Kapitola dvacátáčtvrtá – Na hambě

Probouzíme se oba, já i Páníčřek, dlouho, po takové štrapáci není divu. Ale výlet to byl, jak se patří. Spal jsem s Páníčkem toho dne, tedy spíš té noci. Zprvu, když nás nakonec objevili, jak hlídáme auto, a už skoro nemohli, věčným voláním na nás dva, mluvit, mě chtěl páníček přerazit. Nevím, jestli to myslel v tu chvíli doopravdy, ale rozhodně tak vypadal. Když se mi ale podařilo ho olíznout, nakonec dal pokoj a dokonce to spaní „v jeho” mi večer dovolil. Mě se zdály sny ... panečku, divoké ... znovu jsem prožíval všechna ta dobrodružství v lese, jako předešlého dne s Endym, běhal sem a tam. Honil srnky a jelena, do kopce a dolu, a tak. Páníček ráno říkal, že jsem ho pořádně té noci pokopal ... no, není divu, že jo.

Měl jsem po probuzení hlad, vždyť jsem všechno vyběhal, a po večerním návratu už nežral. Usnul jsem ještě v autě, Páníček mě musel donést. Jen, mám trochu nahnáno, snad se Páníček smiluje a miska nebude plná jen toho bílého fujtajblu? Až se bojím vylést z pelechu, jak mě ta představa děsí. Ale bříško, to jeho kručení mi nedá, a už lezu z peřiny... a ta vůně „haf haf!” - rychle přidám, hop skok a jsem v předsíni u misky. Plná dobrot, musím páníčka pochválit, moc se mu to povedlo, a já to zblajznul na ex, to ten hlad jako lev, co jsem měl. Pořádně se napít, taaak ... a co teď?

Páníček si někam odskočil, nechal mě poležet si. Jsem doma sám. Nemám to sice moc rád, ale vždy se nějak zabavím. Někdy z toho mého „zabavení se” nic není, jindy se to páníčkovi nelíbí, a protože na mne nechce být surový, trestá mě tak, že musím na hambu. To je taková místnost vedle, taková půda ošklivá, a nic ku hraní tam není, jen šero a prach. Většinou to poznám, když se zabavím nějak nepatřičně. Ani ne tak podle té hry, jak podle Páníčka, a to opravdu pak žádným problémem „to poznat” není.

Rád si hraju s páníčkovými věcmi. Ani ne s těmi ze šňůry, ty mi pod nos moc nelezou, a taky ... mám po nich „pšíkání”, jak mě z nich svědí v nose. Ale ty z koše, připravené do pračky, panečku, to je „eldorádo” pro mně. Tak i dnes. Páníček nikde, koš „špinavýho voňavýho” plný, a už tahám jednu věc za druhou ven. Pěkně po celý koupelně, probrat to, porychtovat ... a pak pěkně všechno na jednu hromadu, ještě támhle tu ponožku, ty trenýrky jsou špatně, ty musí dolu, musím to celý přehrabat, tak, to je ono, a zavrtat se ... „mmm, haf haf haf, to je blaho”. A znovu usínám.

„Pro pána krále! ... tys tomu zase dal! ... Bedřichu, ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert...”

– ale to už, my psi se umíme probudit hned při sebenepatrnějším nebezpečí, vyrážím z té voňavé hromady, jedno mrknutí ... dveře otevřené ... a já mažu rovnou na půdu, na hambu ... se potrestat.

„Copak to mám, haf haf, zapotřebí, aby mne trestal, haf haf, sice můj Páníček milej, haf haf ... ale přece jen je ten, co mi posluhuje?!”

Haf!