kdo praští koho, to ještě neřekl, tak tomu moc nerozumím. Budu se muset přeptat Endyho, až se uvidíme. Ale na pacičky je to dobré, sůl už je pryč a nám chundeláčům zima není. Pravda, jinak na tom jsou „naháči” – pro neznalé, to je takové divné psí plemeno, přestavte si, že nemaj žádný kožich, jen tak pár chlupů na hlavě ... tak ti se, pochopitelně, oblékat musí. A vůbec, v poslední době se obléká už hodně pejsků... čím to je, nevím, asi nejsou dost otužilí, nebo nemaj pořádný chlupy. „To je dnes taková doba!” – říkává Páníček. Ale my, co denně urazíme kilometry a kilometry, a to za každého počasí, my jsme otužilci a žádný obleček nepotřebujeme.

Páníček si koupil takové zajímavé zařízení, taková škatulka malá to je, nosí to za páskem a jmenuje se to „krokoměr”. Vždycky, když se vrátíme domů, tak říka „Vidíš, Bedřišku, tak dneska jsi ušel sedum kilometrů.” Někdy říká také „šestnáct kilometrů”, stalo se také „dvacet tři kilometrů”. Já tomu sice moc nerozumím, pořád mi vrtá hlavou, jak může tvrdit, kolik jsem toho ušel, ...vlastně uběhal, protože já prakticky pořád jen pobíhám, ... když to má namontované na sobě a ne že to upevní na obojek mně. Za prvý – já mám krok úpně jiný, nežli on, za druhé – pejsci udělají kroků dvakrát více nežli lidi, to přece dá rozum, když máme dvakrát tolik nožiček, a za třetí – troufnu si říci, že toho při čmuchání a lovení naběhám daleko víc, než Páníček. Tak to vidíte, ono to je třeba, když to všechno spočítám, třeba i šedesát kilometrů a ne těch ubohejch dvacettři, co urazí on. Ale to se ví, že lidi, a hlavně Páníčci, na tom tak dobře, jako my pejsci, nejsou. Ale abych mu udělal radost, vrtím vždy ocáskem a „Haf haf!” – hafám, a že neumí počty, to mu nevyčítám, hlavně, že má ten svůj krokoměr a těší se z něho.

Zima má také tu výhodu, že nemusím na hambu na tu půdu. Proč? ... no protože je zima a „Já mám měkký srdce!” – říkává páníček, „Já tě do tý zimy dát nemůžu!” Ale má to i, samozřejmě, nevýhody. Na hambě totiž mám klid, žádné lání a výčitky a „co všechno pro mne dělá” tam poslouchat nemusím...a taky pak většinou dostanu nějakou „ňamku“, když si mě bere zpátky. Takže vidíte, vlastně „něco za něco, haf haf!”

A razíme ven, to se vždycky těším, skáču a běhám po bytě, Páníček mne chce obléci, no ... obléci, to tak říkáme. Jak jsem již psal, já jsem otužilej, já šaty a jiné oblečky nenosím. Obléci u nás znamená vzít si „kšíry”, neboli „kšandy” – jak Páníček říká. Kdysi totiž, jak jsem se doslechl, lítal eroplánem a skákal, ale moc tomu při jeho nešikovnosti nevěřím – tak k těm kšandám také někdy dodává „...ti musím ten padák nandat!”- to jsou ty kšíry místo obojku. Ale já se nedám, uhejbám a uhejbám a je z toho pěkná honička, když vidím, že už už nemůže, tak mu udělám radost a nechám se jako chytit. Jsme pěkně rozehřítí ... pane, to je řádná rozcvička, a můžeme ven.

„To je slota, to je slota!” – komentuje páníček počasí, když jsme byli vyrazili z baráku. Co to „slota” je nevím, ale z televize znám, že snad na Slovensku mají také „Slotu” – nějakého politika. Tak ho vždycky hledám, ale nikde nikdo ... „No, nediv se...” – říká páníček, „...že nikde nikdo, když je taková slota!” – tak fakt nevím.

