Kapitola PATNÁCTÁ – Řízky

A jsem uvnitř, na chodbě ještě nějaký randál, ale mně to už nezajímá. Musím se věnovat mému novému kamarádu. Vím, co se sluší a patří, nejen, že jsem v „jeho”, ale také o pěknejch pár let mladší. Na záda, packy nahoru a nechávám se, hned v předsíni, očuchat. To se tak mezi pejskama dělá, protokol je holt protokol.

Endy, to je ten můj nový kamarád, si dává opravdu záležet a bere to poctivě, asi má své zkušennosti. Konečně mne vyhodnotí a můžu na všechny čtyři. Teď se on nabízí mně, ale já to tak přísně neberu, čuchnu zepředu, čuchnu zezadu, štěknu jednou dvakrát ... a jsme kamarádi, na život a na smrt, sbratřili jsme se, jak by se řeklo u Indiánů.

Aaa ... málem jsem zapomněl. Endy je čistokrevnej Kokršpaněl. Tmavej, rezavej, dlouhý ušiska ... frajer, a ... nezní to vůbec zle, že, jen si to řekněte: „Endy KokrrrŠšpaněl” ... teď zrovna nevím, jestli se Š píše velké nebo š malé, tak raději píšu obě. „Endy KokrŠšpaněl” - to je skoro tak pěkné, jako „Bedřich Lučančan”.

„Haf!” ... myslím, že mám pravdu!”

Všechno se mi snaží ukázat, až se mi z toho točí hlava. Několikráte jsem se i ztratil, to víte 4+1, nějakejch stotřicet metrů čtverečných, a balkon k tomu. To je dveří, to se pejsek zamotá v tu ránu a najednou neví, kudy kam, kór, když vás náhodou zavřou. Pomalu se ale začínám vyznávat a Endy mě nemusí pořád hledat. Svoje kouty, schovky, svoje tajemství, o to vše se se mnou podělí, poučí mě, a tak.

„Haf, haf!” – důležitě Endy. „Teď to největší tajemství! Ale musíš dělat jako by nic, umíš dělat jakoby nic?! ...umíš to to? ... pojď, naučím tě to vedle v pokoji, zkusíš si to na nečisto, abys byl úplně nenápadnej!” – a už to vedle zkoušíme. Dotáhl nějakou kost, vrhám se na ni, to víte, páníček mi pořád do misky jen to bílé, co se nedá pozřít, tak já prakticky stále o hladu, bříško prázdné, pane, jak se ozývá. V tu chvíli mě ale Endy drží zezhora za krk: „Chyba, chyba, to nesmíš, musíš jako by nic!” – vrčí a trochu se mnou zaklepe, pak pustí. Zkoušíme to znovu. Po chvíli, když už to skoro umím, k páníčkům ... a pěkně, jako by nic.

„Haf, teď dobře poslouchej, co páníčci!” – Endy. Natáhnem se jim k nohám, necháváme se drbat a jsme jedno velké ucho.

„Sdržíš se tady na oběd...” – ten Ječák, co už není ječákem, patří Endyho „metresce”, teda paničce, chci říct.

„Ale kdepák, já jen na otočku.” – na to můj páníček.

„Karle, nekecej, manželka koupila na řízky, počítá s tebou. Už se rozmrazujou na balkoně!” – na to domácí páníček.

Chtěl jsem radostí pořádně zaštěkat, ale Endy mě štípnul: „Šššš, pojď!” – a běžíme zase vedle.

„Slyšels, jo?” – mrká na mne, „Teď ti to ukážu, ale povídám, jako by nic! ... rozumíš!” – a výhružně zavrčí.

„Haf” – sklopím uši a za Endym. Ten k balkonu, děláme, jako bychom si hráli, se „kočkovali”, očima šilhám k balkonu. Pootevřenej! Chce se mi štěkat.

„Ššš!!!” – udrží mne zase Endy. „Cítils? Je to tam!” – a žene mě vedle do pokoje. „Ještě to je zmrzlý, musme počkat! ...tak půlhodinka, a bude to. Zvu tě, jen musme ohlídat Metresku!”

Nejen cítil, ale i viděl, pěkně v mastným papíru, na talíři to rozmrzá, „No já se ...” – a běhám v obýváku, ke všeobecnému veselí, velký kruhy, abych se vyštěkat.

Nemůžu se dočkat, ale jak říkal můj nový kamarád Endy „...až příště!”