Kapitola PATNÁCTÁ – Řízky

A jsem uvnitř, na chodbě ještě nějaký randál, ale mně to už nezajímá. Musím se věnovat mému novému kamarádu. Vím, co se sluší a patří, nejen, že jsem v „jeho”, ale také o pěknejch pár let mladší. Na záda, packy nahoru a nechávám se, hned v předsíni, očuchat. To se tak mezi pejskama dělá, protokol je holt protokol.

Endy, to je ten můj nový kamarád, si dává opravdu záležet a bere to poctivě, asi má své zkušennosti. Konečně mne vyhodnotí a můžu na všechny čtyři. Teď se on nabízí mně, ale já to tak přísně neberu, čuchnu zepředu, čuchnu zezadu, štěknu jednou dvakrát ... a jsme kamarádi, na život a na smrt, sbratřili jsme se, jak by se řeklo u Indiánů.

Aaa ... málem jsem zapomněl. Endy je čistokrevnej Kokršpaněl. Tmavej, rezavej, dlouhý ušiska ... frajer, a ... nezní to vůbec zle, že, jen si to řekněte: „Endy KokrrrŠšpaněl” ... teď zrovna nevím, jestli se Š píše velké nebo š malé, tak raději píšu obě. „Endy KokrŠšpaněl” - to je skoro tak pěkné, jako „Bedřich Lučančan”.

„Haf!” ... myslím, že mám pravdu!”

Všechno se mi snaží ukázat, až se mi z toho točí hlava. Několikráte jsem se i ztratil, to víte 4+1, nějakejch stotřicet metrů čtverečných, a balkon k tomu. To je dveří, to se pejsek zamotá v tu ránu a najednou neví, kudy kam, kór, když vás náhodou zavřou. Pomalu se ale začínám vyznávat a Endy mě nemusí pořád hledat. Svoje kouty, schovky, svoje tajemství, o to vše se se mnou podělí, poučí mě, a tak.

„Haf, haf!” – důležitě Endy. „Teď to největší tajemství! Ale musíš dělat jako by nic, umíš dělat jakoby nic?! ...umíš to to? ... pojď, naučím tě to vedle v pokoji, zkusíš si to na nečisto, abys byl úplně nenápadnej!” – a už to vedle zkoušíme. Dotáhl nějakou kost, vrhám se na ni, to víte, páníček mi pořád do misky jen to bílé, co se nedá pozřít, tak já prakticky stále o hladu, bříško prázdné, pane, jak se ozývá. V tu chvíli mě ale Endy drží zezhora za krk: „Chyba, chyba, to nesmíš, musíš jako by nic!” – vrčí a trochu se mnou zaklepe, pak pustí. Zkoušíme to znovu. Po chvíli, když už to skoro umím, k páníčkům ... a pěkně, jako by nic.

„Haf, teď dobře poslouchej, co páníčci!” – Endy. Natáhnem se jim k nohám, necháváme se drbat a jsme jedno velké ucho.

„Sdržíš se tady na oběd...” – ten Ječák, co už není ječákem, patří Endyho „metresce”, teda paničce, chci říct.

„Ale kdepák, já jen na otočku.” – na to můj páníček.

„Karle, nekecej, manželka koupila na řízky, počítá s tebou. Už se rozmrazujou na balkoně!” – na to domácí páníček.

Chtěl jsem radostí pořádně zaštěkat, ale Endy mě štípnul: „Šššš, pojď!” – a běžíme zase vedle.

„Slyšels, jo?” – mrká na mne, „Teď ti to ukážu, ale povídám, jako by nic! ... rozumíš!” – a výhružně zavrčí.

„Haf” – sklopím uši a za Endym. Ten k balkonu, děláme, jako bychom si hráli, se „kočkovali”, očima šilhám k balkonu. Pootevřenej! Chce se mi štěkat.

„Ššš!!!” – udrží mne zase Endy. „Cítils? Je to tam!” – a žene mě vedle do pokoje. „Ještě to je zmrzlý, musme počkat! ...tak půlhodinka, a bude to. Zvu tě, jen musme ohlídat Metresku!”

Nejen cítil, ale i viděl, pěkně v mastným papíru, na talíři to rozmrzá, „No já se ...” – a běhám v obýváku, ke všeobecnému veselí, velký kruhy, abych se vyštěkat.