Smráká se, brzo – to těma černýma mrakama. Začíná se to metelit a ze severu od hor přichází mlha. Taková zvláštní atmoféra, ale terén známe, páníček mne pouští, „ať si užiju” – jak říkává, a já ... hm, jak já to miluju, už v tom sněhu blbnu, prorážím závěje, skáču, ňafám a štěkám ... a tak. Ticho, úplné ticho v té zasněžené, metelicí a mlhou stišené krajině. A já ... kolem páníčka sem, a tam... a zpět a... najednou přibíhají dva velcí černí psi. Fuj, to jsem se lekl, nohy na ramena a mizím v tom neviditelnu, co nás obklopuje. A upaluju, upaluju co to dá... dopředu... dopředu...

Ps. No, jak tohle dopadne...

Kapitola dvacátáčtvrtá – Na hambě

Probouzíme se oba, já i Páníčřek, dlouho, po takové štrapáci není divu. Ale výlet to byl, jak se patří. Spal jsem s Páníčkem toho dne, tedy spíš té noci. Zprvu, když nás nakonec objevili, jak hlídáme auto, a už skoro nemohli, věčným voláním na nás dva, mluvit, mě chtěl páníček přerazit. Nevím, jestli to myslel v tu chvíli doopravdy, ale rozhodně tak vypadal. Když se mi ale podařilo ho olíznout, nakonec dal pokoj a dokonce to spaní „v jeho” mi večer dovolil. Mě se zdály sny ... panečku, divoké ... znovu jsem prožíval všechna ta dobrodružství v lese, jako předešlého dne s Endym, běhal sem a tam. Honil srnky a jelena, do kopce a dolu, a tak. Páníček ráno říkal, že jsem ho pořádně té noci pokopal ... no, není divu, že jo.

Měl jsem po probuzení hlad, vždyť jsem všechno vyběhal, a po večerním návratu už nežral. Usnul jsem ještě v autě, Páníček mě musel donést. Jen, mám trochu nahnáno, snad se Páníček smiluje a miska nebude plná jen toho bílého fujtajblu? Až se bojím vylést z pelechu, jak mě ta představa děsí. Ale bříško, to jeho kručení mi nedá, a už lezu z peřiny... a ta vůně „haf haf!” - rychle přidám, hop skok a jsem v předsíni u misky. Plná dobrot, musím páníčka pochválit, moc se mu to povedlo, a já to zblajznul na ex, to ten hlad jako lev, co jsem měl. Pořádně se napít, taaak ... a co teď?

Páníček si někam odskočil, nechal mě poležet si. Jsem doma sám. Nemám to sice moc rád, ale vždy se nějak zabavím. Někdy z toho mého „zabavení se” nic není, jindy se to páníčkovi nelíbí, a protože na mne nechce být surový, trestá mě tak, že musím na hambu. To je taková místnost vedle, taková půda ošklivá, a nic ku hraní tam není, jen šero a prach. Většinou to poznám, když se zabavím nějak nepatřičně. Ani ne tak podle té hry, jak podle Páníčka, a to opravdu pak žádným problémem „to poznat” není.

Rád si hraju s páníčkovými věcmi. Ani ne s těmi ze šňůry, ty mi pod nos moc nelezou, a taky ... mám po nich „pšíkání”, jak mě z nich svědí v nose. Ale ty z koše, připravené do pračky, panečku, to je „eldorádo” pro mně. Tak i dnes. Páníček nikde, koš „špinavýho voňavýho” plný, a už tahám jednu věc za druhou ven. Pěkně po celý koupelně, probrat to, porychtovat ... a pak pěkně všechno na jednu hromadu, ještě támhle tu ponožku, ty trenýrky jsou špatně, ty musí dolu, musím to celý přehrabat, tak, to je ono, a zavrtat se ... „mmm, haf haf haf, to je blaho”. A znovu usínám.

„Pro pána krále! ... tys tomu zase dal! ... Bedřichu, ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert...”

– ale to už, my psi se umíme probudit hned při sebenepatrnějším nebezpečí, vyrážím z té voňavé hromady, jedno mrknutí ... dveře otevřené ... a já mažu rovnou na půdu, na hambu ... se potrestat.

„Copak to mám, haf haf, zapotřebí, aby mne trestal, haf haf, sice můj Páníček milej, haf haf ... ale přece jen je ten, co mi posluhuje?!”

