Kapitola třináctá – Návštěva

Už třetí den jen tu bílou misku, tedy tu rejži. Hlad mě donutil, že jsem si občas vzal, ale tajně, to je jasné, aby páníček neviděl, to by hned skákal radostí. Fakt jsem nepochopil, proč té rejže koupil tolik. O té Dietce sem tam pořád něco povídal, ale zatím se mi nepodařilo porozumět, o které že to mluví.

Na vycházky jsme chodili pravidelně, to se ví, to jsem dodržoval přesně a páníčka vždy bral s sebou. Pořád povídal – a to byl teprve podzim „Jó, Bedřišku, Alpy. V létě tě tu budu muset na chvíli nechat, to víš, Alpy volají!”

No, to se ví, když do Alp, tak to přeci chce pořádnou fyzičku, aby se mi tam neznemožnil, ten můj páníček. Tak jsem ho bral na dlouhý vejšlapy, fyzička se mu zlepšovala před očima, už ani autobusem jsme nejezdili. Ale vraťme se k tomu hladu. To víte, že jsem na to vyzrál. Čumáček mi funguje, cítím všechno na „sto honů”, a nevěřili byste, co všechno na těch procházkách lze najít, vyčmuchat. Pravda, úplně ono to nebylo, ale lepší té rýže určitě, také se páníček diví „Ty nepapáš, ty nemáš hlad? Musíš, abys byl zdravej!- a diví se, že rejže moc neubejvá.

„V neděli půjdeme na návštěvu, víš?!” – mi jednoho dne, byli jsme zrovna na procházce, oznámil. „Taky tam maj pejska, ale trochu staršího, určitě se seznámíte.”

„Haf...haf!!!” – já na to, a protože to v tu chvíli zrovna moc vonělo vedle ve křoví, tématu jsem se již dále nevěnoval. Tentokráte jsem ale narazil ... a silně.
„Fuj!!! Co to žereš? ... zase ti bude blbě!!! ... fuj!!!” – a páníček mě tahá z toho křoví. „Já tě chci vzít na návštěvu, a ty mi takhle!” – vyčítá a šup, v tu chvíli mám náhubek. Páníček ale pokračuje: „Já se ti dělám s dietou, na návštěvu máme jít, a ty tahkle!”

Už zase mluvil o té Dietě, ale jak ta ženská souvisí s naší návštěvou, to opravdu nevím, bude to nějaká „mrcha” ... si myslím, když se takhle mezi nás plete. Jsem mrzutý a „košík” mě tlačí nahoře na čumáku, ani nemůžu zahafat, co si o té hrubosti myslím.

„Tak, a takhle to bude, dokud nebudš zdravý, to by pak žádná návštěva bejt nemohla! Já ti dám!”

Ale věřte, nevěřte, mně v tu chvíli, majíc košík na hubě, nějaká návštěva byla úplně ukradená.

„Tak Ha... ha... no nejde mi to s tím košíkem …fff!”