pondělí 14. srpna 2017

Kapitola dvacátádevátá – Tlačenka

Dostal jsem tlačenku, od hostinské. Ona mě občas drbe. Mám ji rád, někdy jí také oblíznu. Že jsem byl hodnej, tak jsem dostal tu tlačenku. Páníček to nerad vidí, ale když je bez pepře...teda ta tlačenka, a vyjímečně... Chci se na ní vrhnout ale, no moc se mi to teď nehodí. Kontroluju páníčkovo vyprávění, kvůli chybě, to vždy hned zaštěkám. Ale On moc chyb nedělá, tak se nakonec do té „tláči“ pouštím a Páníček pokračuje.

Zburcoval jsem kde koho.Vždyť jsme se vlastně teprve teď vrátili. A za chvíli je tma. Nakonec přece jen jsme vyjeli. A hned na Novou ves nahoru k vleku. Jenže pochopitelně nikde nic. Vlekaři už také ne, končej ve čtyři. Tak jsme to tam tak nějak prohledali a dolu na dojezd, jestli tam se něco nedovíme. Ale kdepák, a bufík dole na sjezdovce zrovna zavíral. Taky nikoho, žádnýho takovýho pejska, pán neviděl. Ještě jsme si párkrát zakřičeli, tak jak nahoře: Beeedřiiichuuu, Beeedřiiichuuu, a ještě tamhle tím směrem Beeedřiiichuuu, ale zase nic. Kdo ví, mohla to být bublina, nebo jiný pejsek, přesto ale „Prosím tě, jeď pomalu, co kdyby... budeme se rozhlížet, člověk nikdy neví a náhoda je náhoda!“

Sunuli jsme se, jak kdybychom se učili řídit. Jen jsme řidiče za náma znervozňovali, tam se totiž nedá moc předjíždět, samá serpentina. Dolu jsme dorazili za tmy. „Tak hele Karle, teď dáme auto do garáže a jdeš s náma k Papouškovi, a žádná výmluva. Zejtra je taky den, budem pokračovat!“
Nemohl jsem nesouhlasit. Také byl zrovna den, kdy se scházíme. A taky, napadlo mne, si toho frťana zasloužím a dám si ho tam, a co bych doma sám dělal?...jen se užíral.

Zrovna jsem dojedl tlačenku, když Páníček přerušil vyprávění. Už to znám, teď se napije, možná si ještě odskočí, a bude pokračovat, půjde se do finále!!! Na ten konec se vždycky moc těším, to je to nejlepší, jen aby to nepopletl, už se dočkat nemůžu...

Jak jsme šli k tomu Papouškovi, už to ve městě všechno bylo takový rozsolený, špatně se šlo. Až když jsme odbočili z hlavní, tak to bylo lepší, ale já pořád v hlavě Bedřiška. Kde asi je, co dělá?...neumrznul? A podobné myšlenky mi pořád běhaly hlavou. Ale konečně jsme u cíle, vstupujeme, pozdravení vlevo a chcem k našemu stolu do místnosti vpravo, ale šenkýřka nás zadrží … „No to je dost, že jdete, už tu na vás čekaj?...kde se touláte?“ Tak jeden přes druhého vysvětlujeme, že už druhý den hledáme Bedřiška, a tak. „Tak si běžte sednout...“ - usměje se „...už vám to nesu!“

Nedočkavostí nad tím, jak bude Páníček pokračovat ve vypravování, jsem několikrát „kňuknul“. Asi jsem to neměl dělat, páníček přestal vypravovat a hned ke mně. Když já to ale nemohl vydržet. A Páníček: „Bedřišku, co je ti? ...tu tlačenku's něměl asi žrát, že jo!?...já to říkal, že ti bude blbě, už je to tady! A pro tuhle chvíli bylo po vypravování. A já se tak na ten konec těšil. No, uvidíme, jak dlouho to bude trvat, asi moc né, už se u stolu ozývaj hlasy: „Tak Karle, jak to dopadlo? ...dopovídej to!“ - a tak.


úterý 8. srpna 2017

Kapitola dvacátáosmá – U papouška

Sedíme v klubovně U papouška. Tam se už roky pravidelně scházíme. Když jsem přišel k Páníčkovi, byl už členem zdejší Spolkové stolní společnosti. A když mne poprvé přivedl, všichni se se mnou pozdravili a já s nimi, a tak jsme se seznámili a pak jsem byl jmenován Psím členem spolku, ostatně tak jako Endy, s právem sedět u spolkového stolu a podílet se na spolkovém životě. Dostal jsem přiřazenu židli, takže teď rokuji a jsem členem rovnoceným každému. 