Haf!

Kapitola dvacátátřetí – Na zpáteční...

Tak si drandíme pěkně zpátky domu. V autíčku je teploučko, hromy blesky se přehnaly ... jejej, vy si myslíte z těch blesků, když nás fotili, jak hlídáme. Ale to kdepák, to mi Endy vysvětlil, a já nemám důvod mu nevěřit, že to je od těch foťáků. Také co foťáci odtáhli, blýskat se přestalo ... no a za nedlouho naši: „Eeendyyy!!!” a „Beeedřiiichuuu!”

Ale to jsem vlastně už říkal v minulé kapitole, aha.

Jak jsem Naše zaslechl, nemohl jsem se udržet a začal radostí běhat kruhy kolem auta, tak jsem se na mýho Páníčka těšil. Ani Endy, ve stoickém klidu utrousivší „Jen se neraduj, teď teprve přijde ta pravá bouřka!” – mi moji radost nemohl vzít.

A přišla - ta bouřka, přišla, páni zlatí, no.... ale teď už je dobře, už je po, roztávám pěkně na Páníčkově klíně, to jsem vám přeci už říkal, že ještě neumím vybírat zatáčky. Páníček je celej mokrej, ale pořád mě hladí: „Tys mi dal, tys mi dal!” – podrbe za ušima - ach, tam je to nejlepší, a dodá: „...tyyy potvoro chlupatá!”

Endy vedle nás na zadním si pucuje nalepený koule sněhu. To Metreska jeho, ta v klidu, na rozdíl od nás všech, i od jeho Páníčka, kterej jen občas prohodí: „Říkal jsem ti, Karle, budou u auta! A vidíš...” – a aniž dořekne, vezme další prudkou zatáčku,... tak to Metreska ne, ta fak v klidu není a pořád: „Zatop!”, nebo: „Netop tolik!”, nebo: „Otevřu si okýnko!” – které tedy miochodem „Haf haf!!!” - je zamrzlé. Ale podle toho všeho jsem poznal, že metreskám je buď teplo, nebo zima, nic mezi tím. A taky k Endyho Páníčku: „Ty s tou věčnou volností, kdo na to má mít nervy, ...prostě ho pouštět nebudeš!”, a hned zase k Endymu: „A máš smůlu, od teďka jen na špagátě, já ti dám!”

Páníček se ale zastává: „Když je zvyklej na volnost, dostali jsme ho takovýho...tak teď ho budeme na starý kolena terorizovat, jo...”- a s mrknutím na mého Páníčka: „...ono jí to vydrží tak do zejtřejší vycházky, cha, cha, jak začne táhnout, tak bude ráda, že ho pustí!” „Cha cha!” – to se přidává už i můj Páníček. „No, aby sis nepřidal!” – na to metreska, ale je nám všem dobře.

Už se blížíme domů. Už jsem celej roztátej, zavíraj se mi oči, Páníček ještě, cítím, jak za ouškama drbe, a ...a ...

Chrrr.... chrrrr ….tak příště, chrrr...

Kapitola dvacátádruhá – Hlídači

„Co koukáš?” – Endy „Jsme tu!”, a dělal jako by nic. Zvedl nohu na pravé zadní, já teda na to levé, vepředu jsme si kola vyměnili. Ještě celý udýchaní, sedíme u dvířek šoféra, jsem uchvácen tím, jak se Endy vyzná.

Jsem celej šťastnej, ale ... nemůžu říci, že mi Páníčka je líto, to ne, spíše se to ale asi otočilo. Ne že bych měl strach, že má strach Páníček, kam jsem se poděl, vždyť jsme se našli, ale v tuto chvíli Já mám strach, kam se poděl On, aby tak zabloudil, to víte, lidi, s tím jejich nosem jsou docela na štíru, taky jsou pořád samá rýma a tak, těžko se můžou dočmuchat k takové orientaci, jako my pejsci.

Ale to už Endy zaujímá obranou polohu. „Co se děje?”- hlesnu. Loupne okem „Auto!” ... „Co je s autem?” ... „Hlídat!!! Musíme ho hlídat!”

