Kapitola osmnáctá – Berem roha

Zase jsem vedle, jak ta jedle. Copak já vím, co to je „vzít roha”, ale už jsem se neptal, to abych před Endym nebyl za hlupáka. Ale celej zvědavej, co se tentokráte bude dít, co mě Endy zase naučí, to musím „vrrr” přiznat, to jsem fakt byl.

Páníčci konečně vybírají trasu, vycházíme. Běhám kolem, zprava doleva, raduju se jak malej ... no... jak malej pes (byť, to všichni víme, malej už nejsem).

„Di, potvoro jedna chlupatá, ještě se o tebe přerazim!” – ale copak já můžu za to, že Páníček zrovna tam kam já? ... jo, a nepřerazil se, jen aby pomlouvat mohl, mi to připadá. Jdeme, teda – po pravdě - Páníčci s Metreskou jdou, my dva sem tam, pořád v běhu. Jen když potřebujem něco přečíst, nějakou zprávu, co tu nechali pejsci a fenky před námi, musíme zastavit, čmuchání v běhu je dost nepohodlné, a také toho člověk ... teda pardon, pejsek, tolik nevyčmuchá.

To je pane obřad, to čmuchání a čenichání, to je na to pořádného soustředění třeba. To se zeptejte těch, co maj svoje Páníčky, a zejména Metresky, tak netrpělivé, že přečasto jim nenechají ani zprávu dočmuchat. To já, musím říci, páníčka jsem si našel s opravdickou trpělivostí. Mám někdy pocit, že občas by si chtěl začmuchat i se mnou, ale asi se stydí.

„Chvíli musme být hodný, haf! ... vysvětluje mi Endy, když jsme trošku stranou. To, aby Páníčci nezaslechli. „Musme vzbudit jejich důvěru, aby nás přestali tak často kontrolovat, hlídat. Drž se pořád poblíž, sem tam pod nohy, ať vědí, že jsme tady! Haf!”

„Naco? A co potom?” – ptám se, asi hloupě, protože Endy jen oči v sloup. Po chvíli na mně sykne: „No ... vezmem tu čáru!”

A já zase nevím, co to „ta čára” je. Že kluci hrajou na chodníku „čáru”, to vím, vždycky mě ženou: „Di, hrajem tu čáru, nevidíš?!” O „šestáky” hrajou, to vím, to mně Páníček poučil, ale jak tuhle čáru vzít, a těď, tady na cestě v lese, to mi jasné opravdu není, když zatím jsme tu o žádnou ani nezavadili. Zeptat jsem se bál, abych nebyl za pitomce, nechtěl jsem, aby si Endy myslel, že jsem k těm jeho věcem ještě nedorostl, aby si to nerozmyslel a nepřestal se kamarádit. Musel jsem ale vypadat jak opravdový tupec, Endy se totiž přiblížil, mrkl na mě a: „No...přeci, toho roha vezmem za chvíli!” – a pelášil na druhou stranu.

„Aha!” – jsem si sice řekl, ale chytřejší ani o píď nejsem. „Roha, čáru? Jak to všecko poberem?” – si v hlavě přebírám. Na „rohu” se nejlíp čmuchá a čtou zprávy jiných, taky se tam zvedá nožička ...” A taky to tam leckdy může moc nebezpečné být, jo, co kdyby za rohem čekal nějakej velkej surovej hafan, kdepak, to si musíme dávat, na rohu, panečku vždycky velkej pozor!” – říkává takřka u každého rohu můj Páníček. Ale jak vzít najednou tu čáru a ještě s tím rohem, to teda opravdu netuším. I rejdit kolem mne přestalo bavit, jak mám z toho všeho těžkou hlavu.

Ani nevím, kolik jsme toho už ušli, naběhali. Já pořád s tou těžkou hlavou… “Podívej, ono mu z toho, jak se přežral toho na řízky, je fakt blbě! A ty, že to vyběhá. Houby, novou dietu dostane!!!” – si toho mého stavu i můj Páníček všimnul. Ale najednou je tu Endy: „Sss, sss, jdem na to!”

