Kapitola desátá – Rejže

Kapitola desátá, no, to si zasluhuje novou fotku, že jo, co už jsem zase větší a dospělejší, a taky s Páníčkem udobřenej, už se na něj vůbec nezlobím.

Musím pokračovat ve vypravování, jak to bylo v tom pelíšku, v peřinách, když mne tam Páníček objevil. Já se celý klepal, co zas bude, ale místo zlobení a vyčítání, dostal nějaký záchvat, páníček, začal se také klepat, tak jsme se nakonec klepali oba, a nevěděl, co má dělat. Úplně mě zapomněl dát pod ten vodotrysk a umýt, a rovnou do froťáku. Já se už dávno klepat přestal, a on stále chodil sem a tam, nosil mě v náručí, a pořád:
„Bedřišku, co ti je, Bedřišku!!! ... co s tebou, co teď mám udělat?”... a hladil mě a byl úplně vykolejenej. Jestli takhle vypadá vykolejený vlak, tak se vůbec nedivím, že to bývá taková tragédie. Pak jsem se, od velkých kamarádů pejsků dozvěděl, že tohle je Láska. Ale já měl taky k Páníčkovi lásku, a vykolejený jsem nebyl... tak nevím, asi ještě tomu úplně nerozumím.

Páníček tomu ale taky vůbec nerozuměl a v kamarádství s pejskama byl prostě úplný nováček. Tak jako nový řidič nosí na autě takovou tu cedulku, že je Nováček, měl by i on něco takového nosit, aby každej pejsek věděl!

Vyhrabal jsem se z toho froťáku a začal páníčka uklidňovat, zleva zprava ho olizoval, až se konečně trošku opravdu uklidnil.

„Haló, haló, ahoj Mirko, prosím tě, co mám dělat, já jsem úplně bezradnej...”, někomu volal pořád dokola. Nevím, s kým mluvil. Co jsem ho uklidnil, ruce se mu přestaly třást a mohl konečně telefonovat ... teda vymačkat číslo.Volal snad na tři místa a všude to samé.

Nerozuměl jsme tomu, už pomalu jsem usínal, jak jsem z toho všeho byl unavený , nějaký číslo k veterinářskýmu doktoru ... vůbec nevím, co to je ... si psal, pak zase někam volal. A ... to si ještě pamatuju ...”rýži” … těsně před usnutím: „Tak jo, rejži, děkuju, děkuju, rejži! ... jo, rejži!”

Tak za tejden, Haf!