pátek 23. června 2017

Kapitola dvacátášestá – Rekognoskace

Haf, haf, haf...haf!“ 
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“

Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do
lesa, hlouběji a ještě hlouběji... a nahoru, do kopce. Sníh je čerstvý, lehký, probíhám jím a za mnou jakby mračna bílého prachu. Vánice metelí pořád s nezmenšenou intenzitou, na kraj padá už nejen bílá tma a já furt dopředu. Však mám nějakou fyzičku, to díky Endymu, když jsme se probíhali lesem, vždycky říkával: „Musíš si zadělat na pořádnou fyzičku... uvidíš, ono se ti to bude jednou hodit!“

A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.

Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...

Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.

No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.

sobota 10. června 2017

Kapitola dvacátápátá - Vánice

A je tu zima. Pořádná, sněhu, no ... a z našeho psího pohledu, hrůza hrůz. A mrzne „Jak když praští!” – říkává
páníček, ale kdo praští koho, to ještě neřekl, tak tomu moc nerozumím. Budu se muset přeptat Endyho, až se uvidíme. Ale na pacičky je to dobré, sůl už je pryč a nám chundeláčům zima není. Pravda, jinak na tom jsou „naháči” – pro neznalé, to je takové divné psí plemeno, přestavte si, že nemaj žádný kožich, jen tak pár chlupů na hlavě ... tak ti se, pochopitelně, oblékat musí. A vůbec, v poslední době se obléká už hodně pejsků... čím to je, nevím, asi nejsou dost otužilí, nebo nemaj pořádný chlupy. „To je dnes taková doba!” – říkává Páníček. Ale my, co denně urazíme kilometry a kilometry, a to za každého počasí, my jsme otužilci a žádný obleček nepotřebujeme.

Páníček si koupil takové zajímavé zařízení, taková škatulka malá to je, nosí to za páskem a jmenuje se to „krokoměr”. Vždycky, když se vrátíme domů, tak říka „Vidíš, Bedřišku, tak dneska jsi ušel sedum kilometrů.” Někdy říká také „šestnáct kilometrů”, stalo se také „dvacet tři kilometrů”. Já tomu sice moc nerozumím, pořád mi vrtá hlavou, jak může tvrdit, kolik jsem toho ušel, ...vlastně uběhal, protože já prakticky pořád jen pobíhám, ... když to má namontované na sobě a ne že to upevní na obojek mně. Za prvý – já mám krok úpně jiný, nežli on, za druhé – pejsci udělají kroků dvakrát více nežli lidi, to přece dá rozum, když máme dvakrát tolik nožiček, a za třetí – troufnu si říci, že toho při čmuchání a lovení naběhám daleko víc, než Páníček. Tak to vidíte, ono to je třeba, když to všechno spočítám, třeba i šedesát kilometrů a ne těch ubohejch dvacettři, co urazí on. Ale to se ví, že lidi, a hlavně Páníčci, na tom tak dobře, jako my pejsci, nejsou. Ale abych mu udělal radost, vrtím vždy ocáskem a „Haf haf!” – hafám, a že neumí počty, to mu nevyčítám, hlavně, že má ten svůj krokoměr a těší se z něho.

Zima má také tu výhodu, že nemusím na hambu na tu půdu. Proč? ... no protože je zima a „Já mám měkký srdce!” – říkává páníček, „Já tě do tý zimy dát nemůžu!” Ale má to i, samozřejmě, nevýhody. Na hambě totiž mám klid, žádné lání a výčitky a „co všechno pro mne dělá” tam poslouchat nemusím...a taky pak většinou dostanu nějakou „ňamku“, když si mě bere zpátky. Takže vidíte, vlastně „něco za něco, haf haf!”

A razíme ven, to se vždycky těším, skáču a běhám po bytě, Páníček mne chce obléci, no ... obléci, to tak říkáme. Jak jsem již psal, já jsem otužilej, já šaty a jiné oblečky nenosím. Obléci u nás znamená vzít si „kšíry”, neboli „kšandy” – jak Páníček říká. Kdysi totiž, jak jsem se doslechl, lítal eroplánem a skákal, ale moc tomu při jeho nešikovnosti nevěřím – tak k těm kšandám také někdy dodává „...ti musím ten padák nandat!”- to jsou ty kšíry místo obojku. Ale já se nedám, uhejbám a uhejbám a je z toho pěkná honička, když vidím, že už už nemůže, tak mu udělám radost a nechám se jako chytit. Jsme pěkně rozehřítí ... pane, to je řádná rozcvička, a můžeme ven.

