Kapitola devátá – Slabý žaludek

„Haf!”

Páníček mě „frotýruje”, už mi je docela pěkně. Ale co jsem si všechno v tom bílém bazénu s vodotryskem musel prožít, to nepřeju ani zlému vlčákovi od naproti, co mu padá to jedno ucho. Teď nevím které, ještě si pletu strany, ale myslím, že je to to krajní. Já si z něho vždycky dělám legraci, mě totiž ucho nepadá, a on se z toho může vzteknout!

„Tak, teď budeš pěknej voňavej Bedřišek, taaak, ještě vydrž a bude to!” ... a tak pořád dokola, když ze mne páníček tu pěnu vodotryskem smýval. Hrůza, opravdu.

„A jakápak vůně?...” – si pro sebe říkám „... to znám lepší, třeba takové, co leží na tý louce kousek za barákem, takové lívance to jsou, od těch velkejch rohatejch!” To je, pane, něco, ale tohle, začíná se mi zase trochu zvedat žaludek.

Ale to už Páníček končí frotýrování, balí mne do suchého a odnáší do toho našeho společného pelíšku. Ještě mne přikryl peřinkou, pohladil a ...

Šup ... a bylo to venku. Bylo mi to líto, opravdu, to jsem páníčkovi udělat nechtěl. Ale nějak se mi v žaludku popletlo do dobré a vylízané z té pánvičky a to protivné pěnivé od vodotrysku, také mám asi slabší žaludek ... no, a bylo to. Páníček něco zrovna štrachal u sporáku, nic neviděl. Začal jsem se bát, že mne zase dá na „hambu” do té komory, ještě celý mokrý jsem se v pelíšku, abych byl neviditelný, stočil co do nejmenšího klubíčka a přitiskl se do toho, co mi vyjelo z žaludku, to abych se úplně zneviditelnil. Chtěl jsem být co nejmenší a co nejtišší, ale tak mi to bylo líto, že to kňourání a kňučení šlo ze mně úplně samo. Rychle jsem zavrtal čumáček ještě víc do peřin, aby to Páníček nezaslechl, ale už bylo pozdě. Už je tady a: „Tak copak je, Bedřišku?” ... chce mne pohladit „Jo, tobě byla zima, že se's tak zavrtal!”... a chce mi peřinku urovnat.

Jsem snad úplně placatej, jak se tisknu na ten kavalec, ale už je pozdě, Páníček nazdvedává peřinu i ten froťák, co jsem do něj zabalený, a....

... a už to vidí. Celý se třesu, ale o tom zas až příště.

HEZKÝ NOVÝ ROK … Bedřich

Kapitola osmá – Vodotrysk

Tak jsem na půdě, v té komoře, zle mi je, zima.

„Co to?”

Kroky, jasně slyším kroky, takové šouravé, a jak mi je zle, začnu se bát, tisknu se do kouta, je tma ... hrůza ... celej se klepu.
„Tak pojď, ty potvoro chlupatá” – slyším páníčkova slova, „Už jsem to všechno uklidil, teď jseš na řadě ty! – a páníček mě bere do jakéhosi hadru balí a odnáší. Přestal jsem se bát, ještě se truchu klepu, ale zima mi už také taková není. U Páníčka v náručí mi je dobře.

„Kam teď?”- říkám si ... hm, už mi to je jasné, tam do té místnosti s vodopádem. To jsem vám ale ještě nestačil řict, kromě vodopádu se v té místnosti ukrývá i vodotrysk, v tom bílém bazénu... a toho jsem se obával nejvíce. Šup se mnou - a rovnou pod vodotrysk. Zpočátku, když tryskala voda chladná, klouzala po mém kožíšku, aniž by pronikla na tělo, posléze se však voda začala ohřívat a já začal být značně promočený. Páníček ale nedbal, byla-li to hra, vůbec se mi nelíbila. Bylo to až trochu přehnané, tohle přece s “bobříkem odvahy” nemá ale vůbec nic společného. Chce mě snad Páníček utopit, či co? To však ale ještě nebyl konec mého utrpení, nakonec vzal takové mazlavé růžové a vetřel mi to do kožichu. Fuj, začlo to pěnit, měl jsem toho nejen plné oči, ale i čumáček, a řeknu vám, vůbec nic pro pejsky!

„Tak Hhh... Haa... F! Ani hafat mi z toho nejde!...a he...hééé...pšík!!! - vlezlo mi to i do čumáčku

Kapitola sedmá – V komoře

Vždycky, když se Páníček vrátí od “vodopádu” z tý místnosti, bývá v dobré míře a rozpoložení. Nevím, co se kde semlelo, ale dnes tomu tak nebylo. Já, jak už jsem řekl, domníval jsem se, že si budem hrát na schovku nebo na indiány, na stopaře, když mě páníček tak pěkně vystopoval. Však jak jsem se tentokrát mýlil. Tu hru, co Páníček zpustil, tu jsem ještě neznal. Snad na velkýho psa, nebo na vlka, si chtěl hrát?

