Kapitola třicátátřetí – Dospělost

Kapitola třicátátřetí - Dospělost

„S Endym, haf, haf...s Endym s Endym!...pojedeme na výlet s Endym!“ Jsem k neudržení, lítám kruhy, skáču, útočím na Páníčka. Konečně se uvidíme. Rána nemůžu dospat, v noci mám psí sny a jak mi ráno Páníček říkal, jsem ze spaní vrčel, poštěkával, ňafal. Dokonce jsem Páníčka prý i pokopal.

No to vám bylo nadělení, když jsme se s Endym na nádraží po té dlouhé době zase uviděli. A protože na nádraží musí být pejsci, jak nám říkali Páníčci, na šňůře, tedy na vodítku, jak jsme se neustále zdravili, šnůry jsme měli pořád zamotané. „Tak už toho nechte!“ a „... nikam nepojedem! … sedni! ...už jste zase zamotaný!“ - a tak furt dokola a podobně. Celý „peron“ z toho našeho dovádění měl "tyjátr" - jak říkali Páníčci, a taky „Skoro nám to ujelo.“ - když už jsme byli ve vagonu. Ale neujelo!

A jsme na „vejletě“, máme na sebe s Endym dost času, Páníčci nás nechávají „na volno“, vědí, že už neutečeme, nebo lépe, že se vždycky vrátíme. Využíváme té volnosti a jsme skoro pořád „v trapu“. Endy mě už bere prakticky za sobě rovného. Konečně se dostáváme i k té me zimní příhodě. Co si pamatuju, to mu podrobně líčím. Na konci vypravování … až jsem se lekl... na mě Endy jakoby zaútočí, chytne mě za ucho, za druhé, zavrčí, a znovu a dodá: „Ty darebáku jeden, tak to's už složil zkoušku, tak to už jseš dospělej“! - a běžíme a dovádíme dál.

Letíme s větrem o závod, „...jsem dospělej, jsem dospělej...“ mi hučí hlavou a začínám se naparovat. Najednou Endy udělá prudkej „vyrblík“ na jednu, hned na druhou stranu. Já pořád rovně, po zeleným. Najednou „žbluňk“! … a je po naparování, už pomalu polykám andělíčky. „Co to, co to, vždyť to bylo pořád zelené, kde se vzala ta voda? - a už se zostuzen „čubičkou“ dostávám ke břehu, kde se chechtá Endy.

Už mi to dochází, ten prevít mi to udělal naschvál. Lezu ven, po zimě dlouhej kožich mám plnej nějakého zelenýho svinstva. „To je vodní květ!“ - se Endy uchechtává a skákaje kolem mne ještě utrousí „Až to z tebe dostanou a ostříhaj tě, budeš opravdu dospělej! Kaboním se a vůbec mi není do hrátek, natož do nějakého naparování. To jsem ale dostal školu!

„To byl takovej křest, víš, tý tvý dospělposti.“ - a už jsme zase kamarádi!

„Haf!“ „Haf!“

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Kapitola třicátádruhá – Přípravy

Dlouho, dlouho se pak o tom mým kousku povídalo. Můj Páníček se nosil … no jako páv, byl na mne hrdej, takovýho pejska že má. A já zas byl hrdej, takovýho Páníčka že mám. Nějaký den to sice trvalo, než jsem se úplně dal dohromady, chodili jsme s Páníčkem jen na krátké procházky, on se z toho také tenkrát nějak nachladil a roznemohl. Utíká to ale rychle, zima nám už dávno dala vale, ty hromady sněhu odplavaly ve stružkách a potůčkách vody, minulo předjaří a začíná vláda jara. Ale od hor to pořád fouká studeně. „Dokud je nahoře bílo, dole ještě teplo nebude, ještě musíme počkat!“ - vždycky na jaře říkává Páníček. A má „recht“, to už jsem stačil poznat. Důležité je, že se už nesolí ulice, to je kvůli packám pro pejsky moc důležité. I podle toho se pozná, že už tu jaro opravdu je.

S Endym jsme se dlouho neviděli, ani neprovedli žádnou „alotrii“. Jeho páníček měl nějaké služby nebo je někam odjetý a bere ho vždycky s sebou. Moc se už na něj těším, vždyť jsme nějací kamarádi, také tu mou slavnou historii jsme ještě spolu neprobrali. Na to jsem zvědavý nejvíc, co tomu asi řekne, vždyť jsem dělal všechno, jak mě to učil. Bez těch znalostí, ...to ani domyslet nechci, vždyť jsem se úplně klidně mohl ocitnout až někde v Polsku. Je sice pravda, že my pejsci se domluvíme všude, celoevropsky i celosvětově, v Polsku Německu nebo v Indii, ale já jsem stejně nejraději tady, u nás doma.