Nemůžu se dočkat, ale jak říkal můj nový kamarád Endy „...až příště!”

Kapitola čtrnáctá – Příchod

„Haf,haf!”

„Vrrr” Vrrr, haf haf!”

– hafáme a do toho pánské hlasy:

„Tak jsme tady...”

„Tak pojď!”

„Neudělaj si něco?” - bojí se můj páníček.
„Co by, jen pojď!” na to hostitel.

„Haf,haf!”

„Vrrr” Vrrr, haf haf!”

„Prosím Tě, chyť si ho, jo... ! Co dyby se porvali?” - najednou zevnitř bytu ženskej hlas.

...a mužskej: „Co by? ... srovnaj se, ne? ... pojď! ... a nezouvej se!”

...a můj páníček: „Jo, jo, hned … jen než najdu …”

„Nekecej, prosím tě! – ten ženskej Ječák – „Jen se pěkně zuj!”

„Neřvěte tady jak na lesy, nebydlíte tu sami! ... to máte honěnou, že ti psi tak řvou!!!
„Né, pane ... hned, hned ...” odpovídá do přízemí páníček.

„Já Vám dám hned ... okamžitě, jooo!!!” – „Prásk!!!” - se rozlehne barákem a dveře souseda z přízemí oněmí..

„Haaaf, haaaf, haaf, haf!” – ozve se basem ze zhora, z patra nad. Je tu třetí... a Velkej.

„Vrrr ... hch ...” – mi to zachroptělo, chci se ukázat.
„Von nic nedělá, chyťte mi ho, jo!” – do toho mladý hlas z toho patra.
„Von utek dovnitř ...” – na to můj páníček.

„Nám to neva!” – ten ženskej Ječák - „my psy rádi.”
„Von je mladej, teda vona, ale hodnej ... teda hodná...” – jsme informováni ze zhora. „Ještě druhou botu...” – a už tu je dusotem, pěkně se rozléhajícím, nositel toho mladého hlasu. „Pane, to je akustika domu!” si pomyslím.

„Eště vy do toho!? ... jooo!... takovej tady bejval klid! ...Klid!!! ... slyšíte! – znova promluví, lépe zařvou, Dveře v přízemí. „Prásk!” – a opět mlčí.

„Ten je taky mladá...” – na to páníček, „tedy mladej.” – a ukazuje na mne.

„Už jsem tu!” – Ten ze zhora.

A Ječák – „proboha, vemte si jí, udělala tady louži! ... to nosí cisternu?!”

„To víte, velkej pes, teda fenka” – si myslím – „to má i nevýhody.”

„Já vám to utřu...”

„Jo, to jsem zvědavá!” – na to Ječák. „Je to v koberci! ... nate, vemte si jí!”

„... ste říkala, že vám nevadí...”

„...jooo, když nedělá louže. Málo s ní chodíte! ... samý služby, samá domácí práce ... rejžujete, žejo!”

Ale to už Velkej, tedy Velká, se svým páníčkem dolů a ven. „Ale kam?” – říkám si – „...když už cisternu vypustila na koberec.”

„Haf, haf!!!”

A jak ta návštěva dopadla? ...to příště, haf!

Kapitola třináctá – Návštěva

Už třetí den jen tu bílou misku, tedy tu rejži. Hlad mě donutil, že jsem si občas vzal, ale tajně, to je jasné, aby páníček neviděl, to by hned skákal radostí. Fakt jsem nepochopil, proč té rejže koupil tolik. O té Dietce sem tam pořád něco povídal, ale zatím se mi nepodařilo porozumět, o které že to mluví.

Na vycházky jsme chodili pravidelně, to se ví, to jsem dodržoval přesně a páníčka vždy bral s sebou. Pořád povídal – a to byl teprve podzim „Jó, Bedřišku, Alpy. V létě tě tu budu muset na chvíli nechat, to víš, Alpy volají!”

