Kapitola třicátáčtvrtá – stříhání

Tak už je to tady. Já to mám tak nerad, trvá to vždycky hodiny a vypadám pak jak … v cirkusu by mě mohli ukazovat, za bubáka nebo za Barbuchu bych mohl vystupovat. Co Páníček prohlásil to „...a budeme stříhat!“ mám po náladě. 

Když jsme se tenkrát vrátili z výletu, páníček mě vydrbal, zbavil toho „zelenýho sajrajtu“ a pak vysušil... no vysušil, spíš sušil, frotýroval a fénoval, až fén spálil. Stejně jsem pořád nemohl uschnout, ani na večerní procházku jsme nešli, „...nepudeme, abys mi nenastydnul!“ - jak říkal. Pak mě zabalil do takové péřové dečky, takový balík ze mne udělal, pěkně v koutě v kuchyni, na tom gauči. A začal si šramotit po svém.

Bylo mi blaze, oči se mi mhouřiy a já pomalu usínal. Páníček si tam něco drmolil, on to tak dělává. Mě se při tom usíná nejlépe. Najednou „No jo, má to dlouhý...sice mu to sluší, ale dlouho mi schne! ...hmmm, hm, má to přerostlý...“. Úplně mě to vzbudilo, a pak jsem zaslechl ta hrozná slovo o stříhání.

Když si vzpomenu na to minulé! ... hodiny to trvalo! Jen samotné střihání. A ty ceremónie před tím... hadr, nůžky dvoje, silné krejčovské a malé superostré na dostřihování kolem očí, kuliček dole a vzádu dírky, kartáče dva – hrubý a jemný, hřeben, kysličník, kdyby mne střihnul, igeliťák na chlupy, smeták a lopatka, čelenka aby mu pot nezatekl do očí a on mne nestřihnul, a... a... a... A lux taky. Ani si to všechno nepamatuju. Ještě deka na stůl a pomocnou lampu, aby dobře viděl, ty druhý brejle, co se mu s nima stříhá nejlíp, ten speciální hadřík co je na leštění brýlí... totiž chlupy se lepí nejvíc na brýle, …a byl večer. Ten den už jsme nestříhali. Ještě večerní, spíše noční vycházka a spát. Druhej den to začalo hned po ranním venčení.

Chaos, v našem obydlí nastal úplný chaos. Chlupy všude, nejen na těch brýlích, ale doslova všude... na sporáku, ve špajzu. Dokonce na lustru, a že i v polívce, to už ani nikoho nepřekvapilo. Páníček se začal drbat, no jo, i za košilí, tak se převléci, ale prvně osprchovat, aby si je na těle nezanes i do nového oblečení, ale zanesl je do koupelny, průvanem i do karmy, fuj, to to smrdělo, když se pálily. Chlupy, a mám je kvalitní, jemňounké jak kajčí peří, chlupy všude.

Uteklo hodin, musíme zase ven. Ale co to? Nikdo nás nepoznává, ani sousedé ne. Až když páníček promluví, tak až po hlasu. A že prej: „Ty máš nový účes?“ … Ale né, to né, to jsou zase i ve vlasech moje chlupy. A taky že: „Ty sis pořídil novýho psa?“ ...musel jsem pořádně zaštěkat, aby poznali, že to jsem já, Bedřich. Nevím proč se pak všichni smáli, a taky řikali: „Jak dyby ho kráva přežvejkala!“ Tomu jsem ale nerozuměl, proč do toho pletou krávy. Páníček asi taky ne, protože mi to nikdy nevysvětlil a už se s nima pak nebavil. Páníček mě pak dostřihával a tu mou tajli dorovnával snad ještě tejden, když nůžky nosil na všechny naše vycházky. A taky do toho našeho spolku mě nechtěl nějakou dobu brát, prý „...nebudem tam dělat zbytečnej rozruch!“ Ale tomu jsem nerozuměl, docela mu to, co se opucoval a osprchoval od těch mejch chlupů, slušelo.

Tak to všechno jsem měl v paměti a byl přichystán na tu frizérskou lapálii. Ale to zase až příště.