Páníček už pokolikáté vypravuje tu „zimní“ historku... zase tu jsou lidé, kteří to ještě neslyšeli. A tak Páníček trpělivě o tom, jak přiběhli ti velcí psi, jak jsem se zaběh, o té vánici a tak. Já kontroluju, jestli to říká správně, jestli si na jedné straně nepřidává, ale na druhé jestli na něco nezapomene. A už je s vyprávěním tam, jak ho kamarádi uklidňovali a dovezli domů.

No druhej den hned ráno jsme se zase sešli, kluci s autama, už měli udělaný cedulky ZABĚHL SE STŘEDNÍ CHLUPATÝ KŘÍŽENEC, SLYŠÍCÍ NA JMÉNO BEDŘICH ...atd atd., připravenu lepicí pásku a že to všechno objedou a oblepí sloupy a zastávky, na krámky nezapomenou, hostince a rekreačky. No bylo toho moc, po té noční vánici se jezdilo mizerně a trvalo to až do odpoledne. Také jsme se Bedřicha snažili vypátrat, pokoušeli se dostat do lesa, tam v tom rajonu ve stráních pod Černou studnicí. Ale kdepak, ještě ani chodníčky zvěří vyšlapané nebylo možné použít. To se po takové vánici musí počkat, pěkně dva tři dny, pak už se v lese zase, pro toho, kdo to zná, chodit nechá. Nic, nikde nic, žádná stopa. Jen ticho, ticho. Když padne takovýho sněhu, to se celý kraj ztiší, auta neslyšet, vlak neslyšet – to se nesmí vůbec po kolejích chodit! Všechny zvuky tak jsou tím sněhem utlumeny... a já podotýkám, že i to mě Endy naučil a když jsem se prodíral zpět, vůbec jsem neštěkal, nemá to cenu. Ale vraťme se k Páníčkovu povídání.

Pět nás Bedřiška hledalo. Tři to objížděli s auty, ale marnost nad marnost. Musí se ještě alespoň den počkat. Tak jsme to ujednali a že mě odvezou domu. - pokračuje Páníček. Bylo mi hrozně, co doma, když Bedřišek někde ve sněhu v lesích. Ale nic jiného se dělat nedalo. Vyklopili mě u baráku „Ahoj!...ahoj! Rozloučili jsme se a oni domu, a auta do garáže. Sotva jsem ty dvě patra vylezl, nohy jsem měl jak z olova. A nejen únavou, ale hlavně starostí o toho pejska. - to jako o mně. Tady ta pasáž vyprávění mi mi dělá moc dobře, ale už je tu pokračování:  Ani boty jsem si nesundal. No, nakonec jsem to nahoru vylezl, ale hlad jsem neměl žádnej. Žaludek tou starostí tak stažený, že by stejně nic nepřijal. Ale co teď? "Frťánka, dám si frťánka" mi proběhlo hlavou a hned se jmu myšlenku realizovat.

Skleničku s kredence, flaška je tamhle … a najednou se mi zbláznil telefon v kase. Nervozitou ho ani vytáhnout nemůžu. Konečně! ...ale to už přestal zvonit. Kdo to byl?...kdo to byl?...aha, neznámé číslo! Hned volám zpět. „Haló, haló!... vy jste mi teď volali?“ Ten příjemný ženský hlas na druhé straně mě trochu uklidňuje, a nejen svým zabarvením, ale i sdělením. „Vy hledáte toho chlupatýho pejska? ...syn se teď vrátil ze školy … né, né, víc nevím, a jestli je to on?... nevím, ale podle popisu, snad, no, někdo mu to říkal, tak Vám volám.“ Jsem celý nadšený, možná tomu přikládám větší důležitost, ale alespoň nějaká stopa. „Děkuju, mockrát děkuju za zprávu, děkuju...“ - a pokládám, respektivě zavěšuji telefon. No ale – pokračuje páníček ve vypravování - … samým rozrušením jsem se zapomněl zeptat, kde? Kde že byl ten pejsek zpatřen! Tak volám znovu, hned vyhrknu „Kde“. A ten stejný hlas „Co kde? Kde? ...a jó, to jste vy? Tady u nás, říkal prý to vlekař zezhora, z vleku.“ Ta ženská je snad..., proboha z jakýho vleku?... tady jich jsou snad stovky! „Paní kde, z jakýho vleku, na který sjezdovce?“ Hlas se zasměje „Pane, to jsem Vám neřekla, tady, u nás, na vsi, na Nový vsi!“ To mi spadl kámen ze srdce, to by mohlo bejt, to je tím směrem! A srdce mi zase buší jak o závod. Musím na Ves, musím na Ves, je to jasné.







