Kapitola pátá – “To”

Mám samozřejmě pelíšky rozličné, ale tenhle, ten na gauči, ten je můj nejoblíbenější. Na noc Páníčka k sobě většinou beru, protože – až na tu nemotornost a hloupost - je moc hodný a snaží se být i ohleduplný. A krom toho je i krásně teplý… teda ten pelíšek taky.

Také s tím jídlem, to je taková potíž. Pořád si něco vymýšlí, co mohu, co musím, co nesmím. To se zase projevuje ta jeho nepraktičnost, pořád něco vymýšlí, připravuje mi kdoví co, ale já stejně mám nejraději to, co baští on. Když se s ním dělím o pelíšek, tak on by se se mnou přece mohl dělit o svou baštu. Tak jsem mu to jednou ukázal, že kvůli mně nemusí špekulovat nad nějakými specialitami, ale že mám rád to, co on, docela obyčejný jídlo, a že mi to i chutná.

Už nevím, jestli byl v koupelně nebo na záchodě, ale to je jedno. Ostatně, v té místnosti si také někdy rád hraju, zvláště s novinami, které mi tam Páníček na zem narychtuje. Vždycky, když “musím“, dám si pozor, abych “to” na ty noviny neudělal . Udělám “to” raději vedle, v předsíni, nebo v kuchyni. A vůbec, nejlepší je na “to” koberec, tam se to “to” vsákne a je hned sucho. Dělám to tak proto, abych, když ty noviny třeba v pelíšku čtu, nebo si s nima i jinak hraju, nebo s nimi dokonce bojuju, … no abych se o “to” neumazal. Já jsem docela čistotnej pejsek.

Haf... a k tý baště, musím se k ní vrátit, k tomu jídlu. Zatím, co Páníček byl “tam”, co když se zatáhne, tak tam hučí ta voda a pak to tam náramně voní, v pánvičce na sporáku nechal tu svoji obyčejnou člověčí baštu. Tak jsem si řekl, že ...

„No vydíte, a musím končit, pro dnešek, nenechá mne dokončit ani větu a už mne žene, natož abych to mohl dobaštit. Ne... tohle není hra! Jen abych si to dobře na příště, v tý svý psí chlupatý hlavě, pamatoval. Tak Haf haf!”

mb

Kapitola čtvrtá – Hry

Jsem zahrabanej v tý hromadě voňavých, levých a pravých hraček, najednou: „Cotyboty”?! – hartusí na mne Páníček ... ono to je takové rytmické, no, řekněte si to „cotyboty”, má to takt – fakt, slyšíte to také. „Co-ty-bo-ty!” - úplné stacato...

To mě dycky rozparádí a začne hoňka, někdy to ale Páníček bere až moc vážně, to když nechá otevřený a já Mu frnknu na schody, to pak, panečku, je něco... to je mela a... trest! A tak proto si takové hry s těmi polštáři nebo v té předsíni dovoluji hlavně jen je-li Páníček někde vedle, třeba v koupelně, nebo na záchodě, nebo úplně jinde. On totiž některé hry nemá rád. To jsem vám už přeci říkal, že je ňákej... , no, já si myslí, že to jsou ty hry, které neumí, nebo jim nerozumí, nebo mu tak nevoněj, nebo mi nestačí ...jej, haf, kdybyste viděli jeho směšně malý čumák... to se pak jeden fakt nediví.

On má velkou smečku kamarádů a dnes, co Ho mám již tak dlouho, že na svoji původní smečku skoro zapomínám - vždyť už jsou to skoro tři neděle - to jsou už i mí kamarádi a moje velká smečka, a tam si opravdu ostudu udělat nechce. Ale, a to se musí nechat, že sice jsem nejměnší...bodejť, taky jsem nejmladší, ale čenich, ten mám největší a nejhezčí...to je i v zrcadle vidět!

