Pelášíme
o sto šest, i bájný „Chiron”, monacký pilot F1, by na nás
byl krátký. My jsme zase krátcí na toho jelena. Pěknej kus cesty
jsme sice v závěsu byli, což o tom žádná, hnali jsme za ním i
do hory i dolu, do lesa i na paseku, houštím i hájem, vůbec
nevím kudy a kam nás ten úprk dovedl. Nakonec nám ale dech došel,
„Však není divu...” říkal Endy, jen co trochu vydechl „...ale
dali jsme mu, co?”
„Co?”
– jsem se jenom zmohl.
„Nebuď
smutnej!” na to Endy, „Koukni, jaký on má plíce, a jaký my!
... Jelena holt neudejcháš, to si pamatuj!” – mě utěšuje.
Touláme
se lesem. „Dobrý, že nás hajnej neviděl...” prohodí Endy a
na můj tázavý pohled „...nemaj to rádi, víš!”
Doubrava,
nějaký potok, a dál. Vzpomněl jsem Páníčka a začalo mi být
smutno. Zeptat jsem se ale styděl. Alespoň žízeň jsme v tom
potoku zahnali. Hned bylo všechno lepší. Začínáme blbnout,
kočkovat se – dá-li se to o pejskách tak říci. Cítím se už
úlně dospělej. Najednou nějaký řev, křik, až jako by dítě
... „Sojka bonzačka!” seznámí mě s tím zvukem Endy, „...ta
si pokoj nedá” a vzápětí „...hele, její peříčko!”, a
ukazuje mi pírko, takové šrafované, modrobílé, hezké, musím
říci. Tak jsem se ani ptát nemusel, došlo mi, že to je nějaký
pták.
Postupujem
dál, nemám pojem o čase ani o místu, kde asi můžem být, natož,
kde Páníčci.
„Sss”
– najednou Endy a hlavou mi ukáže „Za mnou!” Obezřetně se
přibližujeme k okraji lesa.
„Haf
haf haf haf!!!” – a Endy to zase odstartuje.
Tentokráte
to jsou srnky, stádečko, sedm devěk kusů. Remizek, cesta, pole.
To je pocit, ušiska nám vlají, „Haf haf haf haf!!!” – ženeme
to dál a dál, silnice, trať, znovu pole. Prakticky se rovnám
Endymu. A srnky, kdepak, to není jelen, pomalu je doháníme. Mírně
doleva, rovinka, místa dost, pole kam dohlédneš, už, už ... „haf
haf haf haf!” ... máme je ...už už ... „Co teď? – mi
bleskne hlavou ... a najednou ...
Jak
když do nich střelíš, každá jiným směrem, jak rozprsklá
rachejtle při ohňostroji, a my? ... kam my? ... za kterou? ... a
srnky pomalu mizí v dáli.
„Tak
jak dál? ...ale to zas až v příští kapitole, haf!”
Žádné komentáře:
Okomentovat