Kapitola třicátá sedmá - Velké neštěstí

Velké neštěstí

Endy malinko zestárnul. Ale kdepák, šedivej čumáček to on neměl nikdy. „Věk nezastavíš...“ - dycky říkal. Poznal jsem to, už tak neudržel dech. Vždyť už mu bylo přes dvanáct. Taky rád polehnul se vyhřívat na sluníčku. A začal hůř vidět, a na to druhé oko ještě hůř.

Jednoho dne se stalo veliké neštěstí. Pobíháme a hrajeme si kousek pod lesem, hned co začínají ty nové domky. Ani jsem si nevšiml, Endy odběhl a najednou slyším velký psí pláč. Ženu se tam, a to jsem ještě neviděl, Endy prohnutej bolestí jak luk, motá se dokolečka a brečí a skučí, že to musí být slyšet až dolu do města. Už se tam také žene jeho Metreska. Opodál nějací lidi a boxerka. Ukázalo se, že ta kousla Endyho rovnou do oka, a ještě k tomu do toho lepšího.

Je to hrozné, vidět nejlepšího kamaráda v takové bolesti. Můj Páníček je z toho taky celý pryč, o Endyho Metresce ani nemluvě. Snažím se mu pomoct, olizuju ho, ale nic to nepomáhá. Ukazuje se, že ta fenka je vykastrovaná, a takový prej mají „hnutý hormony“ a od té doby se tak prý chová. Proč nemá náhubek, nebo není na vodítku, těžko říct. Metreska se tam s nima, celá rozčílená, dohaduje, po psím bych řekl...se s nima „štěká“ a hned, celá se třesoucí, volá mobilem Endyho Páníčka a rychle autem k panu doktorovi. Chudák Endy, takovej „tvrďák“ a celou dobu pláče a kvílí, jakou to má v tom oku bolest.

Dál už jsem u toho nebyl, ale pak jsem se to dozvěděl. Pan doktor dal prvně Endymu silnou injekci proti bolesti a pak mu to oko vyšetřil. Měl ho prokouslé, ale důležité bylo, jestli úplně celé nebo jenom dovnitř. V tom neštěstí má Endy štěstí, prokousnutá je rohovka až do sklivce, ale dál ne. Stejně to je hrozné a velké zranění. Říkal pan doktor, že se vůbec nediví a že to je prý moc bolestivé. A že prý skutečně některé vykastrované fenky se tak chovají. Tady o té z podlesí už také měl své reference, nebyla mu neznámá.

Několik dní pak musel Edny dvakrát denně, ráno a večer, k doktorovi. Rána se nakonec zhojila, ale s velkou jizvou a Endy na to oko, které bývalo „to lepší“, prakticky už nevidí, snad jen světlo, stín a tmu rozlišuje. Když jsme tak jednou společně na špacíru, tak jsem se to dozvěděl, Metreska vypráví: „A tak jsme jeli do Pardubic, tam je nejlepší psí oční doktor. To víš, tam má práce, tam ty koně, v tý „Velký pardubický“ mají oči pořád poraněný, při výcviku skrze keře jak jim šlehne proutek do oka, no a tak, dovedeš si to představit!“

¨

Povídá o tom dlouho. Byl moc přijemný, ten koňskej oční specialista. Vzal Endyho přednostně mimo pořadí. Endy ho prý v ordinaci na slovo poslouchal, jaký na něj měl vliv. Oko mu pečlivě prohlédl, úplně jak u lidskýho doktora, světýlkem mu tam svítil, zjistil co a jak, ještě trochu poradil, ale víc už s tím udělat nešlo. Jedině operace, to ano. „Ale víte...“ říkal Endyho páníčkům, „při tom jeho věku...a to víte, ty psi nemaj tu hygienu jako lidé, nějakou velkou záruku dát nemůžu. A jak říkám, při tom jeho věku, už to ani nedoporučuju!...to by bylo vyhozený, těch třicet tisíc.“

A od té doby už jsme nikdy spolu neběhali na volno, chodíme spolu na špacíry pořád hodně, ale Endy už jen na vodítku. Jen na zahradě, kde to zná, tam si může špacírovat svobodně, to ani jeden nepozná, že už skoro nevidí.