neděle 30. července 2017

Kapitola dvacátásedmá – Na klíně

Konečně se mi podařilo rozlepit obě oči. Pomalu se probouzím, leže na páníčkově klíně, ten mě hladí a povídá, pořád povídá. Začínám rozeznávat jednotlivé věty, slova. Již nějakou dobu ho poslouchám, ale otevřít oči, po těch dvou dnech spánku, se mi podařilo až teď. A Páníček pokračuje.

No, konečně, konečně. Už jsem myslel, že se neprobereš nikdy!“ - a láskyplně mě hladí, tahá za nohu, tu za přední, tu za zadní. „Tys mi dal zabrat, tys mi teda dal!“ Nevím, o čem to mluví, všechno jsem zaspal, tak jsem Ho raději trošku olíznul. Lehce mne pleskne „Di ty! ...potvoro chlupatá...“ a zatahá za ucho. „Dva dny jsme tě hledali, dva dny. A nic, nikde nic. Nikdo tě neviděl, nikdo tě neslyšel, všude bílo, bílo, beze stop, jak to tu noc spadlo. Skoro metr novýho sněhu, jak ses ten večer zaběh, když tě honili ti velcí psi.“

Znovu jsem Ho olíznul, tentokráte pro jistotu rovnou dvakrát, abych se ujistil. Haf, byl to On, nejen po hlasu, ale i po chuti jsem to poznal. Spokojeností a bezpečenstvím jsem se Mu na klíně zavrtěl a on hned dál: Tak jsem tam stál, na Dolině pod lesem, a nevěděl, co dělat. Čas běžel, už se úplně ztemnělo, lampy byly jen jako ve výšce zavěšené žluté koule, ten hustej sníh jim vůbec nedovoloval dosvítit až k zemi. Zima čím dál větší a chumelenice nepolevovala... ale to už se mi při tom jeho vyprávění zase zavřeli oči a já spokojeně znovu usnul.

Probudil mne hlad, nevím, jak dlouho jsem spal tentokrát, ale bylo ještě světlo a žaludek mi vyváděl...no jejej, však to znáte, když je hlad „jak za čtyry“. Tak hned dolu, z kavalce, kde jsem byl zavrtanej do polštářů. Aha, páníček nikde, ale...už to cítím, hmm, to je vůně, misku mám připravenou, plnou dobrot, tak hned k ní. „Zblajzl“ jsem to na posezení, a co teď? Začal jsem si hrát s páníčkovejma botama, to On má moc rád, však jsem o tom už povídal. A najednou ...slyším na schodech kroky, klíč do zámku a...Páníček je tady! Páníček je tady!!! Začal jsem radostí skákat, běhat kruhy a vůbec...až jsem strhnul i Páníčka a blbli jsme oba, až jsme už nemohli.

Už zase sedíme, teda Páníček, já Mu na klíně. Už to vyčistil a mě omyl čumáček. Jak jsme blbli, když přišel, a jak jsem byl přejedenej, tak to trochu...prostě obrátil se mi žaludek a šlo to ven. Ale už je zase vše v pořádku, Páníček se tentokráte vůbec nezlobil a už pokračuje, vypravuje dál: Nezbylo mi, než zavolat kamarádům. Dva přišli hned, třetí dojel za chvíli a pak ještě čtvrtej. Radili jsme se, radili, ale ono opravdu nešlo nic dělat. Noc, vánice, jakým směrem se vydat? Už uběhly skoro tři hodiny, co jsi zdrhnul a nic. Až jeden z nich rozhodl „To nemá cenu, dneska už nic nezachráníme. Bedřich – to jako já – je otužilej a vyzná se. Napíšeme cedulky, že se ztratil, zejtra hned ráno objedeme okolí a všude to vylepíme, řeknem lidem, pošťákům, hajnejm a městskejm, taky do útulků dáme vědět, a budeme v rámci možností hledat. Uvidíš, on – to jako já – se najde, nebo přijde sám, má Endyho školu! Tak, ujednáno, odvezli mě domu. Chtěli, abych s nima šel na pivo, ale na to já neměl ani pomyšlení. - a páníček se na chvíli odmlčel, a zase mě začal tahat, za nohy, za uši taky, a tak. Zase jsme si pohráli, na kejtě mě podrbal, já ho oblízl a Páníček „Tak, musme ven!...pojď!“


