Kapitola dvacátá prvá – „Navrátil”

Tak jsme tam zbyli sami. Srnky dávno v trapu, my, zabahněný, k tomu ještě maskovaný tím od jelena, kdyby se pejsci uměli smát, smáli bychom se jeden druhému. Zážitků na týdny dopředu, s Endym se fakt jeden nenudí. Pomalu myslíme na návrat.

Návrat, jo, návrat, ale kam. Copak já vím, kde jsme – tak, úplně ztracený, bych řekl. Zpátky! ... ale kam? ... kudy? Uběhli jsme kilometry, sem tam. Moc se mi stýská, kdepak je asi Páníček, auto, kterým jsme jeli na výlet? Vůbec už v tyto chvíle nejsem odvážným pejskem.

A k tomu ještě... den se začíná naklánět, slunce za chvíli zmizí za horizont.

Ale ne tak Endy. Je úplně klidnej, jen tak ... sem tam, čumák nahoru, nasává. Děsím se, co se mu zase rodí za nápad. Vidí to na mně, určitě to na mně vidí. Snažím se nevypadat ... Ale Endy: „Sss ... klid, ... neboj, ... dojdem haf haf haf haf, ... dojdem!” Snažím se vzmužit, srovnávám krok, nabírám ztracenou odvahu. Endy „Haf! ... je čas navrátila!”

„Co sem plete nějakýho Navrátila?” – mi šrotuje v hlavě. Jednoho bych znal, bydlí ob zahradu, taková chlupatá potvora, to ani není pes, mu tu zahradu hlídá. Pořád se s ním „štěkám”, tedy pardon – hádám. Nikdy si nedá pokoj. Ale proč ho Endy tahá sem, tomu opravdu nerozumím, ale raději nic neříkám. Taky únava na mě pěkně padá. Ach jo!

Endy větří, větří. Pak doprava, doleva, znovu doprava a ... jdeme, teda běžíme, ale takový úprk jako za jelenem, nebo srnkama, to rozhodně není. Lehce točíme ještě víc doprava, ztrácím pojem o směru. Padá šero, zase lehce doleva, ... jakoby zpět, ...přes takový kopeček, ... mostek, za ním ostře doprava, ...nekonečné se mi to zdá být. Bojím se zeptat, abych nevypadal jako bábovka. Chvílemi Endy pobíhá tam, zpět, hledá jak dál. Pak zas vyrážíme, už ani nejsem schopný cestu sledovat.

Cesta, nějakou dobu po ní, křižovatka, rovně přes ní a ... „Haf haf haf haf! ... jsme tady!” – ukazuje čumákem dopředu, mi sdělí Endy.

Koukám tím směrem, koukám, ... naše auto!!!

Haf haf haf haf!