Kapitola třicátá šestá – Takovej Frajer

Představte si, oni mě ...ti Páníčci, vůbec nehledali, ani neměli starost. „Když už seš dospělej, tak se vyznáš, tak...“ říkal ten Endyho, ale nedořekl to a já byl zvědavej, „co tak...“ Nikdy jsem se to ale nedozvěděl. 

Tu starost jsem měl já. Když jsem tak seděl pod Schnupsteinem...to je taková vyhlídková skála nad Jabloncem, ale nahoru jsem nelezl, tam je takovej průhlednej kovovej žebřík, a to já nemám rád... a zábradlí mi je vysoký... když jsem tam tak seděl a přemejšlel, proč jsem utekl, ucho totiž už nebolelo, dostal jsem strach „Co Páníček?“ Myslel jsem toho mého, na Endyho Páníčka jsem si vůbec nevzpomněl. A tak se seberu a jdu domu. Courám se, čmuchám, nohu zvedám. U Petřína mě odehnali, abych jim nepočůral podezdívku, ale já chtěl pozdravit jenom jejich dva Papoušky. A „najust“ jsem jim tu podezdívku stejně počural, zezadu. Ani pohledem na město a na naše hory Jizerské jsem se nepokochal, mám to už jen přes dvě ulice dolu, beru to zkratkou přes zahrady...přece se vyznám, vím o každé díře v plotě či nedoléhající brance ... a jsem doma. Ani nevím, kolik času uběhlo, barák je dole otevřenej a nahoře jsem si štěknul.

„Ty potvoro jedna nedostříhaná!!!“ na mě naoko hubuje Páníček, ale při tom se se mnou mazlí. „Tak hele, Bedřichu...“ - taky hraje rozlobenýho Endyho Páníček „...člověk si na tebe bere čas, a ty frnkneš! A co myslíš?...no!...co sme tady měli dělat? Tak jsme si museli dojít pro druhou petku savignonu, tak, a teď to máš, teď jsme ti měli stříhat pytlík, ale to už nemůžu, abych ti ho neustříh!...tak!...a teď budeš chodit do zejtřka nedostřihanej! Tak! Ale při tom mne hladil a dal mi ńamku, co má furt po kapsách.

„Tak já ho na to pivo nevezmu...dělal by ostudu!“ na to můj Páníček. „Dyť už se vyběhal sám dost, ne...“ na to ten Endyho. A odešli.

Druhý den, hned ráno, to šlo ráz na ráz. Šup na stůl deku, fakt se se mnou ale fůbec nemazali. Sem tam ňamku dali, to jo, ale odpočinek žádnej. Frizer neboli Endyho Páníček, mi dodělal to ucho a pak hned dozadu, to moje zařízení obstříhat. Pak ještě pod ocáskem a „Tak tady ho, Karle, máš! Může rovnou na svatbu, jakej jsem mu novej fráček střihnul. No jen koukni na tu jeho taili...nikdo ho nepozná!...za Frajera může chodit! Sebral fidlátka a byl pryč.

A měl pravdu...s tím frajerem. Když jsme pak byli na odpolední vycházce, fakt každej mne Páníčkovi chválil. A „Co že ho to stálo?“ chtěl každej vědět. „Čtyři litry savignonu a trochu kysličníku...“ No, nerozuměli tomu, ale chválit nepřestali. „Takovýho Frajera teď máš!“ a taky „Teď může za Frajera, na tancovačky za holkama!“ a tak a podobně. Já ale raději, až budou hárat, za fenkama. A pak jeden...ale to se už páníček namích: „Hele Karle, dej se do pucu, koukni se na sebe, dyť dělaš tomu psovi vostudu! Takovej Frajer!

