„Haf!”
Páníček mě
„frotýruje”, už mi je docela pěkně. Ale co jsem si všechno v
tom bílém bazénu s vodotryskem musel prožít, to nepřeju ani
zlému vlčákovi od naproti, co mu padá to jedno ucho. Teď nevím
které, ještě si pletu strany, ale myslím, že je to to krajní.
Já si z něho vždycky dělám legraci, mě totiž ucho nepadá, a
on se z toho může vzteknout!
„Tak, teď budeš pěknej voňavej Bedřišek, taaak, ještě vydrž a bude to!” ... a tak pořád dokola, když ze mne páníček tu pěnu vodotryskem smýval. Hrůza, opravdu.
„A jakápak
vůně?...” – si pro sebe říkám „... to znám lepší, třeba
takové, co leží na tý louce kousek za barákem, takové lívance
to jsou, od těch velkejch rohatejch!” To je, pane, něco, ale
tohle, začíná se mi zase trochu zvedat žaludek.
Ale to už Páníček končí frotýrování, balí mne do suchého a odnáší do toho našeho společného pelíšku. Ještě mne přikryl peřinkou, pohladil a ...
Šup ... a bylo to venku. Bylo mi to líto, opravdu, to jsem páníčkovi udělat nechtěl. Ale nějak se mi v žaludku popletlo do dobré a vylízané z té pánvičky a to protivné pěnivé od vodotrysku, také mám asi slabší žaludek ... no, a bylo to. Páníček něco zrovna štrachal u sporáku, nic neviděl. Začal jsem se bát, že mne zase dá na „hambu” do té komory, ještě celý mokrý jsem se v pelíšku, abych byl neviditelný, stočil co do nejmenšího klubíčka a přitiskl se do toho, co mi vyjelo z žaludku, to abych se úplně zneviditelnil. Chtěl jsem být co nejmenší a co nejtišší, ale tak mi to bylo líto, že to kňourání a kňučení šlo ze mně úplně samo. Rychle jsem zavrtal čumáček ještě víc do peřin, aby to Páníček nezaslechl, ale už bylo pozdě. Už je tady a: „Tak copak je, Bedřišku?” ... chce mne pohladit „Jo, tobě byla zima, že se's tak zavrtal!”... a chce mi peřinku urovnat.
Ale to už Páníček končí frotýrování, balí mne do suchého a odnáší do toho našeho společného pelíšku. Ještě mne přikryl peřinkou, pohladil a ...
Šup ... a bylo to venku. Bylo mi to líto, opravdu, to jsem páníčkovi udělat nechtěl. Ale nějak se mi v žaludku popletlo do dobré a vylízané z té pánvičky a to protivné pěnivé od vodotrysku, také mám asi slabší žaludek ... no, a bylo to. Páníček něco zrovna štrachal u sporáku, nic neviděl. Začal jsem se bát, že mne zase dá na „hambu” do té komory, ještě celý mokrý jsem se v pelíšku, abych byl neviditelný, stočil co do nejmenšího klubíčka a přitiskl se do toho, co mi vyjelo z žaludku, to abych se úplně zneviditelnil. Chtěl jsem být co nejmenší a co nejtišší, ale tak mi to bylo líto, že to kňourání a kňučení šlo ze mně úplně samo. Rychle jsem zavrtal čumáček ještě víc do peřin, aby to Páníček nezaslechl, ale už bylo pozdě. Už je tady a: „Tak copak je, Bedřišku?” ... chce mne pohladit „Jo, tobě byla zima, že se's tak zavrtal!”... a chce mi peřinku urovnat.
Jsem snad
úplně placatej, jak se tisknu na ten kavalec, ale už je pozdě,
Páníček nazdvedává peřinu i ten froťák, co jsem do něj
zabalený, a....
... a už to
vidí. Celý se třesu, ale o tom zas až příště.
HEZKÝ NOVÝ
ROK … Bedřich
Žádné komentáře:
Okomentovat