Kapitola třicátápátá – Stříhání II

Ráno jsem se vzbudil a už dopředu byl otrávený. „Stříhat!“ - mi zní v uších a vůbec v posteli nedovádím, jako jiná rána, až „Co je s tebou? ...ty potvoro přechlupacená!“ - na mě Páníček. Ale náladu mi tím nijak nespravil, a když mě chtěl zlobit, tahat za nohy a packy, vůbec jsem nereagoval, až si začal myslet, jestli jsem se neroznemohl.

Ven jsme ale ráno museli, to jó, to já dodržuju, už kvůli Páníčkovi. Čmuchám zrovna na zastávce u odpadkového koše, když slyším „...tak jo, kolem půj jedenáctý? A stihnem to do večera? Jo!...za dvě hoďky že to je vyřízený, tak jo, přijď, budu se těšit, ale bez Endyho, jo!... to bysme je neudrželi v klidu. Tak jo, dohodnuto!“ a páníček strká mobil do kapsy.

To teda nevím, bez Endyho!...co to znamená?...a proč? A mám po náladě ještě víc, ani jsem se po návratu misky nedotkl. A teď přijde to střihání „Haf haf... to bude den!“ Je to ale nějaké divné, deku na stůl, to páníček nachystal, ale dál nic, naopak, a že prej „Počkej tady chvilku, pro vínečko musím zajít, vezmu ten savignonek, ten mu chutná!“ Ve chvíli je zpátky s dvoulitrovou petkou toho savignonu a pár minut na to „Crrr crrr!“ a už Páníček otvírá a vítá Páníčka Endyho. Ale Endy nikde. „Aha!“ - už začínám tomu rannímu telefonu rozumět. Budou pít to víno, a za dvě hodiny to určutě vypít stihnou, jak je znám ...ale takhle před obědem, to mi nejde do hlavy. A Endyho, teda myslím si, na to pití mohl vzít s sebou.

To jsem se ale mýlil. Ledva Páníček poprvé nalil, „cink“ - si ťukli a už jsem na tom stole s dekou a už Endyho Páníček z kabely vytahuje nůžky …

„Prvně mu uděláme základní taili, pak to srovnáme, pak detaily a ty obtížný místa kolem očí, uši a i vzadu to jeho zařízení a kolem díry. Ale to si před tím odpočineme! Jen mi ho trošku přidrž, není asi ještě zvyklej.“ Páníček mě drapnul a už to jede. „Šmik šmik!“ - nůžky v ruce mého frizéra jen tancují. A za půl hodiny „Tak koukej, základní taili už má hotovou, vyhlašuju pauzu! A můj páníček na to: „Tak si zase nalejeme!“ a „cink“ a „cink“ a je po přestávce.

„Tak jdem na hlavu!“ - a začali mi zpracovávat hlavu. Temeno a čelo, a pak „Uši jdou pomalu Karle, víš, takhle mi ho přidrž! To ale byla dřina. U druhýho jsem se už začal vrtět a poposedávat. „Jau!“ - jsem zavyl a vyrazil jak střela, bolestí jsem skoro vyskočil z okna. „Tys ho střihnu!“ - vykřikl Páníček. „Ale jen trochu!...máš ho pořádně držet!“ - na to frizér, a Páníček na to replikou „Tys mu ustříh ucho!“ A tak se tam handrkovali, a že prej mám ještě jedno... až jsem zase zaslechl „cink!...“ a „...dáme mu ještě trochu odpočinout.“

„Jau!...jau!!...jau!!!...jau!!! - už je to tu podruhé a já jsem ze stolu vystřelil jak německá raketa V2, to mi totiž páníček nalil na to střižený ucho „...trochu kysličníku!“ - jak sám řekl. A že bylo otevříno, to kvůli luftu, protože z toho střihání byli celí zapocení a ono „se to na ně lepilo“, vzal jsem to z druhého patra rovnou až do přízemí, na dvorek a do zahrady. Tam vím o díře v plotě...a ven až na stráně pod Petřín a dál až k Dobré vodě a Schnuppsteinu. To je pořád do kopce, najednou jsem už tím trapem nemohl popadnout dech. A také jsem vlastně zapomněl, proč běžím a kam. Tak jsem se zastavil.

Tak...a co dál?...to zase příště.