Kapitola devatenáctá – Jelení...

To je „trap” panečku. Horem dolem, lesem polem, dopředu, pořád dopředu. Vůbec nepřemýšlím, ženu to za Endym, ten pořád dál, dál. Ušiska mi vlajou, jsem opojený tím tryskem, jak dlouho to trvá, svoboda, panečku, volnost, dopředu, dopředu.

To už pěknou dobu se takhle ženem, když konečně pod jakýmsi lesíkem Endy zastavuje. Dejcháme oba, jak sentinel, srdce buší, opájíme se tím stavem. Ani nevím, proč to tu Endy zabrzdil, ještě můžu, ale ten, jen co jsme vydechli trochu, čumák k zemi a: „No, co cejtíš?”

„Radost...” – na to já.

„Tady! Čmuchej!” – a s čumákem na zemi postupuje do lesa. Se ví, já za ním, už to čmuchám také, ale co to je ... voní to, je to příjemné, „Haf haf!” – nutí Endy, abych přidal. A najednou je to tady. „Vidíš? Jelen!”

Ale já vidím jen to co leží před námi. Hromádka, pěkná, ještě se z ní kouří. Jelena jsem nikdy neviděl, to je pravda, ale takhle jsem si ho nikdy nepředstavoval.
„Tohle?!...” – opáčím.
Endy krouží kolem: „Jo, a pěknej ... nejmíň dvanácterák!”

„Dvanácterák!” – vydechnu. „To musí být, panečku.”
„Je tu někde ... blízko ... jak jde vítr? – na to, s čumákem do vzduchu, Endy.
„Jak to poznáš?”

„Zkušnnosti, zkušennosti!” – a se slovy  “Musíme se maskovat, aby nás nebylo cítit!” se vrhá do té kouřící hromádky, pěkně se v ní vyválí a: „Teď ty!” ... a mně nezbyde, nežli ho následovat.

„Dobrý, můžem!” – a po těchto slovech začínáme obezřetně postupovat hlouběji do lesa. Už ani rychlý dech nás neprozradí, jsme tišší letu motýla. Jsme dobře maskovaní. Najednou Endy odbočuje, špitne: „Špatný vítr, musíme z druhé strany, obejít to.”

Při obcházení si připadám jako partizáni. Ani větvička nesmí prasknout. Začíná to na mně usichat a trochu mě to šponuje, hlavně kolem krku a ve slabinách.
„Teď!!!” – a vzápětí i já vyrazím prudce za Endym.

„Haf haf haf haf!”

„Haf haf haf haf!”

A už se to všechno žene, horem dolem, lesem polem ...

„Haf haf haf haf!”

No jak tohle dopadne ...snad příště!