Kapitola třicátápátá – Stříhání II

Ráno jsem se vzbudil a už dopředu byl otrávený. „Stříhat!“ - mi zní v uších a vůbec v posteli nedovádím, jako jiná rána, až „Co je s tebou? ...ty potvoro přechlupacená!“ - na mě Páníček. Ale náladu mi tím nijak nespravil, a když mě chtěl zlobit, tahat za nohy a packy, vůbec jsem nereagoval, až si začal myslet, jestli jsem se neroznemohl.

Ven jsme ale ráno museli, to jó, to já dodržuju, už kvůli Páníčkovi. Čmuchám zrovna na zastávce u odpadkového koše, když slyším „...tak jo, kolem půj jedenáctý? A stihnem to do večera? Jo!...za dvě hoďky že to je vyřízený, tak jo, přijď, budu se těšit, ale bez Endyho, jo!... to bysme je neudrželi v klidu. Tak jo, dohodnuto!“ a páníček strká mobil do kapsy.

To teda nevím, bez Endyho!...co to znamená?...a proč? A mám po náladě ještě víc, ani jsem se po návratu misky nedotkl. A teď přijde to střihání „Haf haf... to bude den!“ Je to ale nějaké divné, deku na stůl, to páníček nachystal, ale dál nic, naopak, a že prej „Počkej tady chvilku, pro vínečko musím zajít, vezmu ten savignonek, ten mu chutná!“ Ve chvíli je zpátky s dvoulitrovou petkou toho savignonu a pár minut na to „Crrr crrr!“ a už Páníček otvírá a vítá Páníčka Endyho. Ale Endy nikde. „Aha!“ - už začínám tomu rannímu telefonu rozumět. Budou pít to víno, a za dvě hodiny to určutě vypít stihnou, jak je znám ...ale takhle před obědem, to mi nejde do hlavy. A Endyho, teda myslím si, na to pití mohl vzít s sebou.

To jsem se ale mýlil. Ledva Páníček poprvé nalil, „cink“ - si ťukli a už jsem na tom stole s dekou a už Endyho Páníček z kabely vytahuje nůžky …

„Prvně mu uděláme základní taili, pak to srovnáme, pak detaily a ty obtížný místa kolem očí, uši a i vzadu to jeho zařízení a kolem díry. Ale to si před tím odpočineme! Jen mi ho trošku přidrž, není asi ještě zvyklej.“ Páníček mě drapnul a už to jede. „Šmik šmik!“ - nůžky v ruce mého frizéra jen tancují. A za půl hodiny „Tak koukej, základní taili už má hotovou, vyhlašuju pauzu! A můj páníček na to: „Tak si zase nalejeme!“ a „cink“ a „cink“ a je po přestávce.

„Tak jdem na hlavu!“ - a začali mi zpracovávat hlavu. Temeno a čelo, a pak „Uši jdou pomalu Karle, víš, takhle mi ho přidrž! To ale byla dřina. U druhýho jsem se už začal vrtět a poposedávat. „Jau!“ - jsem zavyl a vyrazil jak střela, bolestí jsem skoro vyskočil z okna. „Tys ho střihnu!“ - vykřikl Páníček. „Ale jen trochu!...máš ho pořádně držet!“ - na to frizér, a Páníček na to replikou „Tys mu ustříh ucho!“ A tak se tam handrkovali, a že prej mám ještě jedno... až jsem zase zaslechl „cink!...“ a „...dáme mu ještě trochu odpočinout.“

„Jau!...jau!!...jau!!!...jau!!! - už je to tu podruhé a já jsem ze stolu vystřelil jak německá raketa V2, to mi totiž páníček nalil na to střižený ucho „...trochu kysličníku!“ - jak sám řekl. A že bylo otevříno, to kvůli luftu, protože z toho střihání byli celí zapocení a ono „se to na ně lepilo“, vzal jsem to z druhého patra rovnou až do přízemí, na dvorek a do zahrady. Tam vím o díře v plotě...a ven až na stráně pod Petřín a dál až k Dobré vodě a Schnuppsteinu. To je pořád do kopce, najednou jsem už tím trapem nemohl popadnout dech. A také jsem vlastně zapomněl, proč běžím a kam. Tak jsem se zastavil.

