pondělí 14. srpna 2017

Kapitola dvacátádevátá – Tlačenka

Dostal jsem tlačenku, od hostinské. Ona mě občas drbe. Mám ji rád, někdy jí také oblíznu. Že jsem byl hodnej, tak jsem dostal tu tlačenku. Páníček to nerad vidí, ale když je bez pepře...teda ta tlačenka, a vyjímečně... Chci se na ní vrhnout ale, no moc se mi to teď nehodí. Kontroluju páníčkovo vyprávění, kvůli chybě, to vždy hned zaštěkám. Ale On moc chyb nedělá, tak se nakonec do té „tláči“ pouštím a Páníček pokračuje.

Zburcoval jsem kde koho.Vždyť jsme se vlastně teprve teď vrátili. A za chvíli je tma. Nakonec přece jen jsme vyjeli. A hned na Novou ves nahoru k vleku. Jenže pochopitelně nikde nic. Vlekaři už také ne, končej ve čtyři. Tak jsme to tam tak nějak prohledali a dolu na dojezd, jestli tam se něco nedovíme. Ale kdepák, a bufík dole na sjezdovce zrovna zavíral. Taky nikoho, žádnýho takovýho pejska, pán neviděl. Ještě jsme si párkrát zakřičeli, tak jak nahoře: Beeedřiiichuuu, Beeedřiiichuuu, a ještě tamhle tím směrem Beeedřiiichuuu, ale zase nic. Kdo ví, mohla to být bublina, nebo jiný pejsek, přesto ale „Prosím tě, jeď pomalu, co kdyby... budeme se rozhlížet, člověk nikdy neví a náhoda je náhoda!“

Sunuli jsme se, jak kdybychom se učili řídit. Jen jsme řidiče za náma znervozňovali, tam se totiž nedá moc předjíždět, samá serpentina. Dolu jsme dorazili za tmy. „Tak hele Karle, teď dáme auto do garáže a jdeš s náma k Papouškovi, a žádná výmluva. Zejtra je taky den, budem pokračovat!“
Nemohl jsem nesouhlasit. Také byl zrovna den, kdy se scházíme. A taky, napadlo mne, si toho frťana zasloužím a dám si ho tam, a co bych doma sám dělal?...jen se užíral.

Zrovna jsem dojedl tlačenku, když Páníček přerušil vyprávění. Už to znám, teď se napije, možná si ještě odskočí, a bude pokračovat, půjde se do finále!!! Na ten konec se vždycky moc těším, to je to nejlepší, jen aby to nepopletl, už se dočkat nemůžu...

Jak jsme šli k tomu Papouškovi, už to ve městě všechno bylo takový rozsolený, špatně se šlo. Až když jsme odbočili z hlavní, tak to bylo lepší, ale já pořád v hlavě Bedřiška. Kde asi je, co dělá?...neumrznul? A podobné myšlenky mi pořád běhaly hlavou. Ale konečně jsme u cíle, vstupujeme, pozdravení vlevo a chcem k našemu stolu do místnosti vpravo, ale šenkýřka nás zadrží … „No to je dost, že jdete, už tu na vás čekaj?...kde se touláte?“ Tak jeden přes druhého vysvětlujeme, že už druhý den hledáme Bedřiška, a tak. „Tak si běžte sednout...“ - usměje se „...už vám to nesu!“

Nedočkavostí nad tím, jak bude Páníček pokračovat ve vypravování, jsem několikrát „kňuknul“. Asi jsem to neměl dělat, páníček přestal vypravovat a hned ke mně. Když já to ale nemohl vydržet. A Páníček: „Bedřišku, co je ti? ...tu tlačenku's něměl asi žrát, že jo!?...já to říkal, že ti bude blbě, už je to tady! A pro tuhle chvíli bylo po vypravování. A já se tak na ten konec těšil. No, uvidíme, jak dlouho to bude trvat, asi moc né, už se u stolu ozývaj hlasy: „Tak Karle, jak to dopadlo? ...dopovídej to!“ - a tak.


Žádné komentáře:

Okomentovat