Kapitola dvacátádruhá – Hlídači

„Co koukáš?” – Endy „Jsme tu!”, a dělal jako by nic. Zvedl nohu na pravé zadní, já teda na to levé, vepředu jsme si kola vyměnili. Ještě celý udýchaní, sedíme u dvířek šoféra, jsem uchvácen tím, jak se Endy vyzná.

Jsem celej šťastnej, ale ... nemůžu říci, že mi Páníčka je líto, to ne, spíše se to ale asi otočilo. Ne že bych měl strach, že má strach Páníček, kam jsem se poděl, vždyť jsme se našli, ale v tuto chvíli Já mám strach, kam se poděl On, aby tak zabloudil, to víte, lidi, s tím jejich nosem jsou docela na štíru, taky jsou pořád samá rýma a tak, těžko se můžou dočmuchat k takové orientaci, jako my pejsci.

Ale to už Endy zaujímá obranou polohu. „Co se děje?”- hlesnu. Loupne okem „Auto!” ... „Co je s autem?” ... „Hlídat!!! Musíme ho hlídat!”

Dál jsem se raději neptal, abych zase nevypadal jak nějaký ... a zaujal hlídací polohu. Šéfoval tu Endy, tak co. Nebylo zatím co...tedy pardon, co bylo... auto, že jo, ale před kým, nebylo před kým, respektive koho hlídat. Nikdo nikde, šero padá, v údolích už takřka k nevidění. Ale hlídám, poctivě, občas auto obejdeme, sednem z druhé strany, a tak. Začíná také polehounku sněžit.

Nějaké hlasy, najednou, z toho šera, a už pěkná vánice.
„Páníček jde, Páníček jde!!!” – se raduju a radostí obíhám kruhy kolem auta.
„Haf haf haf haf!!! ... hlídat!” – poroučí Endy. Stáhnu ocas a už zase sedím u auta.
„Cizáci!” – jakoby mimochodem Endy. A opravdu, zpoza zatáčky se vynořuje skupina lidí, děti, ani nevím kolik, ale víc než tři, to poznám.

A hned k nám: „Hele, pejsci ... ty sou hezký...” – ten nejmladší.
„Vrrrrrr haf haf!!! – Endy, a na mně „Hlídej pořádně!”

„Vrrr haf! – hlídám.

„Ty sou srandovní, a jak sou zasněžení!” – to větší dítě, „Já si je vyfotím!”

„Vrrr haf haf haf!!! – hlídáme jak se patří, ale když kouknu na Endyho, je to opravdu k popukání, tak směšného psa jsem ještě neviděl, celý zasněžený, jen ty oči, ušiska, čumák. Skoro jsem zapomněl hlídat.

Blesk! „Proboha”, říkám si, "ještě chytíme bouřku." Blesk! – znovu to blesklo, ale hrom nikde: "jedna dva tři..." počítám, jak to vídám u Páníčka, ale nic, ticho, jen Endyho „Haf haf haf haf!” Skupinka pomalu odchází, auto jsme ubránily, radostí si zaskotačím... a taky zima už je.

Tohle se ještě opakovalo několikráte, "...jak se lidi vracej z tras." – jak mi vysvětlil Endy. Lidi nás fotili, občas se ještě zablesklo: „To je blesk...”- na to Endy „...od foťáku!” - ale to jsem přeci věděl také, že když se zableskne, tak je to blesk. A od čeho, to mi je úplně jedno... ale ta bouřka nepřišla ani jednou. A naši pořád nikde.

Mrzne, sněží, fouká, hlídáme. "Aby někde umrzli...?!" - napadlo mě, a ani domyslet nechci. Najednou: „Co to?” – kroutím hlavou na všechny strany: „Co to, co to? Slyším dobře?!”

„Eeeeendyyy!!!

„Beeedřichuuu!!!”

„Eeeendyyy!!!”

„Beeedřiiichuuu!!!”

