Kapitola třicátá šestá – Takovej Frajer

Představte si, oni mě ...ti Páníčci, vůbec nehledali, ani neměli starost. „Když už seš dospělej, tak se vyznáš, tak...“ říkal ten Endyho, ale nedořekl to a já byl zvědavej, „co tak...“ Nikdy jsem se to ale nedozvěděl. 

Tu starost jsem měl já. Když jsem tak seděl pod Schnupsteinem...to je taková vyhlídková skála nad Jabloncem, ale nahoru jsem nelezl, tam je takovej průhlednej kovovej žebřík, a to já nemám rád... a zábradlí mi je vysoký... když jsem tam tak seděl a přemejšlel, proč jsem utekl, ucho totiž už nebolelo, dostal jsem strach „Co Páníček?“ Myslel jsem toho mého, na Endyho Páníčka jsem si vůbec nevzpomněl. A tak se seberu a jdu domu. Courám se, čmuchám, nohu zvedám. U Petřína mě odehnali, abych jim nepočůral podezdívku, ale já chtěl pozdravit jenom jejich dva Papoušky. A „najust“ jsem jim tu podezdívku stejně počural, zezadu. Ani pohledem na město a na naše hory Jizerské jsem se nepokochal, mám to už jen přes dvě ulice dolu, beru to zkratkou přes zahrady...přece se vyznám, vím o každé díře v plotě či nedoléhající brance ... a jsem doma. Ani nevím, kolik času uběhlo, barák je dole otevřenej a nahoře jsem si štěknul.

„Ty potvoro jedna nedostříhaná!!!“ na mě naoko hubuje Páníček, ale při tom se se mnou mazlí. „Tak hele, Bedřichu...“ - taky hraje rozlobenýho Endyho Páníček „...člověk si na tebe bere čas, a ty frnkneš! A co myslíš?...no!...co sme tady měli dělat? Tak jsme si museli dojít pro druhou petku savignonu, tak, a teď to máš, teď jsme ti měli stříhat pytlík, ale to už nemůžu, abych ti ho neustříh!...tak!...a teď budeš chodit do zejtřka nedostřihanej! Tak! Ale při tom mne hladil a dal mi ńamku, co má furt po kapsách.

„Tak já ho na to pivo nevezmu...dělal by ostudu!“ na to můj Páníček. „Dyť už se vyběhal sám dost, ne...“ na to ten Endyho. A odešli.

Druhý den, hned ráno, to šlo ráz na ráz. Šup na stůl deku, fakt se se mnou ale fůbec nemazali. Sem tam ňamku dali, to jo, ale odpočinek žádnej. Frizer neboli Endyho Páníček, mi dodělal to ucho a pak hned dozadu, to moje zařízení obstříhat. Pak ještě pod ocáskem a „Tak tady ho, Karle, máš! Může rovnou na svatbu, jakej jsem mu novej fráček střihnul. No jen koukni na tu jeho taili...nikdo ho nepozná!...za Frajera může chodit! Sebral fidlátka a byl pryč.

A měl pravdu...s tím frajerem. Když jsme pak byli na odpolední vycházce, fakt každej mne Páníčkovi chválil. A „Co že ho to stálo?“ chtěl každej vědět. „Čtyři litry savignonu a trochu kysličníku...“ No, nerozuměli tomu, ale chválit nepřestali. „Takovýho Frajera teď máš!“ a taky „Teď může za Frajera, na tancovačky za holkama!“ a tak a podobně. Já ale raději, až budou hárat, za fenkama. A pak jeden...ale to se už páníček namích: „Hele Karle, dej se do pucu, koukni se na sebe, dyť dělaš tomu psovi vostudu! Takovej Frajer!

Kapitola třicátápátá – Stříhání II

Ráno jsem se vzbudil a už dopředu byl otrávený. „Stříhat!“ - mi zní v uších a vůbec v posteli nedovádím, jako jiná rána, až „Co je s tebou? ...ty potvoro přechlupacená!“ - na mě Páníček. Ale náladu mi tím nijak nespravil, a když mě chtěl zlobit, tahat za nohy a packy, vůbec jsem nereagoval, až si začal myslet, jestli jsem se neroznemohl.

