Kapitola čtvrtá – Hry

Jsem zahrabanej v tý hromadě voňavých, levých a pravých hraček, najednou: „Cotyboty”?! – hartusí na mne Páníček ... ono to je takové rytmické, no, řekněte si to „cotyboty”, má to takt – fakt, slyšíte to také. „Co-ty-bo-ty!” - úplné stacato...

To mě dycky rozparádí a začne hoňka, někdy to ale Páníček bere až moc vážně, to když nechá otevřený a já Mu frnknu na schody, to pak, panečku, je něco... to je mela a... trest! A tak proto si takové hry s těmi polštáři nebo v té předsíni dovoluji hlavně jen je-li Páníček někde vedle, třeba v koupelně, nebo na záchodě, nebo úplně jinde. On totiž některé hry nemá rád. To jsem vám už přeci říkal, že je ňákej... , no, já si myslí, že to jsou ty hry, které neumí, nebo jim nerozumí, nebo mu tak nevoněj, nebo mi nestačí ...jej, haf, kdybyste viděli jeho směšně malý čumák... to se pak jeden fakt nediví.

On má velkou smečku kamarádů a dnes, co Ho mám již tak dlouho, že na svoji původní smečku skoro zapomínám - vždyť už jsou to skoro tři neděle - to jsou už i mí kamarádi a moje velká smečka, a tam si opravdu ostudu udělat nechce. Ale, a to se musí nechat, že sice jsem nejměnší...bodejť, taky jsem nejmladší, ale čenich, ten mám největší a nejhezčí...to je i v zrcadle vidět!

A já, i když je tak nešikovný a nepraktický, Ho už mám docela rád, baví mě se s Ním honit a tak ... no ... tak to na Něj v té velké smečce, že vždycky prohraje, nevyprávím, vždyť je můj, a já jeho, máme se, a My, co se máme, také musme držet pospolu!

Tak … přiště „To”, haf!

mw