„Haf haf haf Hafff!” - tak zase příště.

mb

Kapitola dvacátá prvá – „Navrátil”

Tak jsme tam zbyli sami. Srnky dávno v trapu, my, zabahněný, k tomu ještě maskovaný tím od jelena, kdyby se pejsci uměli smát, smáli bychom se jeden druhému. Zážitků na týdny dopředu, s Endym se fakt jeden nenudí. Pomalu myslíme na návrat.

Návrat, jo, návrat, ale kam. Copak já vím, kde jsme – tak, úplně ztracený, bych řekl. Zpátky! ... ale kam? ... kudy? Uběhli jsme kilometry, sem tam. Moc se mi stýská, kdepak je asi Páníček, auto, kterým jsme jeli na výlet? Vůbec už v tyto chvíle nejsem odvážným pejskem.

A k tomu ještě... den se začíná naklánět, slunce za chvíli zmizí za horizont.

Ale ne tak Endy. Je úplně klidnej, jen tak ... sem tam, čumák nahoru, nasává. Děsím se, co se mu zase rodí za nápad. Vidí to na mně, určitě to na mně vidí. Snažím se nevypadat ... Ale Endy: „Sss ... klid, ... neboj, ... dojdem haf haf haf haf, ... dojdem!” Snažím se vzmužit, srovnávám krok, nabírám ztracenou odvahu. Endy „Haf! ... je čas navrátila!”

„Co sem plete nějakýho Navrátila?” – mi šrotuje v hlavě. Jednoho bych znal, bydlí ob zahradu, taková chlupatá potvora, to ani není pes, mu tu zahradu hlídá. Pořád se s ním „štěkám”, tedy pardon – hádám. Nikdy si nedá pokoj. Ale proč ho Endy tahá sem, tomu opravdu nerozumím, ale raději nic neříkám. Taky únava na mě pěkně padá. Ach jo!

Endy větří, větří. Pak doprava, doleva, znovu doprava a ... jdeme, teda běžíme, ale takový úprk jako za jelenem, nebo srnkama, to rozhodně není. Lehce točíme ještě víc doprava, ztrácím pojem o směru. Padá šero, zase lehce doleva, ... jakoby zpět, ...přes takový kopeček, ... mostek, za ním ostře doprava, ...nekonečné se mi to zdá být. Bojím se zeptat, abych nevypadal jako bábovka. Chvílemi Endy pobíhá tam, zpět, hledá jak dál. Pak zas vyrážíme, už ani nejsem schopný cestu sledovat.

Cesta, nějakou dobu po ní, křižovatka, rovně přes ní a ... „Haf haf haf haf! ... jsme tady!” – ukazuje čumákem dopředu, mi sdělí Endy.

Koukám tím směrem, koukám, ... naše auto!!!

Haf haf haf haf!

Kapitola dvacátá – Za srnami

Pelášíme o sto šest, i bájný „Chiron”, monacký pilot F1, by na nás byl krátký. My jsme zase krátcí na toho jelena. Pěknej kus cesty jsme sice v závěsu byli, což o tom žádná, hnali jsme za ním i do hory i dolu, do lesa i na paseku, houštím i hájem, vůbec nevím kudy a kam nás ten úprk dovedl. Nakonec nám ale dech došel, „Však není divu...” říkal Endy, jen co trochu vydechl „...ale dali jsme mu, co?”

„Co?” – jsem se jenom zmohl.

„Nebuď smutnej!” na to Endy, „Koukni, jaký on má plíce, a jaký my! ... Jelena holt neudejcháš, to si pamatuj!” – mě utěšuje.

Touláme se lesem. „Dobrý, že nás hajnej neviděl...” prohodí Endy a na můj tázavý pohled „...nemaj to rádi, víš!”

