Kapitola sedmá – V komoře

Vždycky, když se Páníček vrátí od “vodopádu” z tý místnosti, bývá v dobré míře a rozpoložení. Nevím, co se kde semlelo, ale dnes tomu tak nebylo. Já, jak už jsem řekl, domníval jsem se, že si budem hrát na schovku nebo na indiány, na stopaře, když mě páníček tak pěkně vystopoval. Však jak jsem se tentokrát mýlil. Tu hru, co Páníček zpustil, tu jsem ještě neznal. Snad na velkýho psa, nebo na vlka, si chtěl hrát?

Bylo to sice až trošku směšné, ale přesto jsem dostal strach, když na mě mocně zavrčel. Ještě více jsem se přitiskl do kouta pod mým pelíškem, co tam mám skovku a nevěděl jsem, co dál. Páníček, který na rozdíl od nás pejsků většinou chodí po dvou - ostatně tak jako jeho smečka celá, se spustil na všechny čtyři a začal na mě pod pelíškem dorážet. Pořád jsem si myslel, že je to hra, situace ale začala být vážná. Vypadalo to, že mě chce Páníček sežrat a předníma packama mě chce vyšťourat z úkrytu. Pak dokonce smeták si na mě vzal. Několikrát jsem na něj, teda ne na páníčka, ale na ten smeták, zaútočil, ale to ho ještě víc rozohnilo...teda ne ten smeták, ale páníčka. Tiskl jsem se do rohu, jak to jenom šlo. Marně jsem přemýšlel, co se mohlo stát, že se jeho chování natolik změnilo. Nebo snad, že bychom dělali “bobříka odvahy”? - mi ještě stačilo blesknout hlavou a v tu chvíli mě měl. Tentokrát tak pevně, že ani má mrštnost a šikovnost, ani to klouzavé, co jsem měl v kožichu z té pánvičky na sporáku, mi nepomohlo. Mým dopadením se zřejmě poněkud uklidnil, tak že přestal alespoň štekat, nadále však vrčel v takové tónině a disharmonii, že bych to nikomu nepřál. Držel mě pevně a mne začalo bolet přecpané bříško.

„Proboha, kam mě to ale nese?”

No, „Na hambu pudeš!” a zavřel mne za trest na tu půdní komoru, co už jsem říkal, plno prachu a tak, vůbec se mi tu nelíbilo, začalo mi být smutno a to bříško mě bolelo čím dál víc. A kožich, přes ten nalepenej prach, jsem si ani vypucovat nemohl. Začala být zima, ten zalepenej kožíšek vůbec nehřál, packy jsem měl černý, a když jsem se podíval do zrcadla, takové staré, s pavučinama, prasklé, tam stálo o komín opřené, tak jsem se sám sebe úplně lekl. A začal jsem fňukat, po psím, však to znáte, to psí kňourání. Byl jsem opravdu nešťastnej.

„Ach jo! Hafff...