Kapitola třetí – Začínáme

Trochu vyjukaný jsem byl, ale jenom z počátku. Myslím, že už druhý den jsem se v jeho boudě začal řádně zabydlovat. Docela se mi tu líbilo, ztratil jsem veškerý ostych. Ale ten Páníček, jak už jsem říkal ...

Ukázalo se, že je úplně nepraktický. Nevím, proč vyhazoval zbytečně peníze za ten nový pelíšek. Mě se nelíbil a jemu asi také ne, nikdy jsem Ho v něm totiž spát neviděl, ani odpočívat … to bych si totiž do něj k Němu také zalezl, ale takhle?! ...ani jeho umístění nebylo, jak má být - alespoň v mých psích očích. Hned druhý den jsem si zařídil pelíšek na kavalci v kuchyni, proti televizi. Je tam teplo, je to blízko okna, můžu pozorovat holuby a jsou tam polštáře. Někdy s nima taky bojuju... teda s těma polštářema, né z holubama, až chlupy a peří lítaj. Také se do nich někdy zahrabu, to vám je blaho, když se do nich tak zavrtám, že mne Páníček ani najít nemůže.

Bedřiškůůů! ...Béďooo! ...Béďulkooo!” - tak mě vždycky volá, ale já dělám, jakoby nic. Až když už je blízko, blizoučko, tak to už nemůžu vydržet a „Haf haf haf! Haf!!!” - vybafnu na Něj, polštáře lítaj, holubi na okně lítaj a On ... no, vlastně je to divný, už by to měl znát, ale vždycky se tak hrozně lekne, no div, že Ho netrefí...ale, jak ti holubi, neuletí.

I můj druhý pelíšek byl moc príma, tam jsem pobýval, když jsem neměl náladu na společnost, chtěl trochu klidu, být sám, jen s hračkama. A co jich tam bylo, v předsíni pod věšákem... botník tomu Páníček říkal. Vždycky... levá hračka a pravá, pane jo, levá a pravá, ale to jen do doby, než jsem si s nima začal hrát...vždycky jsem je vytahal na jednu hromadu a hrál si a hrál. Pak jsem, dost často z toho všeho usnul, rovnou pod tou hromadou hraček, čenich zavrtaný třeba do pantofle, „...mmm... haf!... tam to vonělo!”

To pak někdy Páníček, v ruce s jednou botou, běhal po celým bytě a: „To jsem blázen! ...no to jsem ale blázen! ...už jsem prohlíd celej byt a nic, kde může bejt? Bedřišku, kde může ta druhá bejt?”

Tak zase za tejden, haf! … Váš Béďa