Jak ten čas pádí, i velké vody už opadly a vítr vysušil lesní cesty, když jednoho dne zjišťuji u Páníčka takový nějaký divný neklid. Pořád něco hledá, na půdu a zpátky, i v kolně a ve sklepě něco štrachá. Všude ho provázím, ale moc tomu nerozumím. Zatím pořád nic. Ale asi se to pobíhání a hledání Páníčkovi nakonec vyplatilo, ukáže na kavalec, kde je pěkná hromádka věcí a: „Tak vidíš, tady to máme nachystaný. Tady ruksak, čutoru, tady pytlíčky s dobrůtkama pro tebe...“ - ale to říkat nemusel, to jsem poznal i bez něho, zaštěkám a On pokračuje „...tady miska a tady potravinová krabice, a...a...a...“ Je to jasný, poznal jsem, že půjdem konečně na pořádný jarní „špacír“. Ale kam? ...s kým? Jsem zvědavý a nedočkavostí z toho začínám dovádět.
„Ale di ty...neblbni!“ uklidňuje mne páníček „Zítra konečně vyrazíme na pořádný jarní špacír!“ - no, co jsem říkal „Haf haf!“ - musel jsem si radostí štěknout.

Tak mi Páníček ukázal všechno, co na ten zítřejší výlet nachystal. Já se mu pořád pletu pod nohy. „Tak už toho nech!“ mě pořád okřikuje, ale to hlavní, co jsem chtěl vědět, to zatím pořád neřekl. Dotírám na něj, dorážím, štěkám ...“no, snad to pochopí, co chci vědět“ myslím si. A už je to tady, už je to tady: „A že, Bedřišku, neuhodneš, s kým půjdeme?“

„Haf!.. haf haf!“

„Tak já ti to, ty moje potvoro chlupatá, teda povím. Půjdeme s ..."

„A jak to teda bylo, a s kým půjdeme,to zase příště...“

Kapitola třicátáprvní – Párek s hořčicí

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Orientovat se šlo opravdu mizerně. Všude jenom spousta toho bílého svinstva. Použít potoka jako vodítka, no to by bylo úplnou bláhovostí, všechny byly zasněžené, spíš jsem měl starost, abych se někde do vody nepropadl. Tak se tak tím vším prodírám, až jsem začal chápat i to divný slovo, co Endy říkával, že když se ztratím, musím udělat. „Rekognoskace!“ je to slovo, a já ho konečně pochopil. Už vím, kde je dolu, kam nahoru, doleva, kudy doprava, kam nesmím, kudy musím. Nevím, proč jsem to věděl, ale věděl. A to je to slovo, „Haf!“. Ten Endy, ten mi dal opravdu dobrou školu, podělím se s ním, až něco dobrýho najdu!“ si zamumlám pod fousy a jen tak si pro sebe zase „hafnu“.

Konečně už nesněží, dokonce se mraky roztrhaly. A to bílé noční světlo na bílé peřině, která pokryla celou zem a vše, co na ní, stromy, domy … ale k těm v tuto chvíli mám ještě daleko. Takovou krásu jsem ještě neviděl. Právě jsem vyběhl z lesa a zjevila se mi měsícem ozářená bílá zimní krajina, až jsem musel zastavit a tím pohledem se pokochat.

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.

Kapitola třicátá – Shledání

Ó, jak se mi hodili všechny ty zkušennosti, které mi Endy předal, když jsme spolu dováděli. Ani jsem se necítil tak sám, když jsem si vždycky, když jsem si nevěděl rady, promítal, co by udělal on a jakoby tu v tu chvíli byl tak trochu se mnou. Úzko, to mi bylo, to nepopírám, ale nějaký panický strach z toho, že jsem se ztratil, když jsem v té vánici utek těm dvěma velkým psům, to jsem opravdu neměl. Taky jsem ocenil svůj kožich, a že mi ho Páníček na zimu neostříhal. Akorát se mi čas od času na tlapky nabalily sněhové koule a musel jsem se jich zbavit. Copak v hlubokém sněhu, tam jsem o tom ani nevěděl, ale potom, když jsem našel směr zpátky, na cestách, tam mi to vadilo, tlačí to do tlapek a jeden si to musí vykousat. Ale nejhorší byl ten stesk, po Páníčkovi mi bylo smutno hodně. „Co asi dělá?“ - říkal jsem si. Určitě se o mne bojí a má velkou starost jak mi je. „Určitě mě hledá!“ - mi také blesklo hlavou.

