A
je tu zima. Pořádná, sněhu, no ... a z našeho psího pohledu,
hrůza hrůz. A mrzne „Jak když praští!” – říkává
páníček,
ale kdo praští koho, to ještě neřekl, tak tomu moc nerozumím.
Budu se muset přeptat Endyho, až se uvidíme. Ale na pacičky je to
dobré, sůl už je pryč a nám chundeláčům zima není. Pravda,
jinak na tom jsou „naháči” – pro neznalé, to je takové
divné psí plemeno, přestavte si, že nemaj žádný kožich, jen
tak pár chlupů na hlavě ... tak ti se, pochopitelně, oblékat
musí. A vůbec, v poslední době se obléká už hodně pejsků...
čím to je, nevím, asi nejsou dost otužilí, nebo nemaj pořádný
chlupy. „To je dnes taková doba!” – říkává Páníček. Ale
my, co denně urazíme kilometry a kilometry, a to za každého
počasí, my jsme otužilci a žádný obleček nepotřebujeme.
Páníček
si koupil takové zajímavé zařízení, taková škatulka malá to
je, nosí to za páskem a jmenuje se to „krokoměr”. Vždycky,
když se vrátíme domů, tak říka „Vidíš, Bedřišku, tak
dneska jsi ušel sedum kilometrů.” Někdy říká také „šestnáct
kilometrů”, stalo se také „dvacet tři kilometrů”. Já tomu
sice moc nerozumím, pořád mi vrtá hlavou, jak může tvrdit,
kolik jsem toho ušel, ...vlastně uběhal, protože já prakticky
pořád jen pobíhám, ... když to má namontované na sobě a ne že
to upevní na obojek mně. Za prvý – já mám krok úpně jiný,
nežli on, za druhé – pejsci udělají kroků dvakrát více nežli
lidi, to přece dá rozum, když máme dvakrát tolik nožiček, a za
třetí – troufnu si říci, že toho při čmuchání a lovení
naběhám daleko víc, než Páníček. Tak to vidíte, ono to je
třeba, když to všechno spočítám, třeba i šedesát kilometrů
a ne těch ubohejch dvacettři, co urazí on. Ale to se ví, že
lidi, a hlavně Páníčci, na tom tak dobře, jako my pejsci,
nejsou. Ale abych mu udělal radost, vrtím vždy ocáskem a „Haf
haf!” – hafám, a že neumí počty, to mu nevyčítám, hlavně,
že má ten svůj krokoměr a těší se z něho.
Zima
má také tu výhodu, že nemusím na hambu na tu půdu. Proč? ...
no protože je zima a „Já mám měkký srdce!” – říkává
páníček, „Já tě do tý zimy dát nemůžu!” Ale má to i,
samozřejmě, nevýhody. Na hambě totiž mám klid, žádné lání
a výčitky a „co všechno pro mne dělá” tam poslouchat
nemusím...a taky pak většinou dostanu nějakou „ňamku“, když
si mě bere zpátky. Takže vidíte, vlastně „něco za něco, haf
haf!”
A razíme ven, to se vždycky těším, skáču a běhám po bytě, Páníček mne chce obléci, no ... obléci, to tak říkáme. Jak jsem již psal, já jsem otužilej, já šaty a jiné oblečky nenosím. Obléci u nás znamená vzít si „kšíry”, neboli „kšandy” – jak Páníček říká. Kdysi totiž, jak jsem se doslechl, lítal eroplánem a skákal, ale moc tomu při jeho nešikovnosti nevěřím – tak k těm kšandám také někdy dodává „...ti musím ten padák nandat!”- to jsou ty kšíry místo obojku. Ale já se nedám, uhejbám a uhejbám a je z toho pěkná honička, když vidím, že už už nemůže, tak mu udělám radost a nechám se jako chytit. Jsme pěkně rozehřítí ... pane, to je řádná rozcvička, a můžeme ven.
„To je slota, to je slota!” – komentuje páníček počasí, když jsme byli vyrazili z baráku. Co to „slota” je nevím, ale z televize znám, že snad na Slovensku mají také „Slotu” – nějakého politika. Tak ho vždycky hledám, ale nikde nikdo ... „No, nediv se...” – říká páníček, „...že nikde nikdo, když je taková slota!” – tak fakt nevím.
Smráká se, brzo – to těma černýma mrakama. Začíná se to metelit a ze severu od hor přichází mlha. Taková zvláštní atmoféra, ale terén známe, páníček mne pouští, „ať si užiju” – jak říkává, a já ... hm, jak já to miluju, už v tom sněhu blbnu, prorážím závěje, skáču, ňafám a štěkám ... a tak. Ticho, úplné ticho v té zasněžené, metelicí a mlhou stišené krajině. A já ... kolem páníčka sem, a tam... a zpět a... najednou přibíhají dva velcí černí psi. Fuj, to jsem se lekl, nohy na ramena a mizím v tom neviditelnu, co nás obklopuje. A upaluju, upaluju co to dá... dopředu... dopředu...
Ps.
No, jak tohle dopadne...
Žádné komentáře:
Okomentovat