Bylo to sice až trošku směšné, ale přesto jsem dostal strach, když na mě mocně zavrčel. Ještě více jsem se přitiskl do kouta pod mým pelíškem, co tam mám skovku a nevěděl jsem, co dál. Páníček, který na rozdíl od nás pejsků většinou chodí po dvou - ostatně tak jako jeho smečka celá, se spustil na všechny čtyři a začal na mě pod pelíškem dorážet. Pořád jsem si myslel, že je to hra, situace ale začala být vážná. Vypadalo to, že mě chce Páníček sežrat a předníma packama mě chce vyšťourat z úkrytu. Pak dokonce smeták si na mě vzal. Několikrát jsem na něj, teda ne na páníčka, ale na ten smeták, zaútočil, ale to ho ještě víc rozohnilo...teda ne ten smeták, ale páníčka. Tiskl jsem se do rohu, jak to jenom šlo. Marně jsem přemýšlel, co se mohlo stát, že se jeho chování natolik změnilo. Nebo snad, že bychom dělali “bobříka odvahy”? - mi ještě stačilo blesknout hlavou a v tu chvíli mě měl. Tentokrát tak pevně, že ani má mrštnost a šikovnost, ani to klouzavé, co jsem měl v kožichu z té pánvičky na sporáku, mi nepomohlo. Mým dopadením se zřejmě poněkud uklidnil, tak že přestal alespoň štekat, nadále však vrčel v takové tónině a disharmonii, že bych to nikomu nepřál. Držel mě pevně a mne začalo bolet přecpané bříško.

„Proboha, kam mě to ale nese?”

No, „Na hambu pudeš!” a zavřel mne za trest na tu půdní komoru, co už jsem říkal, plno prachu a tak, vůbec se mi tu nelíbilo, začalo mi být smutno a to bříško mě bolelo čím dál víc. A kožich, přes ten nalepenej prach, jsem si ani vypucovat nemohl. Začala být zima, ten zalepenej kožíšek vůbec nehřál, packy jsem měl černý, a když jsem se podíval do zrcadla, takové staré, s pavučinama, prasklé, tam stálo o komín opřené, tak jsem se sám sebe úplně lekl. A začal jsem fňukat, po psím, však to znáte, to psí kňourání. Byl jsem opravdu nešťastnej.

„Ach jo! Hafff...

Kapitola šestá – Na hambě

Sedím v takové komoře, na půdě, páníček mě tam zavřel a nikam nesmím. 

Křičel: „A na hambu!” – úplně se zajíkal a doslova mě do té „šatlavy” hodil. Olizuju si kožich, ... a že je z čeho, ale moc soustředit se nemůžu, pořád mi v uších zní to jeho: „Ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert dlužnej!”

Dlouho jsem si myslel, že je to hra, ale když už asi popáté uklouzl a vzal na mě klacek, utekl jsem se až do nejzazšího rohu pod ten dlouhej pelíšek s polštářema. On však, s tím klackem mě vyštourávaje, si nedal pokoj a křičel pořád „Však já tě dostanu, počkej, já ti ukážu ... „ – a tak dokola. Opravdu jsem dostal strach, a ... nakonec mě vyšťoural. Proto jsem teď tady.

To bylo totiž tak: řekl jsem si, že mu ukážu, co mám rád, co rád baštím, tak aby to už konečně pochopil, a že o mne takovou starost mít nemusí a vařit taky že nemusí nadvakrát. Prostě jsem za tou “vůní”, co jsem o ní povídal v předešlé kapitole a co se schovávala na sporáku v té pánvičce, vyskočil. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, postupně z toho dlouhého pelíšku přes almárku a šup na sporák, rovnejma nohama jsem přistál úplně uprostřed. Dost to tam klouzalo, tak jsem si prvně raději do toho dobrého sedl sedl, abych si vše řádně rozmyslel. Dobré bašty tam bylo, no! Ale aby mi to tak neklouzalo, abych třeba neuklouzl a nevypadl na zem, raději jsem rychle “to mazlavý kluzký” kolem mne rychle všechno vylízal. Šlo to dobře a docela to i dobře chutnalo. Najednou jsem uslyšel, že páníček v tamté místnosti pustil ten “vodopád”. A to už mám odpozorováno, to za chvíli se vrátí do kuchyně. Musel jsem si tedy pospíšit, ... a stihl jsem zblajznout všechno, protože to bylo moc dobré. Rychle dolu a do toho pelíšku na ty polštáře. Sice tak tak, ale všechno jsem stihl. Když Páníček vstupoval, již jsem, zabořen v polštářích, “tvrdě spal”. Pochopitelně, jedním okem jsem situaci kontroloval tak, abych mohl řešit i nepředvídané.

Haf, no ... co dál?... jak páníček uklouzl a tak, to zase až příště.

Haf