To je slota, to je slota!” – komentuje páníček počasí, když jsme byli vyrazili z baráku. Co to „slota” je nevím, ale z televize znám, že snad na Slovensku mají také „Slotu” – nějakého politika. Tak ho vždycky hledám, ale nikde nikdo ... „No, nediv se...” – říká páníček, „...že nikde nikdo, když je taková slota!” – tak fakt nevím.

Smráká se, brzo – to těma černýma mrakama. Začíná se to metelit a ze severu od hor přichází mlha. Taková zvláštní atmoféra, ale terén známe, páníček mne pouští, „ať si užiju” – jak říkává, a já ... hm, jak já to miluju, už v tom sněhu blbnu, prorážím závěje, skáču, ňafám a štěkám ... a tak. Ticho, úplné ticho v té zasněžené, metelicí a mlhou stišené krajině. A já ... kolem páníčka sem, a tam... a zpět a... najednou přibíhají dva velcí černí psi. Fuj, to jsem se lekl, nohy na ramena a mizím v tom neviditelnu, co nás obklopuje. A upaluju, upaluju co to dá... dopředu... dopředu...


Ps. No, jak tohle dopadne...

středa 17. května 2017

Kapitola dvacátáčtvrtá – Na hambě

Probouzíme se oba, já i Páníčřek, dlouho, po takové štrapáci není divu. Ale výlet to byl, jak se patří. Spal jsem s Páníčkem toho dne, tedy spíš té noci. Zprvu, když nás nakonec objevili, jak hlídáme auto, a už skoro nemohli, věčným voláním na nás dva, mluvit, mě chtěl páníček přerazit. Nevím, jestli to myslel v tu chvíli doopravdy, ale rozhodně tak vypadal. Když se mi ale podařilo ho olíznout, nakonec dal pokoj a dokonce to spaní „v jeho” mi večer dovolil. Mě se zdály sny ... panečku, divoké ... znovu jsem prožíval všechna ta dobrodružství v lese, jako předešlého dne s Endym, běhal sem a tam. Honil srnky a jelena, do kopce a dolu, a tak. Páníček ráno říkal, že jsem ho pořádně té noci pokopal ... no, není divu, že jo.

Měl jsem po probuzení hlad, vždyť jsem všechno vyběhal, a po večerním návratu už nežral. Usnul jsem ještě v autě, Páníček mě musel donést. Jen, mám trochu nahnáno, snad se Páníček smiluje a miska nebude plná jen toho bílého fujtajblu? Až se bojím vylést z pelechu, jak mě ta představa děsí. Ale bříško, to jeho kručení mi nedá, a už lezu z peřiny... a ta vůně „haf haf!” - rychle přidám, hop skok a jsem v předsíni u misky. Plná dobrot, musím páníčka pochválit, moc se mu to povedlo, a já to zblajznul na ex, to ten hlad jako lev, co jsem měl. Pořádně se napít, taaak ... a co teď?

Páníček si někam odskočil, nechal mě poležet si. Jsem doma sám. Nemám to sice moc rád, ale vždy se nějak zabavím. Někdy z toho mého „zabavení se” nic není, jindy se to páníčkovi nelíbí, a protože na mne nechce být surový, trestá mě tak, že musím na hambu. To je taková místnost vedle, taková půda ošklivá, a nic ku hraní tam není, jen šero a prach. Většinou to poznám, když se zabavím nějak nepatřičně. Ani ne tak podle té hry, jak podle Páníčka, a to opravdu pak žádným problémem „to poznat” není.

Rád si hraju s páníčkovými věcmi. Ani ne s těmi ze šňůry, ty mi pod nos moc nelezou, a taky ... mám po nich „pšíkání”, jak mě z nich svědí v nose. Ale ty z koše, připravené do pračky, panečku, to je „eldorádo” pro mně. Tak i dnes. Páníček nikde, koš „špinavýho voňavýho” plný, a už tahám jednu věc za druhou ven. Pěkně po celý koupelně, probrat to, porychtovat ... a pak pěkně všechno na jednu hromadu, ještě támhle tu ponožku, ty trenýrky jsou špatně, ty musí dolu, musím to celý přehrabat, tak, to je ono, a zavrtat se ... „mmm, haf haf haf, to je blaho”. A znovu usínám.