Tak...a co dál?...to zase příště.

Kapitola třicátáčtvrtá – stříhání

Tak už je to tady. Já to mám tak nerad, trvá to vždycky hodiny a vypadám pak jak … v cirkusu by mě mohli ukazovat, za bubáka nebo za Barbuchu bych mohl vystupovat. Co Páníček prohlásil to „...a budeme stříhat!“ mám po náladě. 

Když jsme se tenkrát vrátili z výletu, páníček mě vydrbal, zbavil toho „zelenýho sajrajtu“ a pak vysušil... no vysušil, spíš sušil, frotýroval a fénoval, až fén spálil. Stejně jsem pořád nemohl uschnout, ani na večerní procházku jsme nešli, „...nepudeme, abys mi nenastydnul!“ - jak říkal. Pak mě zabalil do takové péřové dečky, takový balík ze mne udělal, pěkně v koutě v kuchyni, na tom gauči. A začal si šramotit po svém.

Bylo mi blaze, oči se mi mhouřiy a já pomalu usínal. Páníček si tam něco drmolil, on to tak dělává. Mě se při tom usíná nejlépe. Najednou „No jo, má to dlouhý...sice mu to sluší, ale dlouho mi schne! ...hmmm, hm, má to přerostlý...“. Úplně mě to vzbudilo, a pak jsem zaslechl ta hrozná slovo o stříhání.

Když si vzpomenu na to minulé! ... hodiny to trvalo! Jen samotné střihání. A ty ceremónie před tím... hadr, nůžky dvoje, silné krejčovské a malé superostré na dostřihování kolem očí, kuliček dole a vzádu dírky, kartáče dva – hrubý a jemný, hřeben, kysličník, kdyby mne střihnul, igeliťák na chlupy, smeták a lopatka, čelenka aby mu pot nezatekl do očí a on mne nestřihnul, a... a... a... A lux taky. Ani si to všechno nepamatuju. Ještě deka na stůl a pomocnou lampu, aby dobře viděl, ty druhý brejle, co se mu s nima stříhá nejlíp, ten speciální hadřík co je na leštění brýlí... totiž chlupy se lepí nejvíc na brýle, …a byl večer. Ten den už jsme nestříhali. Ještě večerní, spíše noční vycházka a spát. Druhej den to začalo hned po ranním venčení.

Chaos, v našem obydlí nastal úplný chaos. Chlupy všude, nejen na těch brýlích, ale doslova všude... na sporáku, ve špajzu. Dokonce na lustru, a že i v polívce, to už ani nikoho nepřekvapilo. Páníček se začal drbat, no jo, i za košilí, tak se převléci, ale prvně osprchovat, aby si je na těle nezanes i do nového oblečení, ale zanesl je do koupelny, průvanem i do karmy, fuj, to to smrdělo, když se pálily. Chlupy, a mám je kvalitní, jemňounké jak kajčí peří, chlupy všude.

Uteklo hodin, musíme zase ven. Ale co to? Nikdo nás nepoznává, ani sousedé ne. Až když páníček promluví, tak až po hlasu. A že prej: „Ty máš nový účes?“ … Ale né, to né, to jsou zase i ve vlasech moje chlupy. A taky že: „Ty sis pořídil novýho psa?“ ...musel jsem pořádně zaštěkat, aby poznali, že to jsem já, Bedřich. Nevím proč se pak všichni smáli, a taky řikali: „Jak dyby ho kráva přežvejkala!“ Tomu jsem ale nerozuměl, proč do toho pletou krávy. Páníček asi taky ne, protože mi to nikdy nevysvětlil a už se s nima pak nebavil. Páníček mě pak dostřihával a tu mou tajli dorovnával snad ještě tejden, když nůžky nosil na všechny naše vycházky. A taky do toho našeho spolku mě nechtěl nějakou dobu brát, prý „...nebudem tam dělat zbytečnej rozruch!“ Ale tomu jsem nerozuměl, docela mu to, co se opucoval a osprchoval od těch mejch chlupů, slušelo.