„Na co?” – na to já hloupě.
„Berem roha, pojď!!!” – a vystřelí kolmo do lesa.

Ani nestačím nad tím vším přemýšlet, jak mě to strhlo, a „hurá” za Endym.

„To teda, haf, fakt nevim, jak tohle dopadne...haf!”

Kapitola sedmnáctá – Výlet

Jedem na výlet, Endy mě vyvezl. Domluvil se s Páníčkem a teď jedeme na hory. Můj Páníček sedí za Metreskou, já s Endym vedle mého na zadním. Je úžasné, jak Endy dovede vybírat zatáčky, mě to zatím moc nejde, pořád padám, tu doleva, tu doprava, přesně naopak, než vede ta zatáčka. Nedovedu zatím situaci, oproti Endymu, číst. On je opravdu „kofr”, „Haf haf!” ... to vám teda musím říct, ten toho umí. Nakonec mě Páníček bere na klín, abych se pořád netloukl ze strany na stranu, „Abych se mu neutlouk na máslo!” – jak říkal.

Ale frčí to, fakt. Jedu poprvé. Senzace!!! ... a bezva nálada, ani Metreska už není mrzutá. A guláš z kližky?

„Ten teda byl ... no! ... lepčí jsem ještě nejedl!” – jeden, a druhý hned na to: „To máme teda kliku, že to maso na řízky sežrali ti psi, že jooo?!!! ... to bys nám udělala obyčejný řízky, ale ten gulášek, fakt ... mistrovské dílo!” – tak a podobně jí to chlapi, teda chci řict naši Páníčci, chválili. A to víte, když se ženský pochválí vaření, to pak je „Všechno dobrý!” – jak se říká, že!

x x x

„Aspoň to, ti mizerové, vyběhaj” – přidává se Metreska.
„Však mi jsme na tom stejně!” – na to Endyho Páníček.
„Jeď prosím tě pomalejc!...” – na to ten můj, „...nerad bych o ten gulášek přišel!”

Tak a v podobném rozmaru utekla cesta až do hor. Konečně jsme tady. Auto stojí, už můžeme ven. Hup hup ... a než se Páníčci vyhrabou, my už zvedáme nožičku, já vlevo, Endy na pravé kolo ... přece ... abychom si ho po návratu poznali, ... teda, né to kolo, ... to auto, přeci!

Nějaká diskuse a tak. Nad něčím se debatuje, nechápu to.

„Volí se trasa...”- vysvětluje mi Endy: „uvidíme, kterou vyberou, pak ti něco ukážu, to budeš mrkat!”
To věřím, co jsem s Endym, tak mrkám pořád. „Ale vůbec nevím, co je to ta trasa?” – na Endyho.
„No, kam pudem, haf haf!” – vysvětlí.

„A kam teda pudem?”

„Na tom se přece právě dohadujou.” – sděluje Endy: „Já bych vystřelil kamkoliv, takový zdržovačky!” ... a potutelně se usmívajíc dodává: „ ... a pak vezmeme roha!!!”

„Haf haf!...ale to až příště...”

Kapitola šestnáctá – Kližka

Pěkně schovaný v nejzasším Endyho úkrytu pozorujeme situaci. Vůbec se mi už běhat nechce, „Však komu by se chtělo... s plným bříškem toho masa z balkonu, že jo?!”

Endy je opravdu pašák, už mě naučil tolika novým věcem ... jsou z nás už opravdoví kamarádi – „Jeden za druhého a ten za ... už si to celý nepamatuju!”

x x x

No to je malér, to je malér! A zase ten ječák. Pravda, trošku jsme s tím počítali, ale tohle, to jsem opravdu nečekal. Tulíme se k sobě přitisknuti až na zeď pod tím nejširším kavalcem, co má Endy doma. Přesto slyšíme velmi dobře:

„Panenko skákavá, chlapi, pote sem ... koukejte! ... vidíte!”

„No co, je docela pěknej den, vemem psy a půjdem na procházku.” – když můj Páníček byl dorazil na balkon.

„Jo, já jim dám, na procházku! Vemu na ně smeták, kde jsou?...”– ten Ječák, a pokračuje „...sežrali všechno!”