No, to se ví, když do Alp, tak to přeci chce pořádnou fyzičku, aby se mi tam neznemožnil, ten můj páníček. Tak jsem ho bral na dlouhý vejšlapy, fyzička se mu zlepšovala před očima, už ani autobusem jsme nejezdili. Ale vraťme se k tomu hladu. To víte, že jsem na to vyzrál. Čumáček mi funguje, cítím všechno na „sto honů”, a nevěřili byste, co všechno na těch procházkách lze najít, vyčmuchat. Pravda, úplně ono to nebylo, ale lepší té rýže určitě, také se páníček diví „Ty nepapáš, ty nemáš hlad? Musíš, abys byl zdravej!- a diví se, že rejže moc neubejvá.

„V neděli půjdeme na návštěvu, víš?!” – mi jednoho dne, byli jsme zrovna na procházce, oznámil. „Taky tam maj pejska, ale trochu staršího, určitě se seznámíte.”

„Haf...haf!!!” – já na to, a protože to v tu chvíli zrovna moc vonělo vedle ve křoví, tématu jsem se již dále nevěnoval. Tentokráte jsem ale narazil ... a silně.
„Fuj!!! Co to žereš? ... zase ti bude blbě!!! ... fuj!!!” – a páníček mě tahá z toho křoví. „Já tě chci vzít na návštěvu, a ty mi takhle!” – vyčítá a šup, v tu chvíli mám náhubek. Páníček ale pokračuje: „Já se ti dělám s dietou, na návštěvu máme jít, a ty tahkle!”

Už zase mluvil o té Dietě, ale jak ta ženská souvisí s naší návštěvou, to opravdu nevím, bude to nějaká „mrcha” ... si myslím, když se takhle mezi nás plete. Jsem mrzutý a „košík” mě tlačí nahoře na čumáku, ani nemůžu zahafat, co si o té hrubosti myslím.

„Tak, a takhle to bude, dokud nebudš zdravý, to by pak žádná návštěva bejt nemohla! Já ti dám!”

Ale věřte, nevěřte, mně v tu chvíli, majíc košík na hubě, nějaká návštěva byla úplně ukradená.

„Tak Ha... ha... no nejde mi to s tím košíkem …fff!”

Kapitola dvanáctá – Hlad

„Páníček je tady, páníček je tady!!!” slyším jeho kroky na schodech. Pozvolna stoupá až nahoru, otvírá dveře a ... To je tanec, vždycky, to byste měli vidět.

To vítání, oboustranné, chce mě pochovat, ale já se nedám, šup, proklouznu a jsem na chodbě ... hned zase zpátky ... chňap, chňap, ... ale kdepak na mě, už jsem zase na chodbě. Přimotal se do toho místní kocour, neví že je to hra, v panice prchá, nic mu není nemožno, stěny, okna, z nichž padají květináče, ... fofrem zpět, páníček už také na čtyřech, chňap, chňap ... ještě jedno kolečko a konečně se nechávám chytnout, páníček by to déle asi nevydržel, člověk, teda pejsek, musí brát ohledy, vždyť už má také svoje roky...ten můj páníček.

Muchláme se, drbe mně za ušima, na bříšku, na „kejtě”, prostě všude. Já, na oplátku, občas zprava, zleva ho olíznu. „Fuj! Fuj!” – dělá že to nemá rád, ale kdybych ho neolízl, chybělo by mu to. Zajímavé je, že on mě neolízl ještě ani jednou, a tak dlouho ho to zkouším naučit, každej holt nemá na všechno talent.

Konečně se to všechno uklidní, já si vzpomněl na svůj hlad a k misce, páníček šel uklízet ty kocourem shozené květináče na chodbě. Jenom nevím, proč za to huboval mne. Když se vrátil, zrovna zkoumám to bílé, co miska nabízí.

„Ty jseš hodnej Bedřišek, jen papej, papej, rejžička je moc dobrá ... a na tvoje bříško prospěšná, budeš to muset pár dnů vydržet ...!” – a s těmito slovy začne vyndávat z tašky nákup. „Vidíš, tady jsem ti donesl další dva pytlíky rejže, abys měl dost, víš, už nám došla, ale neboj, já tě z toho dostanu, pan doktor říkal několik dnů, tak to uděláme, pro jistotu, tejden. Když budeš mít hlad a nestačí nám to, neboj, já ještě dokoupím! – a tak pořád dokola.

Jíst se to ale nedá, ... tak nevím, v hlase měl lásku, ale v misce jsem měl rejži a v žaludku hlad.

„Kdy tohle skončí, to jsem zvědavej?! ... haf!”