Doubrava, nějaký potok, a dál. Vzpomněl jsem Páníčka a začalo mi být smutno. Zeptat jsem se ale styděl. Alespoň žízeň jsme v tom potoku zahnali. Hned bylo všechno lepší. Začínáme blbnout, kočkovat se – dá-li se to o pejskách tak říci. Cítím se už úlně dospělej. Najednou nějaký řev, křik, až jako by dítě ... „Sojka bonzačka!” seznámí mě s tím zvukem Endy, „...ta si pokoj nedá” a vzápětí „...hele, její peříčko!”, a ukazuje mi pírko, takové šrafované, modrobílé, hezké, musím říci. Tak jsem se ani ptát nemusel, došlo mi, že to je nějaký pták.

Postupujem dál, nemám pojem o čase ani o místu, kde asi můžem být, natož, kde Páníčci.

„Sss” – najednou Endy a hlavou mi ukáže „Za mnou!” Obezřetně se přibližujeme k okraji lesa.

„Haf haf haf haf!!!” – a Endy to zase odstartuje.

Tentokráte to jsou srnky, stádečko, sedm devěk kusů. Remizek, cesta, pole. To je pocit, ušiska nám vlají, „Haf haf haf haf!!!” – ženeme to dál a dál, silnice, trať, znovu pole. Prakticky se rovnám Endymu. A srnky, kdepak, to není jelen, pomalu je doháníme. Mírně doleva, rovinka, místa dost, pole kam dohlédneš, už, už ... „haf haf haf haf!” ... máme je ...už už ... „Co teď? – mi bleskne hlavou ... a najednou ...

Jak když do nich střelíš, každá jiným směrem, jak rozprsklá rachejtle při ohňostroji, a my? ... kam my? ... za kterou? ... a srnky pomalu mizí v dáli.

„Tak jak dál? ...ale to zas až v příští kapitole, haf!”

Kapitola devatenáctá – Jelení...

To je „trap” panečku. Horem dolem, lesem polem, dopředu, pořád dopředu. Vůbec nepřemýšlím, ženu to za Endym, ten pořád dál, dál. Ušiska mi vlajou, jsem opojený tím tryskem, jak dlouho to trvá, svoboda, panečku, volnost, dopředu, dopředu.

To už pěknou dobu se takhle ženem, když konečně pod jakýmsi lesíkem Endy zastavuje. Dejcháme oba, jak sentinel, srdce buší, opájíme se tím stavem. Ani nevím, proč to tu Endy zabrzdil, ještě můžu, ale ten, jen co jsme vydechli trochu, čumák k zemi a: „No, co cejtíš?”

„Radost...” – na to já.

„Tady! Čmuchej!” – a s čumákem na zemi postupuje do lesa. Se ví, já za ním, už to čmuchám také, ale co to je ... voní to, je to příjemné, „Haf haf!” – nutí Endy, abych přidal. A najednou je to tady. „Vidíš? Jelen!”

Ale já vidím jen to co leží před námi. Hromádka, pěkná, ještě se z ní kouří. Jelena jsem nikdy neviděl, to je pravda, ale takhle jsem si ho nikdy nepředstavoval.
„Tohle?!...” – opáčím.
Endy krouží kolem: „Jo, a pěknej ... nejmíň dvanácterák!”

„Dvanácterák!” – vydechnu. „To musí být, panečku.”
„Je tu někde ... blízko ... jak jde vítr? – na to, s čumákem do vzduchu, Endy.
„Jak to poznáš?”

„Zkušnnosti, zkušennosti!” – a se slovy  “Musíme se maskovat, aby nás nebylo cítit!” se vrhá do té kouřící hromádky, pěkně se v ní vyválí a: „Teď ty!” ... a mně nezbyde, nežli ho následovat.

„Dobrý, můžem!” – a po těchto slovech začínáme obezřetně postupovat hlouběji do lesa. Už ani rychlý dech nás neprozradí, jsme tišší letu motýla. Jsme dobře maskovaní. Najednou Endy odbočuje, špitne: „Špatný vítr, musíme z druhé strany, obejít to.”

