Kapitola třicátátřetí – Dospělost

Kapitola třicátátřetí - Dospělost

„S Endym, haf, haf...s Endym s Endym!...pojedeme na výlet s Endym!“ Jsem k neudržení, lítám kruhy, skáču, útočím na Páníčka. Konečně se uvidíme. Rána nemůžu dospat, v noci mám psí sny a jak mi ráno Páníček říkal, jsem ze spaní vrčel, poštěkával, ňafal. Dokonce jsem Páníčka prý i pokopal.

No to vám bylo nadělení, když jsme se s Endym na nádraží po té dlouhé době zase uviděli. A protože na nádraží musí být pejsci, jak nám říkali Páníčci, na šňůře, tedy na vodítku, jak jsme se neustále zdravili, šnůry jsme měli pořád zamotané. „Tak už toho nechte!“ a „... nikam nepojedem! … sedni! ...už jste zase zamotaný!“ - a tak furt dokola a podobně. Celý „peron“ z toho našeho dovádění měl "tyjátr" - jak říkali Páníčci, a taky „Skoro nám to ujelo.“ - když už jsme byli ve vagonu. Ale neujelo!

A jsme na „vejletě“, máme na sebe s Endym dost času, Páníčci nás nechávají „na volno“, vědí, že už neutečeme, nebo lépe, že se vždycky vrátíme. Využíváme té volnosti a jsme skoro pořád „v trapu“. Endy mě už bere prakticky za sobě rovného. Konečně se dostáváme i k té me zimní příhodě. Co si pamatuju, to mu podrobně líčím. Na konci vypravování … až jsem se lekl... na mě Endy jakoby zaútočí, chytne mě za ucho, za druhé, zavrčí, a znovu a dodá: „Ty darebáku jeden, tak to's už složil zkoušku, tak to už jseš dospělej“! - a běžíme a dovádíme dál.

Letíme s větrem o závod, „...jsem dospělej, jsem dospělej...“ mi hučí hlavou a začínám se naparovat. Najednou Endy udělá prudkej „vyrblík“ na jednu, hned na druhou stranu. Já pořád rovně, po zeleným. Najednou „žbluňk“! … a je po naparování, už pomalu polykám andělíčky. „Co to, co to, vždyť to bylo pořád zelené, kde se vzala ta voda? - a už se zostuzen „čubičkou“ dostávám ke břehu, kde se chechtá Endy.

Už mi to dochází, ten prevít mi to udělal naschvál. Lezu ven, po zimě dlouhej kožich mám plnej nějakého zelenýho svinstva. „To je vodní květ!“ - se Endy uchechtává a skákaje kolem mne ještě utrousí „Až to z tebe dostanou a ostříhaj tě, budeš opravdu dospělej! Kaboním se a vůbec mi není do hrátek, natož do nějakého naparování. To jsem ale dostal školu!

„To byl takovej křest, víš, tý tvý dospělposti.“ - a už jsme zase kamarádi!

„Haf!“ „Haf!“