Dál jsem se raději neptal, abych zase nevypadal jak nějaký ... a zaujal hlídací polohu. Šéfoval tu Endy, tak co. Nebylo zatím co...tedy pardon, co bylo... auto, že jo, ale před kým, nebylo před kým, respektive koho hlídat. Nikdo nikde, šero padá, v údolích už takřka k nevidění. Ale hlídám, poctivě, občas auto obejdeme, sednem z druhé strany, a tak. Začíná také polehounku sněžit.

Nějaké hlasy, najednou, z toho šera, a už pěkná vánice.
„Páníček jde, Páníček jde!!!” – se raduju a radostí obíhám kruhy kolem auta.
„Haf haf haf haf!!! ... hlídat!” – poroučí Endy. Stáhnu ocas a už zase sedím u auta.
„Cizáci!” – jakoby mimochodem Endy. A opravdu, zpoza zatáčky se vynořuje skupina lidí, děti, ani nevím kolik, ale víc než tři, to poznám.

A hned k nám: „Hele, pejsci ... ty sou hezký...” – ten nejmladší.
„Vrrrrrr haf haf!!! – Endy, a na mně „Hlídej pořádně!”

„Vrrr haf! – hlídám.

„Ty sou srandovní, a jak sou zasněžení!” – to větší dítě, „Já si je vyfotím!”

„Vrrr haf haf haf!!! – hlídáme jak se patří, ale když kouknu na Endyho, je to opravdu k popukání, tak směšného psa jsem ještě neviděl, celý zasněžený, jen ty oči, ušiska, čumák. Skoro jsem zapomněl hlídat.

Blesk! „Proboha”, říkám si, "ještě chytíme bouřku." Blesk! – znovu to blesklo, ale hrom nikde: "jedna dva tři..." počítám, jak to vídám u Páníčka, ale nic, ticho, jen Endyho „Haf haf haf haf!” Skupinka pomalu odchází, auto jsme ubránily, radostí si zaskotačím... a taky zima už je.

Tohle se ještě opakovalo několikráte, "...jak se lidi vracej z tras." – jak mi vysvětlil Endy. Lidi nás fotili, občas se ještě zablesklo: „To je blesk...”- na to Endy „...od foťáku!” - ale to jsem přeci věděl také, že když se zableskne, tak je to blesk. A od čeho, to mi je úplně jedno... ale ta bouřka nepřišla ani jednou. A naši pořád nikde.

Mrzne, sněží, fouká, hlídáme. "Aby někde umrzli...?!" - napadlo mě, a ani domyslet nechci. Najednou: „Co to?” – kroutím hlavou na všechny strany: „Co to, co to? Slyším dobře?!”

„Eeeeendyyy!!!

„Beeedřichuuu!!!”

„Eeeendyyy!!!”

„Beeedřiiichuuu!!!”

„Haf haf haf Hafff!” - tak zase příště.

mb

Kapitola dvacátá prvá – „Navrátil”

Tak jsme tam zbyli sami. Srnky dávno v trapu, my, zabahněný, k tomu ještě maskovaný tím od jelena, kdyby se pejsci uměli smát, smáli bychom se jeden druhému. Zážitků na týdny dopředu, s Endym se fakt jeden nenudí. Pomalu myslíme na návrat.

Návrat, jo, návrat, ale kam. Copak já vím, kde jsme – tak, úplně ztracený, bych řekl. Zpátky! ... ale kam? ... kudy? Uběhli jsme kilometry, sem tam. Moc se mi stýská, kdepak je asi Páníček, auto, kterým jsme jeli na výlet? Vůbec už v tyto chvíle nejsem odvážným pejskem.

A k tomu ještě... den se začíná naklánět, slunce za chvíli zmizí za horizont.

Ale ne tak Endy. Je úplně klidnej, jen tak ... sem tam, čumák nahoru, nasává. Děsím se, co se mu zase rodí za nápad. Vidí to na mně, určitě to na mně vidí. Snažím se nevypadat ... Ale Endy: „Sss ... klid, ... neboj, ... dojdem haf haf haf haf, ... dojdem!” Snažím se vzmužit, srovnávám krok, nabírám ztracenou odvahu. Endy „Haf! ... je čas navrátila!”

