Kapitola osmnáctá – Berem roha

Zase jsem vedle, jak ta jedle. Copak já vím, co to je „vzít roha”, ale už jsem se neptal, to abych před Endym nebyl za hlupáka. Ale celej zvědavej, co se tentokráte bude dít, co mě Endy zase naučí, to musím „vrrr” přiznat, to jsem fakt byl.

Páníčci konečně vybírají trasu, vycházíme. Běhám kolem, zprava doleva, raduju se jak malej ... no... jak malej pes (byť, to všichni víme, malej už nejsem).

„Di, potvoro jedna chlupatá, ještě se o tebe přerazim!” – ale copak já můžu za to, že Páníček zrovna tam kam já? ... jo, a nepřerazil se, jen aby pomlouvat mohl, mi to připadá. Jdeme, teda – po pravdě - Páníčci s Metreskou jdou, my dva sem tam, pořád v běhu. Jen když potřebujem něco přečíst, nějakou zprávu, co tu nechali pejsci a fenky před námi, musíme zastavit, čmuchání v běhu je dost nepohodlné, a také toho člověk ... teda pardon, pejsek, tolik nevyčmuchá.

To je pane obřad, to čmuchání a čenichání, to je na to pořádného soustředění třeba. To se zeptejte těch, co maj svoje Páníčky, a zejména Metresky, tak netrpělivé, že přečasto jim nenechají ani zprávu dočmuchat. To já, musím říci, páníčka jsem si našel s opravdickou trpělivostí. Mám někdy pocit, že občas by si chtěl začmuchat i se mnou, ale asi se stydí.

„Chvíli musme být hodný, haf! ... vysvětluje mi Endy, když jsme trošku stranou. To, aby Páníčci nezaslechli. „Musme vzbudit jejich důvěru, aby nás přestali tak často kontrolovat, hlídat. Drž se pořád poblíž, sem tam pod nohy, ať vědí, že jsme tady! Haf!”

„Naco? A co potom?” – ptám se, asi hloupě, protože Endy jen oči v sloup. Po chvíli na mně sykne: „No ... vezmem tu čáru!”

A já zase nevím, co to „ta čára” je. Že kluci hrajou na chodníku „čáru”, to vím, vždycky mě ženou: „Di, hrajem tu čáru, nevidíš?!” O „šestáky” hrajou, to vím, to mně Páníček poučil, ale jak tuhle čáru vzít, a těď, tady na cestě v lese, to mi jasné opravdu není, když zatím jsme tu o žádnou ani nezavadili. Zeptat jsem se bál, abych nebyl za pitomce, nechtěl jsem, aby si Endy myslel, že jsem k těm jeho věcem ještě nedorostl, aby si to nerozmyslel a nepřestal se kamarádit. Musel jsem ale vypadat jak opravdový tupec, Endy se totiž přiblížil, mrkl na mě a: „No...přeci, toho roha vezmem za chvíli!” – a pelášil na druhou stranu.

„Aha!” – jsem si sice řekl, ale chytřejší ani o píď nejsem. „Roha, čáru? Jak to všecko poberem?” – si v hlavě přebírám. Na „rohu” se nejlíp čmuchá a čtou zprávy jiných, taky se tam zvedá nožička ...” A taky to tam leckdy může moc nebezpečné být, jo, co kdyby za rohem čekal nějakej velkej surovej hafan, kdepak, to si musíme dávat, na rohu, panečku vždycky velkej pozor!” – říkává takřka u každého rohu můj Páníček. Ale jak vzít najednou tu čáru a ještě s tím rohem, to teda opravdu netuším. I rejdit kolem mne přestalo bavit, jak mám z toho všeho těžkou hlavu.

Ani nevím, kolik jsme toho už ušli, naběhali. Já pořád s tou těžkou hlavou… “Podívej, ono mu z toho, jak se přežral toho na řízky, je fakt blbě! A ty, že to vyběhá. Houby, novou dietu dostane!!!” – si toho mého stavu i můj Páníček všimnul. Ale najednou je tu Endy: „Sss, sss, jdem na to!”

„Na co?” – na to já hloupě.
„Berem roha, pojď!!!” – a vystřelí kolmo do lesa.

Ani nestačím nad tím vším přemýšlet, jak mě to strhlo, a „hurá” za Endym.

„To teda, haf, fakt nevim, jak tohle dopadne...haf!”