Kapitola třicátátřetí – Dospělost

Kapitola třicátátřetí - Dospělost

„S Endym, haf, haf...s Endym s Endym!...pojedeme na výlet s Endym!“ Jsem k neudržení, lítám kruhy, skáču, útočím na Páníčka. Konečně se uvidíme. Rána nemůžu dospat, v noci mám psí sny a jak mi ráno Páníček říkal, jsem ze spaní vrčel, poštěkával, ňafal. Dokonce jsem Páníčka prý i pokopal.

No to vám bylo nadělení, když jsme se s Endym na nádraží po té dlouhé době zase uviděli. A protože na nádraží musí být pejsci, jak nám říkali Páníčci, na šňůře, tedy na vodítku, jak jsme se neustále zdravili, šnůry jsme měli pořád zamotané. „Tak už toho nechte!“ a „... nikam nepojedem! … sedni! ...už jste zase zamotaný!“ - a tak furt dokola a podobně. Celý „peron“ z toho našeho dovádění měl "tyjátr" - jak říkali Páníčci, a taky „Skoro nám to ujelo.“ - když už jsme byli ve vagonu. Ale neujelo!

A jsme na „vejletě“, máme na sebe s Endym dost času, Páníčci nás nechávají „na volno“, vědí, že už neutečeme, nebo lépe, že se vždycky vrátíme. Využíváme té volnosti a jsme skoro pořád „v trapu“. Endy mě už bere prakticky za sobě rovného. Konečně se dostáváme i k té me zimní příhodě. Co si pamatuju, to mu podrobně líčím. Na konci vypravování … až jsem se lekl... na mě Endy jakoby zaútočí, chytne mě za ucho, za druhé, zavrčí, a znovu a dodá: „Ty darebáku jeden, tak to's už složil zkoušku, tak to už jseš dospělej“! - a běžíme a dovádíme dál.

Letíme s větrem o závod, „...jsem dospělej, jsem dospělej...“ mi hučí hlavou a začínám se naparovat. Najednou Endy udělá prudkej „vyrblík“ na jednu, hned na druhou stranu. Já pořád rovně, po zeleným. Najednou „žbluňk“! … a je po naparování, už pomalu polykám andělíčky. „Co to, co to, vždyť to bylo pořád zelené, kde se vzala ta voda? - a už se zostuzen „čubičkou“ dostávám ke břehu, kde se chechtá Endy.

Už mi to dochází, ten prevít mi to udělal naschvál. Lezu ven, po zimě dlouhej kožich mám plnej nějakého zelenýho svinstva. „To je vodní květ!“ - se Endy uchechtává a skákaje kolem mne ještě utrousí „Až to z tebe dostanou a ostříhaj tě, budeš opravdu dospělej! Kaboním se a vůbec mi není do hrátek, natož do nějakého naparování. To jsem ale dostal školu!

„To byl takovej křest, víš, tý tvý dospělposti.“ - a už jsme zase kamarádi!

„Haf!“ „Haf!“

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Dlouho, dlouho se pak o tom mým kousku povídalo. Můj Páníček se nosil … no jako páv, byl na mne hrdej, takovýho pejska že má. A já zas byl hrdej, takovýho Páníčka že mám. Nějaký den to sice trvalo, než jsem se úplně dal dohromady, chodili jsme s Páníčkem jen na krátké procházky, on se z toho také tenkrát nějak nachladil a roznemohl. Utíká to ale rychle, zima nám už dávno dala vale, ty hromady sněhu odplavaly ve stružkách a potůčkách vody, minulo předjaří a začíná vláda jara. Ale od hor to pořád fouká studeně. „Dokud je nahoře bílo, dole ještě teplo nebude, ještě musíme počkat!“ - vždycky na jaře říkává Páníček. A má „recht“, to už jsem stačil poznat. Důležité je, že se už nesolí ulice, to je kvůli packám pro pejsky moc důležité. I podle toho se pozná, že už tu jaro opravdu je.