„Pro pána krále! ... tys tomu zase dal! ... Bedřichu, ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert...”
ale to už, my psi se umíme probudit hned při sebenepatrnějším nebezpečí, vyrážím z té voňavé hromady, jedno mrknutí ... dveře otevřené ... a já mažu rovnou na půdu, na hambu ... se potrestat.


„Copak to mám, haf haf, zapotřebí, aby mne trestal, haf haf, sice můj Páníček milej, haf haf ... ale přece jen je ten, co mi posluhuje?!”

Haf!

úterý 2. května 2017

Kapitola dvacátátřetí – Na zpáteční...

Tak si drandíme pěkně zpátky domu. V autíčku je teploučko, hromy blesky se přehnaly ... jejej, vy si myslíte z těch blesků, když nás fotili, jak hlídáme. Ale to kdepák, to mi Endy vysvětlil, a já nemám důvod mu nevěřit, že to je od těch foťáků. Také co foťáci odtáhli, blýskat se přestalo ... no a za nedlouho naši: „Eeendyyy!!!” a „Beeedřiiichuuu!”
Ale to jsem vlastně už říkal v minulé kapitole, aha.

Jak jsem Naše zaslechl, nemohl jsem se udržet a začal radostí běhat kruhy kolem auta, tak jsem se na mýho Páníčka těšil. Ani Endy, ve stoickém klidu utrousivší „Jen se neraduj, teď teprve přijde ta pravá bouřka!” – mi moji radost nemohl vzít.

A přišla - ta bouřka, přišla, páni zlatí, no.... ale teď už je dobře, už je po, roztávám pěkně na Páníčkově klíně, to jsem vám přeci už říkal, že ještě neumím vybírat zatáčky. Páníček je celej mokrej, ale pořád mě hladí: „Tys mi dal, tys mi dal!” – podrbe za ušima - ach, tam je to nejlepší, a dodá: „...tyyy potvoro chlupatá!”

Endy vedle nás na zadním si pucuje nalepený koule sněhu. To Metreska jeho, ta v klidu, na rozdíl od nás všech, i od jeho Páníčka, kterej jen občas prohodí: „Říkal jsem ti, Karle, budou u auta! A vidíš...” – a aniž dořekne, vezme další prudkou zatáčku,... tak to Metreska ne, ta fak v klidu není a pořád: „Zatop!”, nebo: „Netop tolik!”, nebo: „Otevřu si okýnko!” – které tedy miochodem „Haf haf!!!” - je zamrzlé. Ale podle toho všeho jsem poznal, že metreskám je buď teplo, nebo zima, nic mezi tím. A taky k Endyho Páníčku: „Ty s tou věčnou volností, kdo na to má mít nervy, ...prostě ho pouštět nebudeš!”, a hned zase k Endymu: „A máš smůlu, od teďka jen na špagátě, já ti dám!”

Páníček se ale zastává: „Když je zvyklej na volnost, dostali jsme ho takovýho...tak teď ho budeme na starý kolena terorizovat, jo...”- a s mrknutím na mého Páníčka: „...ono jí to vydrží tak do zejtřejší vycházky, cha, cha, jak začne táhnout, tak bude ráda, že ho pustí!” „Cha cha!” – to se přidává už i můj Páníček. „No, aby sis nepřidal!” – na to metreska, ale je nám všem dobře.

Už se blížíme domů. Už jsem celej roztátej, zavíraj se mi oči, Páníček ještě, cítím, jak za ouškama drbe, a ...a ...


Chrrr.... chrrrr ….tak příště, chrrr...

pátek 21. dubna 2017

Kapitola dvacátádruhá – Hlídači

Co koukáš?” – Endy „Jsme tu!”, a dělal jako by nic. Zvedl nohu na pravé zadní, já teda na to levé, vepředu jsme si kola vyměnili. Ještě celý udýchaní, sedíme u dvířek šoféra, jsem uchvácen tím, jak se Endy vyzná.

Jsem celej šťastnej, ale ... nemůžu říci, že mi Páníčka je líto, to ne, spíše se to ale asi otočilo. Ne že bych měl strach, že má strach Páníček, kam jsem se poděl, vždyť jsme se našli, ale v tuto chvíli Já mám strach, kam se poděl On, aby tak zabloudil, to víte, lidi, s tím jejich nosem jsou docela na štíru, taky jsou pořád samá rýma a tak, těžko se můžou dočmuchat k takové orientaci, jako my pejsci.

