Sedíme
v klubovně U papouška. Tam se už roky pravidelně scházíme. Když
jsem přišel k Páníčkovi, byl už členem zdejší Spolkové
stolní společnosti. A když mne poprvé přivedl, všichni se se
mnou pozdravili a já s nimi, a tak jsme se seznámili a pak jsem byl
jmenován Psím členem spolku, ostatně tak jako Endy, s právem
sedět u spolkového stolu a podílet se na spolkovém životě.
Dostal jsem přiřazenu židli, takže teď rokuji a jsem členem
rovnoceným každému.
Páníček už pokolikáté vypravuje tu „zimní“ historku... zase tu jsou lidé, kteří to ještě neslyšeli. A tak Páníček trpělivě o tom, jak přiběhli ti velcí psi, jak jsem se zaběh, o té vánici a tak. Já kontroluju, jestli to říká správně, jestli si na jedné straně nepřidává, ale na druhé jestli na něco nezapomene. A už je s vyprávěním tam, jak ho kamarádi uklidňovali a dovezli domů.
No
druhej den hned ráno jsme se zase sešli, kluci s autama, už měli
udělaný cedulky ZABĚHL SE STŘEDNÍ CHLUPATÝ KŘÍŽENEC,
SLYŠÍCÍ NA JMÉNO BEDŘICH ...atd atd., připravenu lepicí
pásku a že to všechno objedou a oblepí sloupy a zastávky, na
krámky nezapomenou, hostince a rekreačky. No bylo toho moc, po té
noční vánici se jezdilo mizerně a trvalo to až do odpoledne.
Také jsme se Bedřicha snažili vypátrat, pokoušeli se dostat do
lesa, tam v tom rajonu ve stráních pod Černou studnicí. Ale
kdepak, ještě ani chodníčky zvěří vyšlapané nebylo možné
použít. To se po takové vánici musí počkat, pěkně dva tři
dny, pak už se v lese zase, pro toho, kdo to zná, chodit nechá.
Nic, nikde nic, žádná stopa. Jen ticho, ticho. Když padne
takovýho sněhu, to se celý kraj ztiší, auta neslyšet, vlak
neslyšet – to se nesmí vůbec po kolejích chodit! Všechny zvuky
tak jsou tím sněhem utlumeny... a já podotýkám, že i
to mě Endy naučil a když jsem se prodíral zpět, vůbec jsem
neštěkal, nemá to cenu. Ale vraťme se k Páníčkovu povídání.
Pět
nás Bedřiška hledalo. Tři to objížděli s auty, ale marnost nad
marnost. Musí se ještě alespoň den počkat. Tak jsme to ujednali
a že mě odvezou domu. - pokračuje
Páníček. Bylo
mi hrozně, co doma, když Bedřišek někde ve sněhu v lesích. Ale
nic jiného se dělat nedalo. Vyklopili mě u baráku „Ahoj!...ahoj!
Rozloučili jsme se a oni domu, a auta do garáže. Sotva jsem ty dvě
patra vylezl, nohy jsem měl jak z olova. A nejen únavou, ale hlavně
starostí o toho pejska. - to
jako o mně. Tady ta pasáž vyprávění mi mi dělá moc dobře, ale už je tu pokračování: Ani boty jsem si nesundal. No,
nakonec jsem to nahoru vylezl, ale hlad jsem neměl žádnej. Žaludek
tou starostí tak stažený, že by stejně nic nepřijal. Ale co teď? "Frťánka, dám si frťánka" mi proběhlo hlavou a hned se jmu myšlenku realizovat.
Skleničku
s kredence, flaška je tamhle … a najednou se mi zbláznil telefon
v kase. Nervozitou ho ani vytáhnout nemůžu. Konečně! ...ale to
už přestal zvonit. Kdo to byl?...kdo to byl?...aha, neznámé
číslo! Hned volám zpět. „Haló, haló!... vy jste mi teď
volali?“ Ten příjemný ženský hlas na druhé straně mě trochu
uklidňuje, a nejen svým zabarvením, ale i sdělením. „Vy
hledáte toho chlupatýho pejska? ...syn se teď vrátil ze školy …
né, né, víc nevím, a jestli je to on?... nevím, ale podle
popisu, snad, no, někdo mu to říkal, tak Vám volám.“ Jsem celý
nadšený, možná tomu přikládám větší důležitost, ale
alespoň nějaká stopa. „Děkuju, mockrát děkuju za zprávu,
děkuju...“ - a pokládám, respektivě zavěšuji telefon. No ale
– pokračuje páníček ve vypravování - … samým
rozrušením jsem se zapomněl zeptat, kde? Kde že byl ten pejsek
zpatřen! Tak volám znovu, hned vyhrknu „Kde“. A ten stejný
hlas „Co kde? Kde? ...a jó, to jste vy? Tady u nás, říkal prý
to vlekař zezhora, z vleku.“ Ta ženská je snad..., proboha z
jakýho vleku?... tady jich jsou snad stovky! „Paní kde, z jakýho
vleku, na který sjezdovce?“ Hlas se zasměje „Pane, to jsem Vám
neřekla, tady, u nás, na vsi, na Nový vsi!“ To mi spadl kámen
ze srdce, to by mohlo bejt, to je tím směrem! A srdce mi zase buší
jak o závod. Musím na Ves, musím na Ves, je to jasné.
Žádné komentáře:
Okomentovat