Ten stesk, to bylo to hlavní, co mě hnalo. Běhal jsem sem a tam, v tom sněhu to šlo opravdu mizerně, ale věděl jsem, že musím dolů, dolů...dolů. Hlad jsem vůbec necítil, a žízeň? ...sněhu bylo kolem dost a dost. Já vím, to se nemá. „Nežer ten sníh!“ - říkával vždycky Páníček „Bude tě bolet žaludek a budeš mít průjem!“ No jó, ale v týhle situaci, to se na takové malichernosti nedá koukat. To mě taky Endy naučil: Dycky musíš v době nouze správně vyhodnotit situaci a udělat to nejdůležitější, i když se to normálně nedělá!!!“

Kousek ode mne nějaká bouda, určitě lidské dílo. Prodírám se k ní, už to vidím, vše je jasné. Ty lana, háky, to velký kolo ve vzduchu, no jasně, jsem nahoře na sjezdovce. Už už jsem u tý boudy, očuchat … „Hele, tady něco...“ No, na tý zadní, závětrný straně, jakoby už pod boudou, nacházím pěknej kus libereckého párku. Tu hořčici sice moc nemusím, jinej tu ale není, a já teprve teď s tím párkem zjišťuji, jaký mám hlad. I ten rohlík, co tam taky ležel, jsem spořádal, malinko se tam v závětří zahrabat, malinko si polehnout, a já usnul.

Spal jsem až do bílého dne. Probudil mě hluk rolby, jak začali po ránu na tom svahu jezdit. Chvilku ještě počkat a už si to metelím dolu po té čerstvě upravené sjezdovce. Po té vydatné krmi a odpočinku cítím tolik energie a odhodlání, že jsem přesvědčen, že dnes už „domů“ najdu. Pádím dolů, ušiska mi vlajou, jsem úplně opojen tou rychlostí, až radostí dělám i pár kotrmelců. Snad jsem udělal rekord, už jsem dole. Očuchávám bufet, je mi to tu povědomé, a vydávám se k prvním barákům. „Haf haf! Dobrý, a tamten barák, hm! ...hele a tenhle! - Tak si povídám pro sebe, už jsem v civilizaci uklidněn...“Hele, a tenhle, haf haf!!! Haf!“ Mám radost, už jsem „doma“. Teda né doma jako doma, ale „doma“ jako že to tu už poznávám.

Sem chodíváme s Endym a s Páníčky, i s Metreskou na návštěvu. Oni vždycky vevnitř povídají a „pivují“, Metreska občas taky „becheruje“, to když Páníčci „rumujou“, a my s Endym a s domácím velkým Lesanem běháme po sjezdovce...i dál. Pár kilometrů to domu odsud ještě je, ale „Vezmu to po silnici, pěkně u kraje, pak přes kopec a odpoledne jsem doma.“ - si pomyslím.

Cestu popisovat nebudu, dolu po silnici, přes potok, tam znám zkratu, serpeninami k přejezdu, pozor na vlak, kolem Novoveskýho rybníka, po kolejích přes most, kousek nad co bydlí Endy, Dolinou nahoru, lesem přes kopec k Pivovarským rybníkům, přes hlavní pod Petřín a domu k Páníčkovi! „Haf haf haf haf! Haf!!! - a jsem tu. Smůla, nikdo nikde. Už jsem docela unavený, na uchu nabalenou kouli sněhu, v jedné slabině taky, už toho mám docela dost. Ale...jak to říkával Endy? „Když nemůžeš, tak máš ještě třetinu výkonu!“ Tak jo, kousek dolu je to do páníčkovi „Spolkovny“.

No a jak mě tam našli na židli spát, pode mnou louže z těch roztátých sněhových koulí, to už víte.

Kapitola dvacátádevátá – Tlačenka

Dostal jsem tlačenku, od hostinské. Ona mě občas drbe. Mám ji rád, někdy jí také oblíznu. Že jsem byl hodnej, tak jsem dostal tu tlačenku. Páníček to nerad vidí, ale když je bez pepře...teda ta tlačenka, a vyjímečně... Chci se na ní vrhnout ale, no moc se mi to teď nehodí. Kontroluju páníčkovo vyprávění, kvůli chybě, to vždy hned zaštěkám. Ale On moc chyb nedělá, tak se nakonec do té „tláči“ pouštím a Páníček pokračuje.