Navlíkl mi kšíry a my vyrazili na špacír.



pátek 23. června 2017

Kapitola dvacátášestá – Rekognoskace

Haf, haf, haf...haf!“ 
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“

Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do
lesa, hlouběji a ještě hlouběji... a nahoru, do kopce. Sníh je čerstvý, lehký, probíhám jím a za mnou jakby mračna bílého prachu. Vánice metelí pořád s nezmenšenou intenzitou, na kraj padá už nejen bílá tma a já furt dopředu. Však mám nějakou fyzičku, to díky Endymu, když jsme se probíhali lesem, vždycky říkával: „Musíš si zadělat na pořádnou fyzičku... uvidíš, ono se ti to bude jednou hodit!“

A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.

Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...

Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.

No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.

sobota 10. června 2017

Kapitola dvacátápátá - Vánice

A je tu zima. Pořádná, sněhu, no ... a z našeho psího pohledu, hrůza hrůz. A mrzne „Jak když praští!” – říkává
páníček, ale kdo praští koho, to ještě neřekl, tak tomu moc nerozumím. Budu se muset přeptat Endyho, až se uvidíme. Ale na pacičky je to dobré, sůl už je pryč a nám chundeláčům zima není. Pravda, jinak na tom jsou „naháči” – pro neznalé, to je takové divné psí plemeno, přestavte si, že nemaj žádný kožich, jen tak pár chlupů na hlavě ... tak ti se, pochopitelně, oblékat musí. A vůbec, v poslední době se obléká už hodně pejsků... čím to je, nevím, asi nejsou dost otužilí, nebo nemaj pořádný chlupy. „To je dnes taková doba!” – říkává Páníček. Ale my, co denně urazíme kilometry a kilometry, a to za každého počasí, my jsme otužilci a žádný obleček nepotřebujeme.

Páníček si koupil takové zajímavé zařízení, taková škatulka malá to je, nosí to za páskem a jmenuje se to „krokoměr”. Vždycky, když se vrátíme domů, tak říka „Vidíš, Bedřišku, tak dneska jsi ušel sedum kilometrů.” Někdy říká také „šestnáct kilometrů”, stalo se také „dvacet tři kilometrů”. Já tomu sice moc nerozumím, pořád mi vrtá hlavou, jak může tvrdit, kolik jsem toho ušel, ...vlastně uběhal, protože já prakticky pořád jen pobíhám, ... když to má namontované na sobě a ne že to upevní na obojek mně. Za prvý – já mám krok úpně jiný, nežli on, za druhé – pejsci udělají kroků dvakrát více nežli lidi, to přece dá rozum, když máme dvakrát tolik nožiček, a za třetí – troufnu si říci, že toho při čmuchání a lovení naběhám daleko víc, než Páníček. Tak to vidíte, ono to je třeba, když to všechno spočítám, třeba i šedesát kilometrů a ne těch ubohejch dvacettři, co urazí on. Ale to se ví, že lidi, a hlavně Páníčci, na tom tak dobře, jako my pejsci, nejsou. Ale abych mu udělal radost, vrtím vždy ocáskem a „Haf haf!” – hafám, a že neumí počty, to mu nevyčítám, hlavně, že má ten svůj krokoměr a těší se z něho.

Zima má také tu výhodu, že nemusím na hambu na tu půdu. Proč? ... no protože je zima a „Já mám měkký srdce!” – říkává páníček, „Já tě do tý zimy dát nemůžu!” Ale má to i, samozřejmě, nevýhody. Na hambě totiž mám klid, žádné lání a výčitky a „co všechno pro mne dělá” tam poslouchat nemusím...a taky pak většinou dostanu nějakou „ňamku“, když si mě bere zpátky. Takže vidíte, vlastně „něco za něco, haf haf!”

