Kapitola dvacátádruhá – Hlídači

„Co koukáš?” – Endy „Jsme tu!”, a dělal jako by nic. Zvedl nohu na pravé zadní, já teda na to levé, vepředu jsme si kola vyměnili. Ještě celý udýchaní, sedíme u dvířek šoféra, jsem uchvácen tím, jak se Endy vyzná.

Jsem celej šťastnej, ale ... nemůžu říci, že mi Páníčka je líto, to ne, spíše se to ale asi otočilo. Ne že bych měl strach, že má strach Páníček, kam jsem se poděl, vždyť jsme se našli, ale v tuto chvíli Já mám strach, kam se poděl On, aby tak zabloudil, to víte, lidi, s tím jejich nosem jsou docela na štíru, taky jsou pořád samá rýma a tak, těžko se můžou dočmuchat k takové orientaci, jako my pejsci.

Ale to už Endy zaujímá obranou polohu. „Co se děje?”- hlesnu. Loupne okem „Auto!” ... „Co je s autem?” ... „Hlídat!!! Musíme ho hlídat!”

Dál jsem se raději neptal, abych zase nevypadal jak nějaký ... a zaujal hlídací polohu. Šéfoval tu Endy, tak co. Nebylo zatím co...tedy pardon, co bylo... auto, že jo, ale před kým, nebylo před kým, respektive koho hlídat. Nikdo nikde, šero padá, v údolích už takřka k nevidění. Ale hlídám, poctivě, občas auto obejdeme, sednem z druhé strany, a tak. Začíná také polehounku sněžit.

Nějaké hlasy, najednou, z toho šera, a už pěkná vánice.
„Páníček jde, Páníček jde!!!” – se raduju a radostí obíhám kruhy kolem auta.
„Haf haf haf haf!!! ... hlídat!” – poroučí Endy. Stáhnu ocas a už zase sedím u auta.
„Cizáci!” – jakoby mimochodem Endy. A opravdu, zpoza zatáčky se vynořuje skupina lidí, děti, ani nevím kolik, ale víc než tři, to poznám.

A hned k nám: „Hele, pejsci ... ty sou hezký...” – ten nejmladší.
„Vrrrrrr haf haf!!! – Endy, a na mně „Hlídej pořádně!”

„Vrrr haf! – hlídám.

„Ty sou srandovní, a jak sou zasněžení!” – to větší dítě, „Já si je vyfotím!”

„Vrrr haf haf haf!!! – hlídáme jak se patří, ale když kouknu na Endyho, je to opravdu k popukání, tak směšného psa jsem ještě neviděl, celý zasněžený, jen ty oči, ušiska, čumák. Skoro jsem zapomněl hlídat.

Blesk! „Proboha”, říkám si, "ještě chytíme bouřku." Blesk! – znovu to blesklo, ale hrom nikde: "jedna dva tři..." počítám, jak to vídám u Páníčka, ale nic, ticho, jen Endyho „Haf haf haf haf!” Skupinka pomalu odchází, auto jsme ubránily, radostí si zaskotačím... a taky zima už je.

Tohle se ještě opakovalo několikráte, "...jak se lidi vracej z tras." – jak mi vysvětlil Endy. Lidi nás fotili, občas se ještě zablesklo: „To je blesk...”- na to Endy „...od foťáku!” - ale to jsem přeci věděl také, že když se zableskne, tak je to blesk. A od čeho, to mi je úplně jedno... ale ta bouřka nepřišla ani jednou. A naši pořád nikde.

Mrzne, sněží, fouká, hlídáme. "Aby někde umrzli...?!" - napadlo mě, a ani domyslet nechci. Najednou: „Co to?” – kroutím hlavou na všechny strany: „Co to, co to? Slyším dobře?!”

„Eeeeendyyy!!!

„Beeedřichuuu!!!”

„Eeeendyyy!!!”

„Beeedřiiichuuu!!!”

„Haf haf haf Hafff!” - tak zase příště.

mb

Kapitola dvacátá prvá – „Navrátil”

Tak jsme tam zbyli sami. Srnky dávno v trapu, my, zabahněný, k tomu ještě maskovaný tím od jelena, kdyby se pejsci uměli smát, smáli bychom se jeden druhému. Zážitků na týdny dopředu, s Endym se fakt jeden nenudí. Pomalu myslíme na návrat.

Návrat, jo, návrat, ale kam. Copak já vím, kde jsme – tak, úplně ztracený, bych řekl. Zpátky! ... ale kam? ... kudy? Uběhli jsme kilometry, sem tam. Moc se mi stýská, kdepak je asi Páníček, auto, kterým jsme jeli na výlet? Vůbec už v tyto chvíle nejsem odvážným pejskem.