Zburcoval jsem kde koho.Vždyť jsme se vlastně teprve teď vrátili. A za chvíli je tma. Nakonec přece jen jsme vyjeli. A hned na Novou ves nahoru k vleku. Jenže pochopitelně nikde nic. Vlekaři už také ne, končej ve čtyři. Tak jsme to tam tak nějak prohledali a dolu na dojezd, jestli tam se něco nedovíme. Ale kdepák, a bufík dole na sjezdovce zrovna zavíral. Taky nikoho, žádnýho takovýho pejska, pán neviděl. Ještě jsme si párkrát zakřičeli, tak jak nahoře: Beeedřiiichuuu, Beeedřiiichuuu, a ještě tamhle tím směrem Beeedřiiichuuu, ale zase nic. Kdo ví, mohla to být bublina, nebo jiný pejsek, přesto ale „Prosím tě, jeď pomalu, co kdyby... budeme se rozhlížet, člověk nikdy neví a náhoda je náhoda!“

Sunuli jsme se, jak kdybychom se učili řídit. Jen jsme řidiče za náma znervozňovali, tam se totiž nedá moc předjíždět, samá serpentina. Dolu jsme dorazili za tmy. „Tak hele Karle, teď dáme auto do garáže a jdeš s náma k Papouškovi, a žádná výmluva. Zejtra je taky den, budem pokračovat!“

Nemohl jsem nesouhlasit. Také byl zrovna den, kdy se scházíme. A taky, napadlo mne, si toho frťana zasloužím a dám si ho tam, a co bych doma sám dělal?...jen se užíral.

Zrovna jsem dojedl tlačenku, když Páníček přerušil vyprávění. Už to znám, teď se napije, možná si ještě odskočí, a bude pokračovat, půjde se do finále!!! Na ten konec se vždycky moc těším, to je to nejlepší, jen aby to nepopletl, už se dočkat nemůžu...

Jak jsme šli k tomu Papouškovi, už to ve městě všechno bylo takový rozsolený, špatně se šlo. Až když jsme odbočili z hlavní, tak to bylo lepší, ale já pořád v hlavě Bedřiška. Kde asi je, co dělá?...neumrznul? A podobné myšlenky mi pořád běhaly hlavou. Ale konečně jsme u cíle, vstupujeme, pozdravení vlevo a chcem k našemu stolu do místnosti vpravo, ale šenkýřka nás zadrží … „No to je dost, že jdete, už tu na vás čekaj?...kde se touláte?“ Tak jeden přes druhého vysvětlujeme, že už druhý den hledáme Bedřiška, a tak. „Tak si běžte sednout...“ - usměje se „...už vám to nesu!“

Nedočkavostí nad tím, jak bude Páníček pokračovat ve vypravování, jsem několikrát „kňuknul“. Asi jsem to neměl dělat, páníček přestal vypravovat a hned ke mně. Když já to ale nemohl vydržet. A Páníček: „Bedřišku, co je ti? ...tu tlačenku's něměl asi žrát, že jo!?...já to říkal, že ti bude blbě, už je to tady! A pro tuhle chvíli bylo po vypravování. A já se tak na ten konec těšil. No, uvidíme, jak dlouho to bude trvat, asi moc né, už se u stolu ozývaj hlasy: „Tak Karle, jak to dopadlo? ...dopovídej to!“ - a tak.

Kapitola dvacátáosmá – U papouška

Sedíme v klubovně U papouška. Tam se už roky pravidelně scházíme. Když jsem přišel k Páníčkovi, byl už členem zdejší Spolkové stolní společnosti. A když mne poprvé přivedl, všichni se se mnou pozdravili a já s nimi, a tak jsme se seznámili a pak jsem byl jmenován Psím členem spolku, ostatně tak jako Endy, s právem sedět u spolkového stolu a podílet se na spolkovém životě. Dostal jsem přiřazenu židli, takže teď rokuji a jsem členem rovnoceným každému. 

