Kapitola jedenáctá – Dieta

Ani nevím, co se pak, nežli jsem usnul, dělo. Byl jsem zavrtaný v peřinách, nebylo mi dvakrát ... Jen jsem slyšel, jak si Páníček pořád něco broukal o té rejži a snad stále pořád dokola mluvil o nějaké ... snad to byla kamarádka, známá, co já vím, ale to jméno, to si pamatuju dodnes. Jmenovala se Dietka. Dianku už sem jednu znal, holčičku od vedle, také o Diplomce už s někým mluvil, ale Dietka ... no, uvidím.

Drželo ho to několik dnů, co mi to jméno pořád opakoval, až se zdálo, že mne to učí, abych to znal, ale já si to pamatoval hned ten večer, než jsem usnul. Jestli to nakonec nebyla nějaká jeho milá, dnes se tomu říká přítelkyně, nevím, ale cítil jsem, že ji brzy poznám.

Druhý den, ani nevím kolik bylo, když jsem se probudil, spal jsem po tom všem jako zabitý, páníček nikde. Ještě jsem si chvilku pohověl, pak jsem šel udělat páníčkovi radost do té místnosti s tím vodopádem a vodotryskem – on ji měl vždy velkou, když tu místnost nakonec po mně uklidil, „...a že jsem moc hodnej pejsek, že to nedělám jinam!...a tak! – a pak k misce. „Ale co to?”. Žádný pamlsek, žádná dobrota, nic takového. Pěkně mi začínalo kručet v bříšku. Čuchl jsem k tomu, takové bílé nic, bez zápachu, vůbec to ani nevonělo, ani nesmrdělo, ani nechutnalo.

Zajímavé, že v tomhle jsme se s páníčkem nikdy neshodli. Mělo se to navzájem přesně obráceně. To, co mému čumáčku šmakovalo, co jsem již na dálku cítil, občas se v tom i pěkně poválel, třeba na poli jak tam polehávají a přežvykují ta veliká rohatá zvířata, nebo na přehradě v leklé rybě, „...i když dodneška nevím, čeho se lekla?” - to bylo něco panečku! – tak ale pro páníčkův čumáček to bylo asi moc silné. Tyhle vůně jeho malej čumáček vůbec nesnesl.

Čuchnu podruhé, oblíznu.
„Kdepak, to není nic pro mě, to to páníček pěkně popletl, asi nám to vyměnil...” – říkám si. „...počkám, až přijde, však ono se to, ten omyl, vysvětlí!” – a zalezl jsem do pelíšku, kde jsem znovu usnul.

Tak zas příště ...haf!