Kapitola šestá – Na hambě

Sedím v takové komoře, na půdě, páníček mě tam zavřel a nikam nesmím. 

Křičel: „A na hambu!” – úplně se zajíkal a doslova mě do té „šatlavy” hodil. Olizuju si kožich, ... a že je z čeho, ale moc soustředit se nemůžu, pořád mi v uších zní to jeho: „Ty potvoro chlupatá, tebe mi byl čert dlužnej!”

Dlouho jsem si myslel, že je to hra, ale když už asi popáté uklouzl a vzal na mě klacek, utekl jsem se až do nejzazšího rohu pod ten dlouhej pelíšek s polštářema. On však, s tím klackem mě vyštourávaje, si nedal pokoj a křičel pořád „Však já tě dostanu, počkej, já ti ukážu ... „ – a tak dokola. Opravdu jsem dostal strach, a ... nakonec mě vyšťoural. Proto jsem teď tady.

To bylo totiž tak: řekl jsem si, že mu ukážu, co mám rád, co rád baštím, tak aby to už konečně pochopil, a že o mne takovou starost mít nemusí a vařit taky že nemusí nadvakrát. Prostě jsem za tou “vůní”, co jsem o ní povídal v předešlé kapitole a co se schovávala na sporáku v té pánvičce, vyskočil. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, postupně z toho dlouhého pelíšku přes almárku a šup na sporák, rovnejma nohama jsem přistál úplně uprostřed. Dost to tam klouzalo, tak jsem si prvně raději do toho dobrého sedl sedl, abych si vše řádně rozmyslel. Dobré bašty tam bylo, no! Ale aby mi to tak neklouzalo, abych třeba neuklouzl a nevypadl na zem, raději jsem rychle “to mazlavý kluzký” kolem mne rychle všechno vylízal. Šlo to dobře a docela to i dobře chutnalo. Najednou jsem uslyšel, že páníček v tamté místnosti pustil ten “vodopád”. A to už mám odpozorováno, to za chvíli se vrátí do kuchyně. Musel jsem si tedy pospíšit, ... a stihl jsem zblajznout všechno, protože to bylo moc dobré. Rychle dolu a do toho pelíšku na ty polštáře. Sice tak tak, ale všechno jsem stihl. Když Páníček vstupoval, již jsem, zabořen v polštářích, “tvrdě spal”. Pochopitelně, jedním okem jsem situaci kontroloval tak, abych mohl řešit i nepředvídané.

Haf, no ... co dál?... jak páníček uklouzl a tak, to zase až příště.

Haf