Páníček už pokolikáté vypravuje tu „zimní“ historku... zase tu jsou lidé, kteří to ještě neslyšeli. A tak Páníček trpělivě o tom, jak přiběhli ti velcí psi, jak jsem se zaběh, o té vánici a tak. Já kontroluju, jestli to říká správně, jestli si na jedné straně nepřidává, ale na druhé jestli na něco nezapomene. A už je s vyprávěním tam, jak ho kamarádi uklidňovali a dovezli domů.

No druhej den hned ráno jsme se zase sešli, kluci s autama, už měli udělaný cedulky ZABĚHL SE STŘEDNÍ CHLUPATÝ KŘÍŽENEC, SLYŠÍCÍ NA JMÉNO BEDŘICH ...atd atd., připravenu lepicí pásku a že to všechno objedou a oblepí sloupy a zastávky, na krámky nezapomenou, hostince a rekreačky. No bylo toho moc, po té noční vánici se jezdilo mizerně a trvalo to až do odpoledne. Také jsme se Bedřicha snažili vypátrat, pokoušeli se dostat do lesa, tam v tom rajonu ve stráních pod Černou studnicí. Ale kdepak, ještě ani chodníčky zvěří vyšlapané nebylo možné použít. To se po takové vánici musí počkat, pěkně dva tři dny, pak už se v lese zase, pro toho, kdo to zná, chodit nechá. Nic, nikde nic, žádná stopa. Jen ticho, ticho. Když padne takovýho sněhu, to se celý kraj ztiší, auta neslyšet, vlak neslyšet – to se nesmí vůbec po kolejích chodit! Všechny zvuky tak jsou tím sněhem utlumeny... a já podotýkám, že i to mě Endy naučil a když jsem se prodíral zpět, vůbec jsem neštěkal, nemá to cenu. Ale vraťme se k Páníčkovu povídání.

Pět nás Bedřiška hledalo. Tři to objížděli s auty, ale marnost nad marnost. Musí se ještě alespoň den počkat. Tak jsme to ujednali a že mě odvezou domu. - pokračuje Páníček. Bylo mi hrozně, co doma, když Bedřišek někde ve sněhu v lesích. Ale nic jiného se dělat nedalo. Vyklopili mě u baráku „Ahoj!...ahoj! Rozloučili jsme se a oni domu, a auta do garáže. Sotva jsem ty dvě patra vylezl, nohy jsem měl jak z olova. A nejen únavou, ale hlavně starostí o toho pejska. - to jako o mně. Tady ta pasáž vyprávění mi mi dělá moc dobře, ale už je tu pokračování:  Ani boty jsem si nesundal. No, nakonec jsem to nahoru vylezl, ale hlad jsem neměl žádnej. Žaludek tou starostí tak stažený, že by stejně nic nepřijal. Ale co teď? "Frťánka, dám si frťánka" mi proběhlo hlavou a hned se jmu myšlenku realizovat.

Skleničku s kredence, flaška je tamhle … a najednou se mi zbláznil telefon v kase. Nervozitou ho ani vytáhnout nemůžu. Konečně! ...ale to už přestal zvonit. Kdo to byl?...kdo to byl?...aha, neznámé číslo! Hned volám zpět. „Haló, haló!... vy jste mi teď volali?“ Ten příjemný ženský hlas na druhé straně mě trochu uklidňuje, a nejen svým zabarvením, ale i sdělením. „Vy hledáte toho chlupatýho pejska? ...syn se teď vrátil ze školy … né, né, víc nevím, a jestli je to on?... nevím, ale podle popisu, snad, no, někdo mu to říkal, tak Vám volám.“ Jsem celý nadšený, možná tomu přikládám větší důležitost, ale alespoň nějaká stopa. „Děkuju, mockrát děkuju za zprávu, děkuju...“ - a pokládám, respektivě zavěšuji telefon. No ale – pokračuje páníček ve vypravování - … samým rozrušením jsem se zapomněl zeptat, kde? Kde že byl ten pejsek zpatřen! Tak volám znovu, hned vyhrknu „Kde“. A ten stejný hlas „Co kde? Kde? ...a jó, to jste vy? Tady u nás, říkal prý to vlekař zezhora, z vleku.“ Ta ženská je snad..., proboha z jakýho vleku?... tady jich jsou snad stovky! „Paní kde, z jakýho vleku, na který sjezdovce?“ Hlas se zasměje „Pane, to jsem Vám neřekla, tady, u nás, na vsi, na Nový vsi!“ To mi spadl kámen ze srdce, to by mohlo bejt, to je tím směrem! A srdce mi zase buší jak o závod. Musím na Ves, musím na Ves, je to jasné.