Při obcházení si připadám jako partizáni. Ani větvička nesmí prasknout. Začíná to na mně usichat a trochu mě to šponuje, hlavně kolem krku a ve slabinách.
„Teď!!!” – a vzápětí i já vyrazím prudce za Endym.

„Haf haf haf haf!”

„Haf haf haf haf!”

A už se to všechno žene, horem dolem, lesem polem ...

„Haf haf haf haf!”

No jak tohle dopadne ...snad příště!

Kapitola osmnáctá – Berem roha

Zase jsem vedle, jak ta jedle. Copak já vím, co to je „vzít roha”, ale už jsem se neptal, to abych před Endym nebyl za hlupáka. Ale celej zvědavej, co se tentokráte bude dít, co mě Endy zase naučí, to musím „vrrr” přiznat, to jsem fakt byl.

Páníčci konečně vybírají trasu, vycházíme. Běhám kolem, zprava doleva, raduju se jak malej ... no... jak malej pes (byť, to všichni víme, malej už nejsem).

„Di, potvoro jedna chlupatá, ještě se o tebe přerazim!” – ale copak já můžu za to, že Páníček zrovna tam kam já? ... jo, a nepřerazil se, jen aby pomlouvat mohl, mi to připadá. Jdeme, teda – po pravdě - Páníčci s Metreskou jdou, my dva sem tam, pořád v běhu. Jen když potřebujem něco přečíst, nějakou zprávu, co tu nechali pejsci a fenky před námi, musíme zastavit, čmuchání v běhu je dost nepohodlné, a také toho člověk ... teda pardon, pejsek, tolik nevyčmuchá.

To je pane obřad, to čmuchání a čenichání, to je na to pořádného soustředění třeba. To se zeptejte těch, co maj svoje Páníčky, a zejména Metresky, tak netrpělivé, že přečasto jim nenechají ani zprávu dočmuchat. To já, musím říci, páníčka jsem si našel s opravdickou trpělivostí. Mám někdy pocit, že občas by si chtěl začmuchat i se mnou, ale asi se stydí.

„Chvíli musme být hodný, haf! ... vysvětluje mi Endy, když jsme trošku stranou. To, aby Páníčci nezaslechli. „Musme vzbudit jejich důvěru, aby nás přestali tak často kontrolovat, hlídat. Drž se pořád poblíž, sem tam pod nohy, ať vědí, že jsme tady! Haf!”

„Naco? A co potom?” – ptám se, asi hloupě, protože Endy jen oči v sloup. Po chvíli na mně sykne: „No ... vezmem tu čáru!”

A já zase nevím, co to „ta čára” je. Že kluci hrajou na chodníku „čáru”, to vím, vždycky mě ženou: „Di, hrajem tu čáru, nevidíš?!” O „šestáky” hrajou, to vím, to mně Páníček poučil, ale jak tuhle čáru vzít, a těď, tady na cestě v lese, to mi jasné opravdu není, když zatím jsme tu o žádnou ani nezavadili. Zeptat jsem se bál, abych nebyl za pitomce, nechtěl jsem, aby si Endy myslel, že jsem k těm jeho věcem ještě nedorostl, aby si to nerozmyslel a nepřestal se kamarádit. Musel jsem ale vypadat jak opravdový tupec, Endy se totiž přiblížil, mrkl na mě a: „No...přeci, toho roha vezmem za chvíli!” – a pelášil na druhou stranu.

„Aha!” – jsem si sice řekl, ale chytřejší ani o píď nejsem. „Roha, čáru? Jak to všecko poberem?” – si v hlavě přebírám. Na „rohu” se nejlíp čmuchá a čtou zprávy jiných, taky se tam zvedá nožička ...” A taky to tam leckdy může moc nebezpečné být, jo, co kdyby za rohem čekal nějakej velkej surovej hafan, kdepak, to si musíme dávat, na rohu, panečku vždycky velkej pozor!” – říkává takřka u každého rohu můj Páníček. Ale jak vzít najednou tu čáru a ještě s tím rohem, to teda opravdu netuším. I rejdit kolem mne přestalo bavit, jak mám z toho všeho těžkou hlavu.