A razíme ven, to se vždycky těším, skáču a běhám po bytě, Páníček mne chce obléci, no ... obléci, to tak říkáme. Jak jsem již psal, já jsem otužilej, já šaty a jiné oblečky nenosím. Obléci u nás znamená vzít si „kšíry”, neboli „kšandy” – jak Páníček říká. Kdysi totiž, jak jsem se doslechl, lítal eroplánem a skákal, ale moc tomu při jeho nešikovnosti nevěřím – tak k těm kšandám také někdy dodává „...ti musím ten padák nandat!”- to jsou ty kšíry místo obojku. Ale já se nedám, uhejbám a uhejbám a je z toho pěkná honička, když vidím, že už už nemůže, tak mu udělám radost a nechám se jako chytit. Jsme pěkně rozehřítí ... pane, to je řádná rozcvička, a můžeme ven.

To je slota, to je slota!” – komentuje páníček počasí, když jsme byli vyrazili z baráku. Co to „slota” je nevím, ale z televize znám, že snad na Slovensku mají také „Slotu” – nějakého politika. Tak ho vždycky hledám, ale nikde nikdo ... „No, nediv se...” – říká páníček, „...že nikde nikdo, když je taková slota!” – tak fakt nevím.

Smráká se, brzo – to těma černýma mrakama. Začíná se to metelit a ze severu od hor přichází mlha. Taková zvláštní atmoféra, ale terén známe, páníček mne pouští, „ať si užiju” – jak říkává, a já ... hm, jak já to miluju, už v tom sněhu blbnu, prorážím závěje, skáču, ňafám a štěkám ... a tak. Ticho, úplné ticho v té zasněžené, metelicí a mlhou stišené krajině. A já ... kolem páníčka sem, a tam... a zpět a... najednou přibíhají dva velcí černí psi. Fuj, to jsem se lekl, nohy na ramena a mizím v tom neviditelnu, co nás obklopuje. A upaluju, upaluju co to dá... dopředu... dopředu...


Ps. No, jak tohle dopadne...

středa 17. května 2017

Kapitola dvacátáčtvrtá – Na hambě

Probouzíme se oba, já i Páníčřek, dlouho, po takové štrapáci není divu. Ale výlet to byl, jak se patří. Spal jsem s Páníčkem toho dne, tedy spíš té noci. Zprvu, když nás nakonec objevili, jak hlídáme auto, a už skoro nemohli, věčným voláním na nás dva, mluvit, mě chtěl páníček přerazit. Nevím, jestli to myslel v tu chvíli doopravdy, ale rozhodně tak vypadal. Když se mi ale podařilo ho olíznout, nakonec dal pokoj a dokonce to spaní „v jeho” mi večer dovolil. Mě se zdály sny ... panečku, divoké ... znovu jsem prožíval všechna ta dobrodružství v lese, jako předešlého dne s Endym, běhal sem a tam. Honil srnky a jelena, do kopce a dolu, a tak. Páníček ráno říkal, že jsem ho pořádně té noci pokopal ... no, není divu, že jo.

Měl jsem po probuzení hlad, vždyť jsem všechno vyběhal, a po večerním návratu už nežral. Usnul jsem ještě v autě, Páníček mě musel donést. Jen, mám trochu nahnáno, snad se Páníček smiluje a miska nebude plná jen toho bílého fujtajblu? Až se bojím vylést z pelechu, jak mě ta představa děsí. Ale bříško, to jeho kručení mi nedá, a už lezu z peřiny... a ta vůně „haf haf!” - rychle přidám, hop skok a jsem v předsíni u misky. Plná dobrot, musím páníčka pochválit, moc se mu to povedlo, a já to zblajznul na ex, to ten hlad jako lev, co jsem měl. Pořádně se napít, taaak ... a co teď?

Páníček si někam odskočil, nechal mě poležet si. Jsem doma sám. Nemám to sice moc rád, ale vždy se nějak zabavím. Někdy z toho mého „zabavení se” nic není, jindy se to páníčkovi nelíbí, a protože na mne nechce být surový, trestá mě tak, že musím na hambu. To je taková místnost vedle, taková půda ošklivá, a nic ku hraní tam není, jen šero a prach. Většinou to poznám, když se zabavím nějak nepatřičně. Ani ne tak podle té hry, jak podle Páníčka, a to opravdu pak žádným problémem „to poznat” není.

