Velké
neštěstí
Endy
malinko zestárnul. Ale kdepák, šedivej čumáček to on neměl
nikdy. „Věk nezastavíš...“ - dycky říkal. Poznal jsem
to, už tak neudržel dech. Vždyť už mu bylo přes dvanáct. Taky
rád polehnul se vyhřívat na sluníčku. A začal hůř vidět, a
na to druhé oko ještě hůř.
Jednoho
dne se stalo veliké neštěstí. Pobíháme a hrajeme si kousek pod
lesem, hned co začínají ty nové domky. Ani jsem si nevšiml, Endy
odběhl a najednou slyším velký psí pláč. Ženu se tam, a to
jsem ještě neviděl, Endy prohnutej bolestí jak luk, motá se
dokolečka a brečí a skučí, že to musí být slyšet až dolu do
města. Už se tam také žene jeho Metreska. Opodál nějací lidi a
boxerka. Ukázalo se, že ta kousla Endyho rovnou do oka, a ještě k
tomu do toho lepšího.
Je
to hrozné, vidět nejlepšího kamaráda v takové bolesti. Můj
Páníček je z toho taky celý pryč, o Endyho Metresce ani nemluvě.
Snažím se mu pomoct, olizuju ho, ale nic to nepomáhá. Ukazuje se,
že ta fenka je vykastrovaná, a takový prej mají „hnutý
hormony“ a od té doby se tak prý chová. Proč nemá náhubek,
nebo není na vodítku, těžko říct. Metreska se tam s nima, celá
rozčílená, dohaduje, po psím bych řekl...se s nima „štěká“
a hned, celá se třesoucí, volá mobilem Endyho Páníčka a rychle
autem k panu doktorovi. Chudák Endy, takovej „tvrďák“ a celou
dobu pláče a kvílí, jakou to má v tom oku bolest.
Dál
už jsem u toho nebyl, ale pak jsem se to dozvěděl. Pan doktor dal
prvně Endymu silnou injekci proti bolesti a pak mu to oko vyšetřil.
Měl ho prokouslé, ale důležité bylo, jestli úplně celé nebo
jenom dovnitř. V tom neštěstí má Endy štěstí, prokousnutá je
rohovka až do sklivce, ale dál ne. Stejně to je hrozné a velké
zranění. Říkal pan doktor, že se vůbec nediví a že to je prý
moc bolestivé. A že prý skutečně některé vykastrované fenky
se tak chovají. Tady o té z podlesí už také měl své reference,
nebyla mu neznámá.
Několik
dní pak musel Edny dvakrát denně, ráno a večer, k doktorovi. Rána
se nakonec zhojila, ale s velkou jizvou a Endy na to oko, které
bývalo „to lepší“, prakticky už nevidí, snad jen světlo,
stín a tmu rozlišuje. Když jsme tak jednou společně na špacíru,
tak jsem se to dozvěděl, Metreska vypráví: „A tak jsme jeli
do Pardubic, tam je nejlepší psí oční doktor. To víš, tam má
práce, tam ty koně, v tý „Velký pardubický“ mají oči pořád
poraněný, při výcviku skrze keře jak jim šlehne proutek do oka,
no a tak, dovedeš si to představit!“
¨
Povídá
o tom dlouho. Byl moc přijemný, ten koňskej oční specialista.
Vzal Endyho přednostně mimo pořadí. Endy ho prý v ordinaci na
slovo poslouchal, jaký na něj měl vliv. Oko mu pečlivě prohlédl,
úplně jak u lidskýho doktora, světýlkem mu tam svítil, zjistil
co a jak, ještě trochu poradil, ale víc už s tím udělat nešlo.
Jedině operace, to ano. „Ale víte...“ říkal Endyho
páníčkům, „při tom jeho věku...a to víte, ty psi nemaj tu
hygienu jako lidé, nějakou velkou záruku dát nemůžu. A jak
říkám, při tom jeho věku, už to ani nedoporučuju!...to by bylo
vyhozený, těch třicet tisíc.“
A
od té doby už jsme nikdy spolu neběhali na volno, chodíme spolu
na špacíry pořád hodně, ale Endy už jen na vodítku. Jen na
zahradě, kde to zná, tam si může špacírovat svobodně, to ani
jeden nepozná, že už skoro nevidí.
