pátek 3. února 2017

Kapitola dvanáctá – Hlad

Páníček je tady, páníček je tady!!!” slyším jeho kroky na schodech. Pozvolna stoupá až nahoru, otvírá dveře a ... To je tanec, vždycky, to byste měli vidět.

To vítání, oboustranné, chce mě pochovat, ale já se nedám, šup, proklouznu a jsem na chodbě ... hned zase zpátky ... chňap, chňap, ... ale kdepak na mě, už jsem zase na chodbě. Přimotal se do toho místní kocour, neví že je to hra, v panice prchá, nic mu není nemožno, stěny, okna, z nichž padají květináče, ... fofrem zpět, páníček už také na čtyřech, chňap, chňap ... ještě jedno kolečko a konečně se nechávám chytnout, páníček by to déle asi nevydržel, člověk, teda pejsek, musí brát ohledy, vždyť už má také svoje roky...ten můj páníček.

Muchláme se, drbe mně za ušima, na bříšku, na „kejtě”, prostě všude. Já, na oplátku, občas zprava, zleva ho olíznu. „Fuj! Fuj!” – dělá že to nemá rád, ale kdybych ho neolízl, chybělo by mu to. Zajímavé je, že on mě neolízl ještě ani jednou, a tak dlouho ho to zkouším naučit, každej holt nemá na všechno talent.

Konečně se to všechno uklidní, já si vzpomněl na svůj hlad a k misce, páníček šel uklízet ty kocourem shozené květináče na chodbě. Jenom nevím, proč za to huboval mne. Když se vrátil, zrovna zkoumám to bílé, co miska nabízí.

„Ty jseš hodnej Bedřišek, jen papej, papej, rejžička je moc dobrá ... a na tvoje bříško prospěšná, budeš to muset pár dnů vydržet ...!” – a s těmito slovy začne vyndávat z tašky nákup. „Vidíš, tady jsem ti donesl další dva pytlíky rejže, abys měl dost, víš, už nám došla, ale neboj, já tě z toho dostanu, pan doktor říkal několik dnů, tak to uděláme, pro jistotu, tejden. Když budeš mít hlad a nestačí nám to, neboj, já ještě dokoupím! – a tak pořád dokola.

Jíst se to ale nedá, ... tak nevím, v hlase měl lásku, ale v misce jsem měl rejži a v žaludku hlad.


„Kdy tohle skončí, to jsem zvědavej?! ... haf!”

Žádné komentáře:

Okomentovat