A k tomu ještě... den se začíná naklánět, slunce za chvíli zmizí za horizont.

Ale ne tak Endy. Je úplně klidnej, jen tak ... sem tam, čumák nahoru, nasává. Děsím se, co se mu zase rodí za nápad. Vidí to na mně, určitě to na mně vidí. Snažím se nevypadat ... Ale Endy: „Sss ... klid, ... neboj, ... dojdem haf haf haf haf, ... dojdem!” Snažím se vzmužit, srovnávám krok, nabírám ztracenou odvahu. Endy „Haf! ... je čas navrátila!”

„Co sem plete nějakýho Navrátila?” – mi šrotuje v hlavě. Jednoho bych znal, bydlí ob zahradu, taková chlupatá potvora, to ani není pes, mu tu zahradu hlídá. Pořád se s ním „štěkám”, tedy pardon – hádám. Nikdy si nedá pokoj. Ale proč ho Endy tahá sem, tomu opravdu nerozumím, ale raději nic neříkám. Taky únava na mě pěkně padá. Ach jo!

Endy větří, větří. Pak doprava, doleva, znovu doprava a ... jdeme, teda běžíme, ale takový úprk jako za jelenem, nebo srnkama, to rozhodně není. Lehce točíme ještě víc doprava, ztrácím pojem o směru. Padá šero, zase lehce doleva, ... jakoby zpět, ...přes takový kopeček, ... mostek, za ním ostře doprava, ...nekonečné se mi to zdá být. Bojím se zeptat, abych nevypadal jako bábovka. Chvílemi Endy pobíhá tam, zpět, hledá jak dál. Pak zas vyrážíme, už ani nejsem schopný cestu sledovat.

Cesta, nějakou dobu po ní, křižovatka, rovně přes ní a ... „Haf haf haf haf! ... jsme tady!” – ukazuje čumákem dopředu, mi sdělí Endy.

Koukám tím směrem, koukám, ... naše auto!!!

Haf haf haf haf!

Kapitola dvacátá – Za srnami

Pelášíme o sto šest, i bájný „Chiron”, monacký pilot F1, by na nás byl krátký. My jsme zase krátcí na toho jelena. Pěknej kus cesty jsme sice v závěsu byli, což o tom žádná, hnali jsme za ním i do hory i dolu, do lesa i na paseku, houštím i hájem, vůbec nevím kudy a kam nás ten úprk dovedl. Nakonec nám ale dech došel, „Však není divu...” říkal Endy, jen co trochu vydechl „...ale dali jsme mu, co?”

„Co?” – jsem se jenom zmohl.

„Nebuď smutnej!” na to Endy, „Koukni, jaký on má plíce, a jaký my! ... Jelena holt neudejcháš, to si pamatuj!” – mě utěšuje.

Touláme se lesem. „Dobrý, že nás hajnej neviděl...” prohodí Endy a na můj tázavý pohled „...nemaj to rádi, víš!”

Doubrava, nějaký potok, a dál. Vzpomněl jsem Páníčka a začalo mi být smutno. Zeptat jsem se ale styděl. Alespoň žízeň jsme v tom potoku zahnali. Hned bylo všechno lepší. Začínáme blbnout, kočkovat se – dá-li se to o pejskách tak říci. Cítím se už úlně dospělej. Najednou nějaký řev, křik, až jako by dítě ... „Sojka bonzačka!” seznámí mě s tím zvukem Endy, „...ta si pokoj nedá” a vzápětí „...hele, její peříčko!”, a ukazuje mi pírko, takové šrafované, modrobílé, hezké, musím říci. Tak jsem se ani ptát nemusel, došlo mi, že to je nějaký pták.

Postupujem dál, nemám pojem o čase ani o místu, kde asi můžem být, natož, kde Páníčci.

„Sss” – najednou Endy a hlavou mi ukáže „Za mnou!” Obezřetně se přibližujeme k okraji lesa.

„Haf haf haf haf!!!” – a Endy to zase odstartuje.

Tentokráte to jsou srnky, stádečko, sedm devěk kusů. Remizek, cesta, pole. To je pocit, ušiska nám vlají, „Haf haf haf haf!!!” – ženeme to dál a dál, silnice, trať, znovu pole. Prakticky se rovnám Endymu. A srnky, kdepak, to není jelen, pomalu je doháníme. Mírně doleva, rovinka, místa dost, pole kam dohlédneš, už, už ... „haf haf haf haf!” ... máme je ...už už ... „Co teď? – mi bleskne hlavou ... a najednou ...

Jak když do nich střelíš, každá jiným směrem, jak rozprsklá rachejtle při ohňostroji, a my? ... kam my? ... za kterou? ... a srnky pomalu mizí v dáli.

„Tak jak dál? ...ale to zas až v příští kapitole, haf!”