A já, i když je tak nešikovný a nepraktický, Ho už mám docela rád, baví mě se s Ním honit a tak ... no ... tak to na Něj v té velké smečce, že vždycky prohraje, nevyprávím, vždyť je můj, a já jeho, máme se, a My, co se máme, také musme držet pospolu!

Tak … přiště „To”, haf!

mw

Kapitola třetí – Začínáme

Trochu vyjukaný jsem byl, ale jenom z počátku. Myslím, že už druhý den jsem se v jeho boudě začal řádně zabydlovat. Docela se mi tu líbilo, ztratil jsem veškerý ostych. Ale ten Páníček, jak už jsem říkal ...

Ukázalo se, že je úplně nepraktický. Nevím, proč vyhazoval zbytečně peníze za ten nový pelíšek. Mě se nelíbil a jemu asi také ne, nikdy jsem Ho v něm totiž spát neviděl, ani odpočívat … to bych si totiž do něj k Němu také zalezl, ale takhle?! ...ani jeho umístění nebylo, jak má být - alespoň v mých psích očích. Hned druhý den jsem si zařídil pelíšek na kavalci v kuchyni, proti televizi. Je tam teplo, je to blízko okna, můžu pozorovat holuby a jsou tam polštáře. Někdy s nima taky bojuju... teda s těma polštářema, né z holubama, až chlupy a peří lítaj. Také se do nich někdy zahrabu, to vám je blaho, když se do nich tak zavrtám, že mne Páníček ani najít nemůže.

Bedřiškůůů! ...Béďooo! ...Béďulkooo!” - tak mě vždycky volá, ale já dělám, jakoby nic. Až když už je blízko, blizoučko, tak to už nemůžu vydržet a „Haf haf haf! Haf!!!” - vybafnu na Něj, polštáře lítaj, holubi na okně lítaj a On ... no, vlastně je to divný, už by to měl znát, ale vždycky se tak hrozně lekne, no div, že Ho netrefí...ale, jak ti holubi, neuletí.

I můj druhý pelíšek byl moc príma, tam jsem pobýval, když jsem neměl náladu na společnost, chtěl trochu klidu, být sám, jen s hračkama. A co jich tam bylo, v předsíni pod věšákem... botník tomu Páníček říkal. Vždycky... levá hračka a pravá, pane jo, levá a pravá, ale to jen do doby, než jsem si s nima začal hrát...vždycky jsem je vytahal na jednu hromadu a hrál si a hrál. Pak jsem, dost často z toho všeho usnul, rovnou pod tou hromadou hraček, čenich zavrtaný třeba do pantofle, „...mmm... haf!... tam to vonělo!”

To pak někdy Páníček, v ruce s jednou botou, běhal po celým bytě a: „To jsem blázen! ...no to jsem ale blázen! ...už jsem prohlíd celej byt a nic, kde může bejt? Bedřišku, kde může ta druhá bejt?”

Tak zase za tejden, haf! … Váš Béďa

Kapitola druhá – Nový Páníček

Krátce na to, co jsem se začal jmenovat, jsem dostal i nového Páníčka. Dostal jsem ho k nějakému kulatému výročí, teď nevím přesně, snad když mi bylo deset neděl, nebo tak nějak. To jsem byl ještě malej. A ani to není tak důležitý, jako to, že ho mám, a že ho mám rád.

Že se bude něco dít, to jsem už tušil několik dní. No co si má takové Štěně myslet, když slyší:
„No jo, už pudeš do Světa, už seš dost velkej...”, nebo: „...bude se nám stýskat, ale musíš do služby jinam.” Také mi přímo říkali: „Neboj, páníček bude hodnej, já ho znám, uvidíš...no a občas přijdete na návštěvu, ...se na nás podívat!”

No a tak... to jsem vždycky udělal loužičku a zalezl se schovat.