Kapitola dvacátásedmá – Na klíně

Konečně se mi podařilo rozlepit obě oči. Pomalu se probouzím, leže na páníčkově klíně, ten mě hladí a povídá, pořád povídá. Začínám rozeznávat jednotlivé věty, slova. Již nějakou dobu ho poslouchám, ale otevřít oči, po těch dvou dnech spánku, se mi podařilo až teď. A Páníček pokračuje.

„No, konečně, konečně. Už jsem myslel, že se neprobereš nikdy!“ - a láskyplně mě hladí, tahá za nohu, tu za přední, tu za zadní. „Tys mi dal zabrat, tys mi teda dal!“ Nevím, o čem to mluví, všechno jsem zaspal, tak jsem Ho raději trošku olíznul. Lehce mne pleskne „Di ty! ...potvoro chlupatá...“ a zatahá za ucho. „Dva dny jsme tě hledali, dva dny. A nic, nikde nic. Nikdo tě neviděl, nikdo tě neslyšel, všude bílo, bílo, beze stop, jak to tu noc spadlo. Skoro metr novýho sněhu, jak ses ten večer zaběh, když tě honili ti velcí psi.“

Znovu jsem Ho olíznul, tentokráte pro jistotu rovnou dvakrát, abych se ujistil. Haf, byl to On, nejen po hlasu, ale i po chuti jsem to poznal. Spokojeností a bezpečenstvím jsem se Mu na klíně zavrtěl a on hned dál: Tak jsem tam stál, na Dolině pod lesem, a nevěděl, co dělat. Čas běžel, už se úplně ztemnělo, lampy byly jen jako ve výšce zavěšené žluté koule, ten hustej sníh jim vůbec nedovoloval dosvítit až k zemi. Zima čím dál větší a chumelenice nepolevovala... ale to už se mi při tom jeho vyprávění zase zavřeli oči a já spokojeně znovu usnul.

Probudil mne hlad, nevím, jak dlouho jsem spal tentokrát, ale bylo ještě světlo a žaludek mi vyváděl...no jejej, však to znáte, když je hlad „jak za čtyry“. Tak hned dolu, z kavalce, kde jsem byl zavrtanej do polštářů. Aha, páníček nikde, ale...už to cítím, hmm, to je vůně, misku mám připravenou, plnou dobrot, tak hned k ní. „Zblajzl“ jsem to na posezení, a co teď? Začal jsem si hrát s páníčkovejma botama, to On má moc rád, však jsem o tom už povídal. A najednou ...slyším na schodech kroky, klíč do zámku a...Páníček je tady! Páníček je tady!!! Začal jsem radostí skákat, běhat kruhy a vůbec...až jsem strhnul i Páníčka a blbli jsme oba, až jsme už nemohli.

Už zase sedíme, teda Páníček, já Mu na klíně. Už to vyčistil a mě omyl čumáček. Jak jsme blbli, když přišel, a jak jsem byl přejedenej, tak to trochu...prostě obrátil se mi žaludek a šlo to ven. Ale už je zase vše v pořádku, Páníček se tentokráte vůbec nezlobil a už pokračuje, vypravuje dál: Nezbylo mi, než zavolat kamarádům. Dva přišli hned, třetí dojel za chvíli a pak ještě čtvrtej. Radili jsme se, radili, ale ono opravdu nešlo nic dělat. Noc, vánice, jakým směrem se vydat? Už uběhly skoro tři hodiny, co jsi zdrhnul a nic. Až jeden z nich rozhodl „To nemá cenu, dneska už nic nezachráníme. Bedřich – to jako já – je otužilej a vyzná se. Napíšeme cedulky, že se ztratil, zejtra hned ráno objedeme okolí a všude to vylepíme, řeknem lidem, pošťákům, hajnejm a městskejm, taky do útulků dáme vědět, a budeme v rámci možností hledat. Uvidíš, on – to jako já – se najde, nebo přijde sám, má Endyho školu! Tak, ujednáno, odvezli mě domu. Chtěli, abych s nima šel na pivo, ale na to já neměl ani pomyšlení. - a páníček se na chvíli odmlčel, a zase mě začal tahat, za nohy, za uši taky, a tak. Zase jsme si pohráli, na kejtě mě podrbal, já ho oblízl a Páníček „Tak, musme ven!...pojď!“

Navlíkl mi kšíry a my vyrazili na špacír.