Kapitola dvacátásedmá – Na klíně

Konečně se mi podařilo rozlepit obě oči. Pomalu se probouzím, leže na páníčkově klíně, ten mě hladí a povídá, pořád povídá. Začínám rozeznávat jednotlivé věty, slova. Již nějakou dobu ho poslouchám, ale otevřít oči, po těch dvou dnech spánku, se mi podařilo až teď. A Páníček pokračuje.

„No, konečně, konečně. Už jsem myslel, že se neprobereš nikdy!“ - a láskyplně mě hladí, tahá za nohu, tu za přední, tu za zadní. „Tys mi dal zabrat, tys mi teda dal!“ Nevím, o čem to mluví, všechno jsem zaspal, tak jsem Ho raději trošku olíznul. Lehce mne pleskne „Di ty! ...potvoro chlupatá...“ a zatahá za ucho. „Dva dny jsme tě hledali, dva dny. A nic, nikde nic. Nikdo tě neviděl, nikdo tě neslyšel, všude bílo, bílo, beze stop, jak to tu noc spadlo. Skoro metr novýho sněhu, jak ses ten večer zaběh, když tě honili ti velcí psi.“

Znovu jsem Ho olíznul, tentokráte pro jistotu rovnou dvakrát, abych se ujistil. Haf, byl to On, nejen po hlasu, ale i po chuti jsem to poznal. Spokojeností a bezpečenstvím jsem se Mu na klíně zavrtěl a on hned dál: Tak jsem tam stál, na Dolině pod lesem, a nevěděl, co dělat. Čas běžel, už se úplně ztemnělo, lampy byly jen jako ve výšce zavěšené žluté koule, ten hustej sníh jim vůbec nedovoloval dosvítit až k zemi. Zima čím dál větší a chumelenice nepolevovala... ale to už se mi při tom jeho vyprávění zase zavřeli oči a já spokojeně znovu usnul.

Probudil mne hlad, nevím, jak dlouho jsem spal tentokrát, ale bylo ještě světlo a žaludek mi vyváděl...no jejej, však to znáte, když je hlad „jak za čtyry“. Tak hned dolu, z kavalce, kde jsem byl zavrtanej do polštářů. Aha, páníček nikde, ale...už to cítím, hmm, to je vůně, misku mám připravenou, plnou dobrot, tak hned k ní. „Zblajzl“ jsem to na posezení, a co teď? Začal jsem si hrát s páníčkovejma botama, to On má moc rád, však jsem o tom už povídal. A najednou ...slyším na schodech kroky, klíč do zámku a...Páníček je tady! Páníček je tady!!! Začal jsem radostí skákat, běhat kruhy a vůbec...až jsem strhnul i Páníčka a blbli jsme oba, až jsme už nemohli.

Už zase sedíme, teda Páníček, já Mu na klíně. Už to vyčistil a mě omyl čumáček. Jak jsme blbli, když přišel, a jak jsem byl přejedenej, tak to trochu...prostě obrátil se mi žaludek a šlo to ven. Ale už je zase vše v pořádku, Páníček se tentokráte vůbec nezlobil a už pokračuje, vypravuje dál: Nezbylo mi, než zavolat kamarádům. Dva přišli hned, třetí dojel za chvíli a pak ještě čtvrtej. Radili jsme se, radili, ale ono opravdu nešlo nic dělat. Noc, vánice, jakým směrem se vydat? Už uběhly skoro tři hodiny, co jsi zdrhnul a nic. Až jeden z nich rozhodl „To nemá cenu, dneska už nic nezachráníme. Bedřich – to jako já – je otužilej a vyzná se. Napíšeme cedulky, že se ztratil, zejtra hned ráno objedeme okolí a všude to vylepíme, řeknem lidem, pošťákům, hajnejm a městskejm, taky do útulků dáme vědět, a budeme v rámci možností hledat. Uvidíš, on – to jako já – se najde, nebo přijde sám, má Endyho školu! Tak, ujednáno, odvezli mě domu. Chtěli, abych s nima šel na pivo, ale na to já neměl ani pomyšlení. - a páníček se na chvíli odmlčel, a zase mě začal tahat, za nohy, za uši taky, a tak. Zase jsme si pohráli, na kejtě mě podrbal, já ho oblízl a Páníček „Tak, musme ven!...pojď!“

Navlíkl mi kšíry a my vyrazili na špacír.