Tak to všechno jsem měl v paměti a byl přichystán na tu frizérskou lapálii. Ale to zase až příště.

Kapitola třicátátřetí – Dospělost

Kapitola třicátátřetí - Dospělost

„S Endym, haf, haf...s Endym s Endym!...pojedeme na výlet s Endym!“ Jsem k neudržení, lítám kruhy, skáču, útočím na Páníčka. Konečně se uvidíme. Rána nemůžu dospat, v noci mám psí sny a jak mi ráno Páníček říkal, jsem ze spaní vrčel, poštěkával, ňafal. Dokonce jsem Páníčka prý i pokopal.

No to vám bylo nadělení, když jsme se s Endym na nádraží po té dlouhé době zase uviděli. A protože na nádraží musí být pejsci, jak nám říkali Páníčci, na šňůře, tedy na vodítku, jak jsme se neustále zdravili, šnůry jsme měli pořád zamotané. „Tak už toho nechte!“ a „... nikam nepojedem! … sedni! ...už jste zase zamotaný!“ - a tak furt dokola a podobně. Celý „peron“ z toho našeho dovádění měl "tyjátr" - jak říkali Páníčci, a taky „Skoro nám to ujelo.“ - když už jsme byli ve vagonu. Ale neujelo!

A jsme na „vejletě“, máme na sebe s Endym dost času, Páníčci nás nechávají „na volno“, vědí, že už neutečeme, nebo lépe, že se vždycky vrátíme. Využíváme té volnosti a jsme skoro pořád „v trapu“. Endy mě už bere prakticky za sobě rovného. Konečně se dostáváme i k té me zimní příhodě. Co si pamatuju, to mu podrobně líčím. Na konci vypravování … až jsem se lekl... na mě Endy jakoby zaútočí, chytne mě za ucho, za druhé, zavrčí, a znovu a dodá: „Ty darebáku jeden, tak to's už složil zkoušku, tak to už jseš dospělej“! - a běžíme a dovádíme dál.

Letíme s větrem o závod, „...jsem dospělej, jsem dospělej...“ mi hučí hlavou a začínám se naparovat. Najednou Endy udělá prudkej „vyrblík“ na jednu, hned na druhou stranu. Já pořád rovně, po zeleným. Najednou „žbluňk“! … a je po naparování, už pomalu polykám andělíčky. „Co to, co to, vždyť to bylo pořád zelené, kde se vzala ta voda? - a už se zostuzen „čubičkou“ dostávám ke břehu, kde se chechtá Endy.

Už mi to dochází, ten prevít mi to udělal naschvál. Lezu ven, po zimě dlouhej kožich mám plnej nějakého zelenýho svinstva. „To je vodní květ!“ - se Endy uchechtává a skákaje kolem mne ještě utrousí „Až to z tebe dostanou a ostříhaj tě, budeš opravdu dospělej! Kaboním se a vůbec mi není do hrátek, natož do nějakého naparování. To jsem ale dostal školu!

„To byl takovej křest, víš, tý tvý dospělposti.“ - a už jsme zase kamarádi!

„Haf!“ „Haf!“

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Dlouho, dlouho se pak o tom mým kousku povídalo. Můj Páníček se nosil … no jako páv, byl na mne hrdej, takovýho pejska že má. A já zas byl hrdej, takovýho Páníčka že mám. Nějaký den to sice trvalo, než jsem se úplně dal dohromady, chodili jsme s Páníčkem jen na krátké procházky, on se z toho také tenkrát nějak nachladil a roznemohl. Utíká to ale rychle, zima nám už dávno dala vale, ty hromady sněhu odplavaly ve stružkách a potůčkách vody, minulo předjaří a začíná vláda jara. Ale od hor to pořád fouká studeně. „Dokud je nahoře bílo, dole ještě teplo nebude, ještě musíme počkat!“ - vždycky na jaře říkává Páníček. A má „recht“, to už jsem stačil poznat. Důležité je, že se už nesolí ulice, to je kvůli packám pro pejsky moc důležité. I podle toho se pozná, že už tu jaro opravdu je.

