Kapitola třicátá – Shledání

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.