Rád si hraju s páníčkovými věcmi. Ani ne s těmi ze šňůry, ty mi pod nos moc nelezou, a taky ... mám po nich „pšíkání”, jak mě z nich svědí v nose. Ale ty z koše, připravené do pračky, panečku, to je „eldorádo” pro mně. Tak i dnes. Páníček nikde, koš „špinavýho voňavýho” plný, a už tahám jednu věc za druhou ven. Pěkně po celý koupelně, probrat to, porychtovat ... a pak pěkně všechno na jednu hromadu, ještě támhle tu ponožku, ty trenýrky jsou špatně, ty musí dolu, musím to celý přehrabat, tak, to je ono, a zavrtat se ... „mmm, haf haf haf, to je blaho”. A znovu usínám.

„Pro pána krále! ... tys tomu zase dal! ... Bedřichu, ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert...”
ale to už, my psi se umíme probudit hned při sebenepatrnějším nebezpečí, vyrážím z té voňavé hromady, jedno mrknutí ... dveře otevřené ... a já mažu rovnou na půdu, na hambu ... se potrestat.


„Copak to mám, haf haf, zapotřebí, aby mne trestal, haf haf, sice můj Páníček milej, haf haf ... ale přece jen je ten, co mi posluhuje?!”

Haf!

úterý 2. května 2017

Kapitola dvacátátřetí – Na zpáteční...

Tak si drandíme pěkně zpátky domu. V autíčku je teploučko, hromy blesky se přehnaly ... jejej, vy si myslíte z těch blesků, když nás fotili, jak hlídáme. Ale to kdepák, to mi Endy vysvětlil, a já nemám důvod mu nevěřit, že to je od těch foťáků. Také co foťáci odtáhli, blýskat se přestalo ... no a za nedlouho naši: „Eeendyyy!!!” a „Beeedřiiichuuu!”
Ale to jsem vlastně už říkal v minulé kapitole, aha.

Jak jsem Naše zaslechl, nemohl jsem se udržet a začal radostí běhat kruhy kolem auta, tak jsem se na mýho Páníčka těšil. Ani Endy, ve stoickém klidu utrousivší „Jen se neraduj, teď teprve přijde ta pravá bouřka!” – mi moji radost nemohl vzít.

A přišla - ta bouřka, přišla, páni zlatí, no.... ale teď už je dobře, už je po, roztávám pěkně na Páníčkově klíně, to jsem vám přeci už říkal, že ještě neumím vybírat zatáčky. Páníček je celej mokrej, ale pořád mě hladí: „Tys mi dal, tys mi dal!” – podrbe za ušima - ach, tam je to nejlepší, a dodá: „...tyyy potvoro chlupatá!”

Endy vedle nás na zadním si pucuje nalepený koule sněhu. To Metreska jeho, ta v klidu, na rozdíl od nás všech, i od jeho Páníčka, kterej jen občas prohodí: „Říkal jsem ti, Karle, budou u auta! A vidíš...” – a aniž dořekne, vezme další prudkou zatáčku,... tak to Metreska ne, ta fak v klidu není a pořád: „Zatop!”, nebo: „Netop tolik!”, nebo: „Otevřu si okýnko!” – které tedy miochodem „Haf haf!!!” - je zamrzlé. Ale podle toho všeho jsem poznal, že metreskám je buď teplo, nebo zima, nic mezi tím. A taky k Endyho Páníčku: „Ty s tou věčnou volností, kdo na to má mít nervy, ...prostě ho pouštět nebudeš!”, a hned zase k Endymu: „A máš smůlu, od teďka jen na špagátě, já ti dám!”

Páníček se ale zastává: „Když je zvyklej na volnost, dostali jsme ho takovýho...tak teď ho budeme na starý kolena terorizovat, jo...”- a s mrknutím na mého Páníčka: „...ono jí to vydrží tak do zejtřejší vycházky, cha, cha, jak začne táhnout, tak bude ráda, že ho pustí!” „Cha cha!” – to se přidává už i můj Páníček. „No, aby sis nepřidal!” – na to metreska, ale je nám všem dobře.

Už se blížíme domů. Už jsem celej roztátej, zavíraj se mi oči, Páníček ještě, cítím, jak za ouškama drbe, a ...a ...


Chrrr.... chrrrr ….tak příště, chrrr...