Ven jsme ale ráno museli, to jó, to já dodržuju, už kvůli Páníčkovi. Čmuchám zrovna na zastávce u odpadkového koše, když slyším „...tak jo, kolem půj jedenáctý? A stihnem to do večera? Jo!...za dvě hoďky že to je vyřízený, tak jo, přijď, budu se těšit, ale bez Endyho, jo!... to bysme je neudrželi v klidu. Tak jo, dohodnuto!“ a páníček strká mobil do kapsy.

To teda nevím, bez Endyho!...co to znamená?...a proč? A mám po náladě ještě víc, ani jsem se po návratu misky nedotkl. A teď přijde to střihání „Haf haf... to bude den!“ Je to ale nějaké divné, deku na stůl, to páníček nachystal, ale dál nic, naopak, a že prej „Počkej tady chvilku, pro vínečko musím zajít, vezmu ten savignonek, ten mu chutná!“ Ve chvíli je zpátky s dvoulitrovou petkou toho savignonu a pár minut na to „Crrr crrr!“ a už Páníček otvírá a vítá Páníčka Endyho. Ale Endy nikde. „Aha!“ - už začínám tomu rannímu telefonu rozumět. Budou pít to víno, a za dvě hodiny to určutě vypít stihnou, jak je znám ...ale takhle před obědem, to mi nejde do hlavy. A Endyho, teda myslím si, na to pití mohl vzít s sebou.

To jsem se ale mýlil. Ledva Páníček poprvé nalil, „cink“ - si ťukli a už jsem na tom stole s dekou a už Endyho Páníček z kabely vytahuje nůžky …

„Prvně mu uděláme základní taili, pak to srovnáme, pak detaily a ty obtížný místa kolem očí, uši a i vzadu to jeho zařízení a kolem díry. Ale to si před tím odpočineme! Jen mi ho trošku přidrž, není asi ještě zvyklej.“ Páníček mě drapnul a už to jede. „Šmik šmik!“ - nůžky v ruce mého frizéra jen tancují. A za půl hodiny „Tak koukej, základní taili už má hotovou, vyhlašuju pauzu! A můj páníček na to: „Tak si zase nalejeme!“ a „cink“ a „cink“ a je po přestávce.

„Tak jdem na hlavu!“ - a začali mi zpracovávat hlavu. Temeno a čelo, a pak „Uši jdou pomalu Karle, víš, takhle mi ho přidrž! To ale byla dřina. U druhýho jsem se už začal vrtět a poposedávat. „Jau!“ - jsem zavyl a vyrazil jak střela, bolestí jsem skoro vyskočil z okna. „Tys ho střihnu!“ - vykřikl Páníček. „Ale jen trochu!...máš ho pořádně držet!“ - na to frizér, a Páníček na to replikou „Tys mu ustříh ucho!“ A tak se tam handrkovali, a že prej mám ještě jedno... až jsem zase zaslechl „cink!...“ a „...dáme mu ještě trochu odpočinout.“

„Jau!...jau!!...jau!!!...jau!!! - už je to tu podruhé a já jsem ze stolu vystřelil jak německá raketa V2, to mi totiž páníček nalil na to střižený ucho „...trochu kysličníku!“ - jak sám řekl. A že bylo otevříno, to kvůli luftu, protože z toho střihání byli celí zapocení a ono „se to na ně lepilo“, vzal jsem to z druhého patra rovnou až do přízemí, na dvorek a do zahrady. Tam vím o díře v plotě...a ven až na stráně pod Petřín a dál až k Dobré vodě a Schnuppsteinu. To je pořád do kopce, najednou jsem už tím trapem nemohl popadnout dech. A také jsem vlastně zapomněl, proč běžím a kam. Tak jsem se zastavil.

Tak...a co dál?...to zase příště.

