Kapitola dvacátádruhá – Hlídači

„Co koukáš?” – Endy „Jsme tu!”, a dělal jako by nic. Zvedl nohu na pravé zadní, já teda na to levé, vepředu jsme si kola vyměnili. Ještě celý udýchaní, sedíme u dvířek šoféra, jsem uchvácen tím, jak se Endy vyzná.

Jsem celej šťastnej, ale ... nemůžu říci, že mi Páníčka je líto, to ne, spíše se to ale asi otočilo. Ne že bych měl strach, že má strach Páníček, kam jsem se poděl, vždyť jsme se našli, ale v tuto chvíli Já mám strach, kam se poděl On, aby tak zabloudil, to víte, lidi, s tím jejich nosem jsou docela na štíru, taky jsou pořád samá rýma a tak, těžko se můžou dočmuchat k takové orientaci, jako my pejsci.

Ale to už Endy zaujímá obranou polohu. „Co se děje?”- hlesnu. Loupne okem „Auto!” ... „Co je s autem?” ... „Hlídat!!! Musíme ho hlídat!”

Dál jsem se raději neptal, abych zase nevypadal jak nějaký ... a zaujal hlídací polohu. Šéfoval tu Endy, tak co. Nebylo zatím co...tedy pardon, co bylo... auto, že jo, ale před kým, nebylo před kým, respektive koho hlídat. Nikdo nikde, šero padá, v údolích už takřka k nevidění. Ale hlídám, poctivě, občas auto obejdeme, sednem z druhé strany, a tak. Začíná také polehounku sněžit.

Nějaké hlasy, najednou, z toho šera, a už pěkná vánice.
„Páníček jde, Páníček jde!!!” – se raduju a radostí obíhám kruhy kolem auta.
„Haf haf haf haf!!! ... hlídat!” – poroučí Endy. Stáhnu ocas a už zase sedím u auta.
„Cizáci!” – jakoby mimochodem Endy. A opravdu, zpoza zatáčky se vynořuje skupina lidí, děti, ani nevím kolik, ale víc než tři, to poznám.

A hned k nám: „Hele, pejsci ... ty sou hezký...” – ten nejmladší.
„Vrrrrrr haf haf!!! – Endy, a na mně „Hlídej pořádně!”

„Vrrr haf! – hlídám.

„Ty sou srandovní, a jak sou zasněžení!” – to větší dítě, „Já si je vyfotím!”

„Vrrr haf haf haf!!! – hlídáme jak se patří, ale když kouknu na Endyho, je to opravdu k popukání, tak směšného psa jsem ještě neviděl, celý zasněžený, jen ty oči, ušiska, čumák. Skoro jsem zapomněl hlídat.

Blesk! „Proboha”, říkám si, "ještě chytíme bouřku." Blesk! – znovu to blesklo, ale hrom nikde: "jedna dva tři..." počítám, jak to vídám u Páníčka, ale nic, ticho, jen Endyho „Haf haf haf haf!” Skupinka pomalu odchází, auto jsme ubránily, radostí si zaskotačím... a taky zima už je.

Tohle se ještě opakovalo několikráte, "...jak se lidi vracej z tras." – jak mi vysvětlil Endy. Lidi nás fotili, občas se ještě zablesklo: „To je blesk...”- na to Endy „...od foťáku!” - ale to jsem přeci věděl také, že když se zableskne, tak je to blesk. A od čeho, to mi je úplně jedno... ale ta bouřka nepřišla ani jednou. A naši pořád nikde.

Mrzne, sněží, fouká, hlídáme. "Aby někde umrzli...?!" - napadlo mě, a ani domyslet nechci. Najednou: „Co to?” – kroutím hlavou na všechny strany: „Co to, co to? Slyším dobře?!”

„Eeeeendyyy!!!

„Beeedřichuuu!!!”

„Eeeendyyy!!!”

„Beeedřiiichuuu!!!”

„Haf haf haf Hafff!” - tak zase příště.

mb