„Haf,
haf, haf...haf!“
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“
Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do
lesa, hlouběji a
ještě hlouběji... a nahoru, do kopce. Sníh je čerstvý, lehký,
probíhám jím a za mnou jakby mračna bílého prachu. Vánice
metelí pořád s nezmenšenou intenzitou, na kraj padá už nejen
bílá tma a já furt dopředu. Však mám nějakou fyzičku, to díky
Endymu, když jsme se probíhali lesem, vždycky říkával: „Musíš
si zadělat na pořádnou fyzičku... uvidíš, ono se ti to bude
jednou hodit!“
A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.
Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...
Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.
No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.
„Haf, haf!!!“ - to se stále za mnou ozývají ti dva velcí černí psi, „Snad psí čerti“ - napadá mě, když mi hlavou běží, že „Tohle mi ale byl snad sám čert dlužnej!“
Vůbec neuvažuju kam? Kam mě nohy nesou, do lesa, do
A hodilo. Upaloval jsem jak bájnej francouzskej jezdec Chiron na závodní dráze formule jedna. To „čertí hafhafhafhaf“ poznenáhlu sláblo až nebylo slyšet vůbec. „Tak to jsem je už, potvory jedny uřvaný, asi setřásl!“ - mi proběhlo hlavou. Přesto jsem pro jistotu ještě nějakou chvíli tím prašanem pelášil dál a dál, tempo se však pomaloučku zpomalovalo až konečně jsem se zastavil. Vůbec nevím, kde jsem, nohy se mi třesou a srdce buší až v hrdle. Endy měl zas pravdu, fyzička se mi opravdu vyplatila.
Musím se trochu uklidnit, vydechnout, abych se mohl trochu poohlédnout, kde to vlastně jsem, kam až jsem doběhl, kdeže jsem se to nakonec ocitl. Okolí naší boudy, kde máme s Páníčkem naše pelíšky ve druhém poschodí, docela znám. I okolí Endyho pelíšku. Vždyť těch výprav, co jsme společně uskutečnili, to ani naši Páníčci, ani Endyho Metreska netuší, kde to všude máme zmapovaný. Vyznám se i nahoře za přehradou, a na Prosečským hřebeni jakbysmet. Také se s Endym navštěvujeme, jednou on ke mně, pak zas já k němu, pěkně tajně, aby Naši nevěděli. A to je přes kopec a kolem těch Pivovarskejch rybníků, a to je nějaká dálka...
Dík té dobré kondici jsem za chvíli vydýchaný a tak můžu začít s „rekognoskací“ terénu. Znáte to slovo? Já moc né, ani vyslovit ho pořádně neumím, jenom napsat, když si dám záležet. To mě také naučil Endy, „Když chceš něco znamenat, tak to musíš umět...“ - říkával a hned ještě dodával „...jinak jseš až druhá kategorie!“ Moc tomu celému sice dodnes nerozumím, ani co to je druhá kategorie, ale když to říká Endy tak, tak jsem chtěl být taky tou první a ... jsem se to slovo nakonec přece jen naučil. Teď se mi to hodilo a já s tím … s tou „rekogno...“ začal. Promítám si v hlavě, jak Endy to slovo vždy říkával, když hledal cestu zpátky, rozhlížel se, koukal, kde je nahoru a kde dolů – to byl zpravidla ten správný směr, kde doleva a kudy doprava – tam to bývalo tak půl na půl. Kde něco teče, nějaká cesta, čmuchal tam i tu, označoval si jednotlivé výseče a tak. A tak, jak jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem se rozhlížet, kde to vlastně jsem, kam mě to ty nohy donesly, a tu „rekogno...“ jsem nakonec nepoužil, přeskočil. Jenže, jenže všechno to vlastně bylo trochu jinak a já si najednou vzpomněl na Páníčka a začalo mi být po něm hrozně smutno, a začal jsem se bát, co s ním je, jestli ti „čerti čertovský psí“ mu nějak neublížili, jestli se neztratil, nezaběhl, nezapadl někde do závěje nebo nestrčil nohu mezi nějaké dva klacky a teď tam ...ani domyslet nemůžu. To už jsem říkal, jak je nemotorný, pomalý, ani tím dechem mi nestačí, a k tomu ještě se pohybuje jenom po dvou. Samým smutkem po něm jsem začal kňourat a kňučet a bylo mi smutno čím dál víc.
Čím dál víc.
No, jsou to nervy, snad se příště dozvíme, jak tohle všechno dopadne.
Žádné komentáře:
Okomentovat