Kapitola třicátáčtvrtá – stříhání

Tak už je to tady. Já to mám tak nerad, trvá to vždycky hodiny a vypadám pak jak … v cirkusu by mě mohli ukazovat, za bubáka nebo za Barbuchu bych mohl vystupovat. Co Páníček prohlásil to „...a budeme stříhat!“ mám po náladě. 

Když jsme se tenkrát vrátili z výletu, páníček mě vydrbal, zbavil toho „zelenýho sajrajtu“ a pak vysušil... no vysušil, spíš sušil, frotýroval a fénoval, až fén spálil. Stejně jsem pořád nemohl uschnout, ani na večerní procházku jsme nešli, „...nepudeme, abys mi nenastydnul!“ - jak říkal. Pak mě zabalil do takové péřové dečky, takový balík ze mne udělal, pěkně v koutě v kuchyni, na tom gauči. A začal si šramotit po svém.

Bylo mi blaze, oči se mi mhouřiy a já pomalu usínal. Páníček si tam něco drmolil, on to tak dělává. Mě se při tom usíná nejlépe. Najednou „No jo, má to dlouhý...sice mu to sluší, ale dlouho mi schne! ...hmmm, hm, má to přerostlý...“. Úplně mě to vzbudilo, a pak jsem zaslechl ta hrozná slovo o stříhání.

Když si vzpomenu na to minulé! ... hodiny to trvalo! Jen samotné střihání. A ty ceremónie před tím... hadr, nůžky dvoje, silné krejčovské a malé superostré na dostřihování kolem očí, kuliček dole a vzádu dírky, kartáče dva – hrubý a jemný, hřeben, kysličník, kdyby mne střihnul, igeliťák na chlupy, smeták a lopatka, čelenka aby mu pot nezatekl do očí a on mne nestřihnul, a... a... a... A lux taky. Ani si to všechno nepamatuju. Ještě deka na stůl a pomocnou lampu, aby dobře viděl, ty druhý brejle, co se mu s nima stříhá nejlíp, ten speciální hadřík co je na leštění brýlí... totiž chlupy se lepí nejvíc na brýle, …a byl večer. Ten den už jsme nestříhali. Ještě večerní, spíše noční vycházka a spát. Druhej den to začalo hned po ranním venčení.

Chaos, v našem obydlí nastal úplný chaos. Chlupy všude, nejen na těch brýlích, ale doslova všude... na sporáku, ve špajzu. Dokonce na lustru, a že i v polívce, to už ani nikoho nepřekvapilo. Páníček se začal drbat, no jo, i za košilí, tak se převléci, ale prvně osprchovat, aby si je na těle nezanes i do nového oblečení, ale zanesl je do koupelny, průvanem i do karmy, fuj, to to smrdělo, když se pálily. Chlupy, a mám je kvalitní, jemňounké jak kajčí peří, chlupy všude.

Uteklo hodin, musíme zase ven. Ale co to? Nikdo nás nepoznává, ani sousedé ne. Až když páníček promluví, tak až po hlasu. A že prej: „Ty máš nový účes?“ … Ale né, to né, to jsou zase i ve vlasech moje chlupy. A taky že: „Ty sis pořídil novýho psa?“ ...musel jsem pořádně zaštěkat, aby poznali, že to jsem já, Bedřich. Nevím proč se pak všichni smáli, a taky řikali: „Jak dyby ho kráva přežvejkala!“ Tomu jsem ale nerozuměl, proč do toho pletou krávy. Páníček asi taky ne, protože mi to nikdy nevysvětlil a už se s nima pak nebavil. Páníček mě pak dostřihával a tu mou tajli dorovnával snad ještě tejden, když nůžky nosil na všechny naše vycházky. A taky do toho našeho spolku mě nechtěl nějakou dobu brát, prý „...nebudem tam dělat zbytečnej rozruch!“ Ale tomu jsem nerozuměl, docela mu to, co se opucoval a osprchoval od těch mejch chlupů, slušelo.

Tak to všechno jsem měl v paměti a byl přichystán na tu frizérskou lapálii. Ale to zase až příště.