"Nový Páníček...haf haf, už je tady!" Konečně přišel. Byl takový, no, hodný, to ano, a jako by se až bál na mne sáhnou, pohladit mi kožich, ...nevím, popletený takový z toho všeho… vlastně i já byl takový zmatený, ale… udělal jsem loužičku a se mi ulevilo hned. Ale on, můj nový Páníček, na tom byl daleko hůř, vůbec nevěděl co se mnou, loužičku neudělal a tak se mu neulevilo, jako mně. Dal si frťana, ale nepomohlo to, dostal dalšího a pak ještě a víc už počítat neumím, a pořád nic, naopak, spíš se mu přitížilo a začal se z toho všeho tak divně motat ... no, já opravdu nevěděl, co s ním. “Bedříšku... ty můj malej Bedříšku, ty Bedříšku chlupatej!” - to pořád mumlal, tak jsem ho raději táhl pořád dopředu.

Byla to docela zábava, akorát se mi občas stýskalo po mé původní směčce, “Škoda, že tu se mnou  nemůžou být bráchové, aby si také užili!...” - jsem si říkal “, ...a taky mi pomohli Ho táhnout!” A pak jsme zakopli o obrubník, teda né Já, Páníček, a dlouho jsme tam jen tak seděli. To mě ale přestalo bavit, tak jsem Ho dotáhl až do toho našeho nového bytu. Udělal jsem pro jistotu loužičku, jednu ještě na schodech a v kuchyni taky, a pak jsme si vlezli do postele.

Páníček byl pořád takový nějaký divný ... pořád jen samá starost, co si se mnou počne? ... a jak na mně, abych zdárně rostl? ... a co všechno koupit - misku, pelíšek, kostičky na hraní? ... a taky něco k snědku, a já nevím co ještě. To já si žádnou starost nedělal, jen, že był trochu studenej, tak jsem ho olízal a trochu zahříval. Věděl jsem, že, ho mám na hraní ... to mi rodiče vysvětlili ... a na to, aby o mně pečoval, loužičky vytíral a kožich vyčesával, ale určitě ne na starost.

"Haf... pokračování za týden … Váš Béďa!"

(mw)

Kapitola prvá – Bedřich

Já teď nevím, jak vám to vlastně celý povědět. Mám vyprávět něco ze svého života, přihody, patálie...i ty s Páníčkem, ale i ty ostatní, jak jsem vyrůstal, a tak, jak šel a jde můj život. A každý týden něco. No což o to, příhod k vyprávění, těch mám spousty, nakonec jako každý, jen jestli mi po tom mým, tedy po psím, budete rozumět. Ale, nakonec, proč bych to nezkusil, „HAF” ... teda ŽE? ... vidíte, taky jsem se už něco po člověčím naučil.

Vlastně ani není jasné, jestli to celý dokážu. Ale nějak začít musím, haf! Třeba tak že: „Jmenuju se Bedřich. Těší mě!”

Že mne neznáte? ... nevadí, najdu si vás a očuchám! Jsem čistokrevný, někdo říká „Vořech”, na to já „Ale ale, panáčku! Zdaleka ne ... jsem čistokrevný, a to je pravda, Lučančan!”... a že ty, člověče, neznáš plemena, to je ostuda tvoje ... tak ... mám rodiče a dva bráchy, tři kluci jsme byli. Rodiče se poznali v jednom domě kdesi v Pasekách, ale oba pocházejí domovem z Lučan, tak tedy, vidíš, jsem opravdový čistokrevný Lučančan. Postupně se přestěhovali do toho domu a tam se také seznámili. Stejně jako mí brášci jsem tedy trojče, ale každý z nás vypadá jinak – tmavej, světlej, flekatej, dlouhej, nízkej, chlupatej... to abysme se rozeznali, takže jsme asi „trojvajíčkový”, a tak jako oni, i já jsem se narodil jako Štěně. Mám rád vlaky, to je asi právě tím, že rodiče za svobodna bydleli v těch Lučanech hned za tratí.

A pak jsem se začal jmenovat Bedřich.  

(mw)