Ale to už Endy zaujímá obranou polohu. „Co se děje?”- hlesnu. Loupne okem „Auto!” ... „Co je s autem?” ... „Hlídat!!! Musíme ho hlídat!”

Dál jsem se raději neptal, abych zase nevypadal jak nějaký ... a zaujal hlídací polohu. Šéfoval tu Endy, tak co. Nebylo zatím co...tedy pardon, co bylo... auto, že jo, ale před kým, nebylo před kým, respektive koho hlídat. Nikdo nikde, šero padá, v údolích už takřka k nevidění. Ale hlídám, poctivě, občas auto obejdeme, sednem z druhé strany, a tak. Začíná také polehounku sněžit.

Nějaké hlasy, najednou, z toho šera, a už pěkná vánice.
„Páníček jde, Páníček jde!!!” – se raduju a radostí obíhám kruhy kolem auta.
„Haf haf haf haf!!! ... hlídat!” – poroučí Endy. Stáhnu ocas a už zase sedím u auta.
„Cizáci!” – jakoby mimochodem Endy. A opravdu, zpoza zatáčky se vynořuje skupina lidí, děti, ani nevím kolik, ale víc než tři, to poznám.

A hned k nám: „Hele, pejsci ... ty sou hezký...” – ten nejmladší.
„Vrrrrrr haf haf!!! – Endy, a na mně „Hlídej pořádně!”
Vrrr haf! – hlídám.
Ty sou srandovní, a jak sou zasněžení!” – to větší dítě, „Já si je vyfotím!”
Vrrr haf haf haf!!! – hlídáme jak se patří, ale když kouknu na Endyho, je to opravdu k popukání, tak směšného psa jsem ještě neviděl, celý zasněžený, jen ty oči, ušiska, čumák. Skoro jsem zapomněl hlídat.

Blesk! „Proboha”, říkám si, "ještě chytíme bouřku." Blesk! – znovu to blesklo, ale hrom nikde: "jedna dva tři..." počítám, jak to vídám u Páníčka, ale nic, ticho, jen Endyho „Haf haf haf haf!” Skupinka pomalu odchází, auto jsme ubránily, radostí si zaskotačím... a taky zima už je.

Tohle se ještě opakovalo několikráte, "...jak se lidi vracej z tras." – jak mi vysvětlil Endy. Lidi nás fotili, občas se ještě zablesklo: „To je blesk...”- na to Endy „...od foťáku!” - ale to jsem přeci věděl také, že když se zableskne, tak je to blesk. A od čeho, to mi je úplně jedno... ale ta bouřka nepřišla ani jednou. A naši pořád nikde.

Mrzne, sněží, fouká, hlídáme. "Aby někde umrzli...?!" - napadlo mě, a ani domyslet nechci. Najednou: „Co to?” – kroutím hlavou na všechny strany: „Co to, co to? Slyším dobře?!”

Eeeeendyyy!!!
Beeedřichuuu!!!”
Eeeendyyy!!!”
Beeedřiiichuuu!!!”

Haf haf haf Hafff!” - tak zase příště.



mb


sobota 15. dubna 2017

Kapitola dvacátá prvá – „Navrátil”

Tak jsme tam zbyli sami. Srnky dávno v trapu, my, zabahněný, k tomu ještě maskovaný tím od jelena, kdyby se pejsci uměli smát, smáli bychom se jeden druhému. Zážitků na týdny dopředu, s Endym se fakt jeden nenudí. Pomalu myslíme na návrat.
Návrat, jo, návrat, ale kam. Copak já vím, kde jsme – tak, úplně ztracený, bych řekl. Zpátky! ... ale kam? ... kudy? Uběhli jsme kilometry, sem tam. Moc se mi stýská, kdepak je asi Páníček, auto, kterým jsme jeli na výlet? Vůbec už v tyto chvíle nejsem odvážným pejskem.
A k tomu ještě... den se začíná naklánět, slunce za chvíli zmizí za horizont.

Ale ne tak Endy. Je úplně klidnej, jen tak ... sem tam, čumák nahoru, nasává. Děsím se, co se mu zase rodí za nápad. Vidí to na mně, určitě to na mně vidí. Snažím se nevypadat ... Ale Endy: „Sss ... klid, ... neboj, ... dojdem haf haf haf haf, ... dojdem!” Snažím se vzmužit, srovnávám krok, nabírám ztracenou odvahu. Endy „Haf! ... je čas navrátila!”