S Endym jsme se dlouho neviděli, ani neprovedli žádnou „alotrii“. Jeho páníček měl nějaké služby nebo je někam odjetý a bere ho vždycky s sebou. Moc se už na něj těším, vždyť jsme nějací kamarádi, také tu mou slavnou historii jsme ještě spolu neprobrali. Na to jsem zvědavý nejvíc, co tomu asi řekne, vždyť jsem dělal všechno, jak mě to učil. Bez těch znalostí, ...to ani domyslet nechci, vždyť jsem se úplně klidně mohl ocitnout až někde v Polsku. Je sice pravda, že my pejsci se domluvíme všude, celoevropsky i celosvětově, v Polsku Německu nebo v Indii, ale já jsem stejně nejraději tady, u nás doma.

Jak ten čas pádí, i velké vody už opadly a vítr vysušil lesní cesty, když jednoho dne zjišťuji u Páníčka takový nějaký divný neklid. Pořád něco hledá, na půdu a zpátky, i v kolně a ve sklepě něco štrachá. Všude ho provázím, ale moc tomu nerozumím. Zatím pořád nic. Ale asi se to pobíhání a hledání Páníčkovi nakonec vyplatilo, ukáže na kavalec, kde je pěkná hromádka věcí a: „Tak vidíš, tady to máme nachystaný. Tady ruksak, čutoru, tady pytlíčky s dobrůtkama pro tebe...“ - ale to říkat nemusel, to jsem poznal i bez něho, zaštěkám a On pokračuje „...tady miska a tady potravinová krabice, a...a...a...“ Je to jasný, poznal jsem, že půjdem konečně na pořádný jarní „špacír“. Ale kam? ...s kým? Jsem zvědavý a nedočkavostí z toho začínám dovádět.
„Ale di ty...neblbni!“ uklidňuje mne páníček „Zítra konečně vyrazíme na pořádný jarní špacír!“ - no, co jsem říkal „Haf haf!“ - musel jsem si radostí štěknout.

Tak mi Páníček ukázal všechno, co na ten zítřejší výlet nachystal. Já se mu pořád pletu pod nohy. „Tak už toho nech!“ mě pořád okřikuje, ale to hlavní, co jsem chtěl vědět, to zatím pořád neřekl. Dotírám na něj, dorážím, štěkám ...“no, snad to pochopí, co chci vědět“ myslím si. A už je to tady, už je to tady: „A že, Bedřišku, neuhodneš, s kým půjdeme?“

„Haf!.. haf haf!“

„Tak já ti to, ty moje potvoro chlupatá, teda povím. Půjdeme s ..."

„A jak to teda bylo, a s kým půjdeme,to zase příště...“

Kapitola třicátáprvní – Párek s hořčicí

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Orientovat se šlo opravdu mizerně. Všude jenom spousta toho bílého svinstva. Použít potoka jako vodítka, no to by bylo úplnou bláhovostí, všechny byly zasněžené, spíš jsem měl starost, abych se někde do vody nepropadl. Tak se tak tím vším prodírám, až jsem začal chápat i to divný slovo, co Endy říkával, že když se ztratím, musím udělat. „Rekognoskace!“ je to slovo, a já ho konečně pochopil. Už vím, kde je dolu, kam nahoru, doleva, kudy doprava, kam nesmím, kudy musím. Nevím, proč jsem to věděl, ale věděl. A to je to slovo, „Haf!“. Ten Endy, ten mi dal opravdu dobrou školu, podělím se s ním, až něco dobrýho najdu!“ si zamumlám pod fousy a jen tak si pro sebe zase „hafnu“.

Konečně už nesněží, dokonce se mraky roztrhaly. A to bílé noční světlo na bílé peřině, která pokryla celou zem a vše, co na ní, stromy, domy … ale k těm v tuto chvíli mám ještě daleko. Takovou krásu jsem ještě neviděl. Právě jsem vyběhl z lesa a zjevila se mi měsícem ozářená bílá zimní krajina, až jsem musel zastavit a tím pohledem se pokochat.

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.