Ani nevím, kolik jsme toho už ušli, naběhali. Já pořád s tou těžkou hlavou… “Podívej, ono mu z toho, jak se přežral toho na řízky, je fakt blbě! A ty, že to vyběhá. Houby, novou dietu dostane!!!” – si toho mého stavu i můj Páníček všimnul. Ale najednou je tu Endy: „Sss, sss, jdem na to!”

„Na co?” – na to já hloupě.
„Berem roha, pojď!!!” – a vystřelí kolmo do lesa.

Ani nestačím nad tím vším přemýšlet, jak mě to strhlo, a „hurá” za Endym.

„To teda, haf, fakt nevim, jak tohle dopadne...haf!”

Kapitola sedmnáctá – Výlet

Jedem na výlet, Endy mě vyvezl. Domluvil se s Páníčkem a teď jedeme na hory. Můj Páníček sedí za Metreskou, já s Endym vedle mého na zadním. Je úžasné, jak Endy dovede vybírat zatáčky, mě to zatím moc nejde, pořád padám, tu doleva, tu doprava, přesně naopak, než vede ta zatáčka. Nedovedu zatím situaci, oproti Endymu, číst. On je opravdu „kofr”, „Haf haf!” ... to vám teda musím říct, ten toho umí. Nakonec mě Páníček bere na klín, abych se pořád netloukl ze strany na stranu, „Abych se mu neutlouk na máslo!” – jak říkal.

Ale frčí to, fakt. Jedu poprvé. Senzace!!! ... a bezva nálada, ani Metreska už není mrzutá. A guláš z kližky?

„Ten teda byl ... no! ... lepčí jsem ještě nejedl!” – jeden, a druhý hned na to: „To máme teda kliku, že to maso na řízky sežrali ti psi, že jooo?!!! ... to bys nám udělala obyčejný řízky, ale ten gulášek, fakt ... mistrovské dílo!” – tak a podobně jí to chlapi, teda chci řict naši Páníčci, chválili. A to víte, když se ženský pochválí vaření, to pak je „Všechno dobrý!” – jak se říká, že!

x x x

„Aspoň to, ti mizerové, vyběhaj” – přidává se Metreska.
„Však mi jsme na tom stejně!” – na to Endyho Páníček.
„Jeď prosím tě pomalejc!...” – na to ten můj, „...nerad bych o ten gulášek přišel!”

Tak a v podobném rozmaru utekla cesta až do hor. Konečně jsme tady. Auto stojí, už můžeme ven. Hup hup ... a než se Páníčci vyhrabou, my už zvedáme nožičku, já vlevo, Endy na pravé kolo ... přece ... abychom si ho po návratu poznali, ... teda, né to kolo, ... to auto, přeci!

Nějaká diskuse a tak. Nad něčím se debatuje, nechápu to.

„Volí se trasa...”- vysvětluje mi Endy: „uvidíme, kterou vyberou, pak ti něco ukážu, to budeš mrkat!”
To věřím, co jsem s Endym, tak mrkám pořád. „Ale vůbec nevím, co je to ta trasa?” – na Endyho.
„No, kam pudem, haf haf!” – vysvětlí.

„A kam teda pudem?”

„Na tom se přece právě dohadujou.” – sděluje Endy: „Já bych vystřelil kamkoliv, takový zdržovačky!” ... a potutelně se usmívajíc dodává: „ ... a pak vezmeme roha!!!”

„Haf haf!...ale to až příště...”