Co sem plete nějakýho Navrátila?” – mi šrotuje v hlavě. Jednoho bych znal, bydlí ob zahradu, taková chlupatá potvora, to ani není pes, mu tu zahradu hlídá. Pořád se s ním „štěkám”, tedy pardon – hádám. Nikdy si nedá pokoj. Ale proč ho Endy tahá sem, tomu opravdu nerozumím, ale raději nic neříkám. Taky únava na mě pěkně padá. Ach jo!

Endy větří, větří. Pak doprava, doleva, znovu doprava a ... jdeme, teda běžíme, ale takový úprk jako za jelenem, nebo srnkama, to rozhodně není. Lehce točíme ještě víc doprava, ztrácím pojem o směru. Padá šero, zase lehce doleva, ... jakoby zpět, ...přes takový kopeček, ... mostek, za ním ostře doprava, ...nekonečné se mi to zdá být. Bojím se zeptat, abych nevypadal jako bábovka. Chvílemi Endy pobíhá tam, zpět, hledá jak dál. Pak zas vyrážíme, už ani nejsem schopný cestu sledovat.

Cesta, nějakou dobu po ní, křižovatka, rovně přes ní a ... „Haf haf haf haf! ... jsme tady!” – ukazuje čumákem dopředu, mi sdělí Endy.

Koukám tím směrem, koukám, ... naše auto!!!

Haf haf haf haf!


pátek 7. dubna 2017

Kapitola dvacátá – Za srnami

Pelášíme o sto šest, i bájný „Chiron”, monacký pilot F1, by na nás byl krátký. My jsme zase krátcí na toho jelena. Pěknej kus cesty jsme sice v závěsu byli, což o tom žádná, hnali jsme za ním i do hory i dolu, do lesa i na paseku, houštím i hájem, vůbec nevím kudy a kam nás ten úprk dovedl. Nakonec nám ale dech došel, „Však není divu...” říkal Endy, jen co trochu vydechl „...ale dali jsme mu, co?”
Co?” – jsem se jenom zmohl.
Nebuď smutnej!” na to Endy, „Koukni, jaký on má plíce, a jaký my! ... Jelena holt neudejcháš, to si pamatuj!” – mě utěšuje.
Touláme se lesem. „Dobrý, že nás hajnej neviděl...” prohodí Endy a na můj tázavý pohled „...nemaj to rádi, víš!”
Doubrava, nějaký potok, a dál. Vzpomněl jsem Páníčka a začalo mi být smutno. Zeptat jsem se ale styděl. Alespoň žízeň jsme v tom potoku zahnali. Hned bylo všechno lepší. Začínáme blbnout, kočkovat se – dá-li se to o pejskách tak říci. Cítím se už úlně dospělej. Najednou nějaký řev, křik, až jako by dítě ... „Sojka bonzačka!” seznámí mě s tím zvukem Endy, „...ta si pokoj nedá” a vzápětí „...hele, její peříčko!”, a ukazuje mi pírko, takové šrafované, modrobílé, hezké, musím říci. Tak jsem se ani ptát nemusel, došlo mi, že to je nějaký pták.

Postupujem dál, nemám pojem o čase ani o místu, kde asi můžem být, natož, kde Páníčci.
Sss” – najednou Endy a hlavou mi ukáže „Za mnou!” Obezřetně se přibližujeme k okraji lesa.
Haf haf haf haf!!!” – a Endy to zase odstartuje.

Tentokráte to jsou srnky, stádečko, sedm devěk kusů. Remizek, cesta, pole. To je pocit, ušiska nám vlají, „Haf haf haf haf!!!” – ženeme to dál a dál, silnice, trať, znovu pole. Prakticky se rovnám Endymu. A srnky, kdepak, to není jelen, pomalu je doháníme. Mírně doleva, rovinka, místa dost, pole kam dohlédneš, už, už ... „haf haf haf haf!” ... máme je ...už už ... „Co teď? – mi bleskne hlavou ... a najednou ...

Jak když do nich střelíš, každá jiným směrem, jak rozprsklá rachejtle při ohňostroji, a my? ... kam my? ... za kterou? ... a srnky pomalu mizí v dáli.

Tak jak dál? ...ale to zas až v příští kapitole, haf!”