„Co sem plete nějakýho Navrátila?” – mi šrotuje v hlavě. Jednoho bych znal, bydlí ob zahradu, taková chlupatá potvora, to ani není pes, mu tu zahradu hlídá. Pořád se s ním „štěkám”, tedy pardon – hádám. Nikdy si nedá pokoj. Ale proč ho Endy tahá sem, tomu opravdu nerozumím, ale raději nic neříkám. Taky únava na mě pěkně padá. Ach jo!

Endy větří, větří. Pak doprava, doleva, znovu doprava a ... jdeme, teda běžíme, ale takový úprk jako za jelenem, nebo srnkama, to rozhodně není. Lehce točíme ještě víc doprava, ztrácím pojem o směru. Padá šero, zase lehce doleva, ... jakoby zpět, ...přes takový kopeček, ... mostek, za ním ostře doprava, ...nekonečné se mi to zdá být. Bojím se zeptat, abych nevypadal jako bábovka. Chvílemi Endy pobíhá tam, zpět, hledá jak dál. Pak zas vyrážíme, už ani nejsem schopný cestu sledovat.

Cesta, nějakou dobu po ní, křižovatka, rovně přes ní a ... „Haf haf haf haf! ... jsme tady!” – ukazuje čumákem dopředu, mi sdělí Endy.

Koukám tím směrem, koukám, ... naše auto!!!

Haf haf haf haf!

Kapitola dvacátá – Za srnami

Pelášíme o sto šest, i bájný „Chiron”, monacký pilot F1, by na nás byl krátký. My jsme zase krátcí na toho jelena. Pěknej kus cesty jsme sice v závěsu byli, což o tom žádná, hnali jsme za ním i do hory i dolu, do lesa i na paseku, houštím i hájem, vůbec nevím kudy a kam nás ten úprk dovedl. Nakonec nám ale dech došel, „Však není divu...” říkal Endy, jen co trochu vydechl „...ale dali jsme mu, co?”

„Co?” – jsem se jenom zmohl.

„Nebuď smutnej!” na to Endy, „Koukni, jaký on má plíce, a jaký my! ... Jelena holt neudejcháš, to si pamatuj!” – mě utěšuje.

Touláme se lesem. „Dobrý, že nás hajnej neviděl...” prohodí Endy a na můj tázavý pohled „...nemaj to rádi, víš!”

Doubrava, nějaký potok, a dál. Vzpomněl jsem Páníčka a začalo mi být smutno. Zeptat jsem se ale styděl. Alespoň žízeň jsme v tom potoku zahnali. Hned bylo všechno lepší. Začínáme blbnout, kočkovat se – dá-li se to o pejskách tak říci. Cítím se už úlně dospělej. Najednou nějaký řev, křik, až jako by dítě ... „Sojka bonzačka!” seznámí mě s tím zvukem Endy, „...ta si pokoj nedá” a vzápětí „...hele, její peříčko!”, a ukazuje mi pírko, takové šrafované, modrobílé, hezké, musím říci. Tak jsem se ani ptát nemusel, došlo mi, že to je nějaký pták.

Postupujem dál, nemám pojem o čase ani o místu, kde asi můžem být, natož, kde Páníčci.

„Sss” – najednou Endy a hlavou mi ukáže „Za mnou!” Obezřetně se přibližujeme k okraji lesa.

„Haf haf haf haf!!!” – a Endy to zase odstartuje.

Tentokráte to jsou srnky, stádečko, sedm devěk kusů. Remizek, cesta, pole. To je pocit, ušiska nám vlají, „Haf haf haf haf!!!” – ženeme to dál a dál, silnice, trať, znovu pole. Prakticky se rovnám Endymu. A srnky, kdepak, to není jelen, pomalu je doháníme. Mírně doleva, rovinka, místa dost, pole kam dohlédneš, už, už ... „haf haf haf haf!” ... máme je ...už už ... „Co teď? – mi bleskne hlavou ... a najednou ...

Jak když do nich střelíš, každá jiným směrem, jak rozprsklá rachejtle při ohňostroji, a my? ... kam my? ... za kterou? ... a srnky pomalu mizí v dáli.

„Tak jak dál? ...ale to zas až v příští kapitole, haf!”