S Endym jsme se dlouho neviděli, ani neprovedli žádnou „alotrii“. Jeho páníček měl nějaké služby nebo je někam odjetý a bere ho vždycky s sebou. Moc se už na něj těším, vždyť jsme nějací kamarádi, také tu mou slavnou historii jsme ještě spolu neprobrali. Na to jsem zvědavý nejvíc, co tomu asi řekne, vždyť jsem dělal všechno, jak mě to učil. Bez těch znalostí, ...to ani domyslet nechci, vždyť jsem se úplně klidně mohl ocitnout až někde v Polsku. Je sice pravda, že my pejsci se domluvíme všude, celoevropsky i celosvětově, v Polsku Německu nebo v Indii, ale já jsem stejně nejraději tady, u nás doma.

Jak ten čas pádí, i velké vody už opadly a vítr vysušil lesní cesty, když jednoho dne zjišťuji u Páníčka takový nějaký divný neklid. Pořád něco hledá, na půdu a zpátky, i v kolně a ve sklepě něco štrachá. Všude ho provázím, ale moc tomu nerozumím. Zatím pořád nic. Ale asi se to pobíhání a hledání Páníčkovi nakonec vyplatilo, ukáže na kavalec, kde je pěkná hromádka věcí a: „Tak vidíš, tady to máme nachystaný. Tady ruksak, čutoru, tady pytlíčky s dobrůtkama pro tebe...“ - ale to říkat nemusel, to jsem poznal i bez něho, zaštěkám a On pokračuje „...tady miska a tady potravinová krabice, a...a...a...“ Je to jasný, poznal jsem, že půjdem konečně na pořádný jarní „špacír“. Ale kam? ...s kým? Jsem zvědavý a nedočkavostí z toho začínám dovádět.
„Ale di ty...neblbni!“ uklidňuje mne páníček „Zítra konečně vyrazíme na pořádný jarní špacír!“ - no, co jsem říkal „Haf haf!“ - musel jsem si radostí štěknout.

Tak mi Páníček ukázal všechno, co na ten zítřejší výlet nachystal. Já se mu pořád pletu pod nohy. „Tak už toho nech!“ mě pořád okřikuje, ale to hlavní, co jsem chtěl vědět, to zatím pořád neřekl. Dotírám na něj, dorážím, štěkám ...“no, snad to pochopí, co chci vědět“ myslím si. A už je to tady, už je to tady: „A že, Bedřišku, neuhodneš, s kým půjdeme?“

„Haf!.. haf haf!“

„Tak já ti to, ty moje potvoro chlupatá, teda povím. Půjdeme s ..."

„A jak to teda bylo, a s kým půjdeme,to zase příště...“

Kapitola třicátáprvní – Párek s hořčicí

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Orientovat se šlo opravdu mizerně. Všude jenom spousta toho bílého svinstva. Použít potoka jako vodítka, no to by bylo úplnou bláhovostí, všechny byly zasněžené, spíš jsem měl starost, abych se někde do vody nepropadl. Tak se tak tím vším prodírám, až jsem začal chápat i to divný slovo, co Endy říkával, že když se ztratím, musím udělat. „Rekognoskace!“ je to slovo, a já ho konečně pochopil. Už vím, kde je dolu, kam nahoru, doleva, kudy doprava, kam nesmím, kudy musím. Nevím, proč jsem to věděl, ale věděl. A to je to slovo, „Haf!“. Ten Endy, ten mi dal opravdu dobrou školu, podělím se s ním, až něco dobrýho najdu!“ si zamumlám pod fousy a jen tak si pro sebe zase „hafnu“.

Konečně už nesněží, dokonce se mraky roztrhaly. A to bílé noční světlo na bílé peřině, která pokryla celou zem a vše, co na ní, stromy, domy … ale k těm v tuto chvíli mám ještě daleko. Takovou krásu jsem ještě neviděl. Právě jsem vyběhl z lesa a zjevila se mi měsícem ozářená bílá zimní krajina, až jsem musel zastavit a tím pohledem se pokochat.

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.

Kapitola třicátá – Shledání

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.