Kapitola šestnáctá – Kližka

Pěkně schovaný v nejzasším Endyho úkrytu pozorujeme situaci. Vůbec se mi už běhat nechce, „Však komu by se chtělo... s plným bříškem toho masa z balkonu, že jo?!”

Endy je opravdu pašák, už mě naučil tolika novým věcem ... jsou z nás už opravdoví kamarádi – „Jeden za druhého a ten za ... už si to celý nepamatuju!”

x x x

No to je malér, to je malér! A zase ten ječák. Pravda, trošku jsme s tím počítali, ale tohle, to jsem opravdu nečekal. Tulíme se k sobě přitisknuti až na zeď pod tím nejširším kavalcem, co má Endy doma. Přesto slyšíme velmi dobře:

„Panenko skákavá, chlapi, pote sem ... koukejte! ... vidíte!”

„No co, je docela pěknej den, vemem psy a půjdem na procházku.” – když můj Páníček byl dorazil na balkon.

„Jo, já jim dám, na procházku! Vemu na ně smeták, kde jsou?...”– ten Ječák, a pokračuje „...sežrali všechno!”

„Co se děje, mámo?...” – a přichází Domácí – „... co tak ječíš?”

„Tady, koukej se!” – už plačtivě Metreska, vlastník toho ječáku ukazuje na balkon.

„No ... je hezky, jak říkal Karel. A ty papíry bys mohla uklidit, jak se to sem vlastně to svinstvo dostalo?”

Metreska – tedy páníčka Endyho, on jí tak říká, hned po smetáku, a že nás vyloví z pod toho kavalce. Tisknem se dozadu, že jsme skoro placatí, jen bříška máme kulatá.

„Tak co je,...” – ten domácí páníček, „...mámo, co se teda děje?” – vůbec nerozumí nastálé situaci, a ještě dodá: „A kde jsou psi?”

No to vůbec neměl, Metreska zase, jak když jí vosy píchnou, nasadí: „Kde jsou, neřádi, já jim ukážu!”

„Tak mámo neblbni!” – chlácholí Domácí. Přidává se i Můj: „Co se stalo ... a ty papíry z balkonu jsem ti už uklidil!”

A zase skoro pláč: „Papíry, papíry! To bylo na řízky, na rozmrznutí jsem to maso dala na balkon!” - a se smetákem v ruce nás hledá po bytě. Ani nedutáme, situace se mění stejnou rychlostí jak počasí nad Šumavou. Zase ten ječák: „Tak to , Karle, máš!” – to na mého Páníčka. „Sice jsem tě pozvala na oběd, ale houby, je po obědě, tak!” – a znovu: „A kde jsou ti dva?!!!”

„No to je pěkný nadělení!...” – na to ten Můj „...vždyť Béďa má dietu!” – až se mu z toho zjištění zamotá hlava. „Já ho kurýruju, jenom rejži, … a teď tohle! Co mám s ním, proboha ... ty seš doktorka ... teď dělat?”

To Metresku zase nanovo rozčílí: „Nařezat mu, ... za to! ... víš? ... nařezat!” – a žene se do dalšího pokoje. „Ale až já je najdu!”

Je nám moc ouvej, ani Endymu není moc do řečí ... tedy do štěkání. Jeho osobnost se kamsi vytratila, jen koulí očima a tiskne se, jako já, pořád k té zdi.

x x x

Najednou ... jako by se vše uklidňovalo, to napětí ve vzduchu jakoby mizí, cítíme to oba dva. Domácí Páníček bere Metresce smeták z ruky, k Mému: „No, ono se, Karle, nic nestane, uvidíš, psi maj jinej žaludek než ty.” A k Metresce, paží kolem ramen,... to už my dva čumáčky pomalounku polehounku ven:

„No co, mámo, už jsem to jejich vyndal z lednice. Uvař z toho guláš ... oni nám řízky, my jim sežereme tu kližku!!!”

Tak příště uvidíme, co a jak...haf!