„Co se děje, mámo?...” – a přichází Domácí – „... co tak ječíš?”

„Tady, koukej se!” – už plačtivě Metreska, vlastník toho ječáku ukazuje na balkon.

„No ... je hezky, jak říkal Karel. A ty papíry bys mohla uklidit, jak se to sem vlastně to svinstvo dostalo?”

Metreska – tedy páníčka Endyho, on jí tak říká, hned po smetáku, a že nás vyloví z pod toho kavalce. Tisknem se dozadu, že jsme skoro placatí, jen bříška máme kulatá.

„Tak co je,...” – ten domácí páníček, „...mámo, co se teda děje?” – vůbec nerozumí nastálé situaci, a ještě dodá: „A kde jsou psi?”

No to vůbec neměl, Metreska zase, jak když jí vosy píchnou, nasadí: „Kde jsou, neřádi, já jim ukážu!”

„Tak mámo neblbni!” – chlácholí Domácí. Přidává se i Můj: „Co se stalo ... a ty papíry z balkonu jsem ti už uklidil!”

A zase skoro pláč: „Papíry, papíry! To bylo na řízky, na rozmrznutí jsem to maso dala na balkon!” - a se smetákem v ruce nás hledá po bytě. Ani nedutáme, situace se mění stejnou rychlostí jak počasí nad Šumavou. Zase ten ječák: „Tak to , Karle, máš!” – to na mého Páníčka. „Sice jsem tě pozvala na oběd, ale houby, je po obědě, tak!” – a znovu: „A kde jsou ti dva?!!!”

„No to je pěkný nadělení!...” – na to ten Můj „...vždyť Béďa má dietu!” – až se mu z toho zjištění zamotá hlava. „Já ho kurýruju, jenom rejži, … a teď tohle! Co mám s ním, proboha ... ty seš doktorka ... teď dělat?”

To Metresku zase nanovo rozčílí: „Nařezat mu, ... za to! ... víš? ... nařezat!” – a žene se do dalšího pokoje. „Ale až já je najdu!”

Je nám moc ouvej, ani Endymu není moc do řečí ... tedy do štěkání. Jeho osobnost se kamsi vytratila, jen koulí očima a tiskne se, jako já, pořád k té zdi.

x x x

Najednou ... jako by se vše uklidňovalo, to napětí ve vzduchu jakoby mizí, cítíme to oba dva. Domácí Páníček bere Metresce smeták z ruky, k Mému: „No, ono se, Karle, nic nestane, uvidíš, psi maj jinej žaludek než ty.” A k Metresce, paží kolem ramen,... to už my dva čumáčky pomalounku polehounku ven:

„No co, mámo, už jsem to jejich vyndal z lednice. Uvař z toho guláš ... oni nám řízky, my jim sežereme tu kližku!!!”

Tak příště uvidíme, co a jak...haf!

Kapitola PATNÁCTÁ – Řízky

A jsem uvnitř, na chodbě ještě nějaký randál, ale mně to už nezajímá. Musím se věnovat mému novému kamarádu. Vím, co se sluší a patří, nejen, že jsem v „jeho”, ale také o pěknejch pár let mladší. Na záda, packy nahoru a nechávám se, hned v předsíni, očuchat. To se tak mezi pejskama dělá, protokol je holt protokol.

Endy, to je ten můj nový kamarád, si dává opravdu záležet a bere to poctivě, asi má své zkušennosti. Konečně mne vyhodnotí a můžu na všechny čtyři. Teď se on nabízí mně, ale já to tak přísně neberu, čuchnu zepředu, čuchnu zezadu, štěknu jednou dvakrát ... a jsme kamarádi, na život a na smrt, sbratřili jsme se, jak by se řeklo u Indiánů.

Aaa ... málem jsem zapomněl. Endy je čistokrevnej Kokršpaněl. Tmavej, rezavej, dlouhý ušiska ... frajer, a ... nezní to vůbec zle, že, jen si to řekněte: „Endy KokrrrŠšpaněl” ... teď zrovna nevím, jestli se Š píše velké nebo š malé, tak raději píšu obě. „Endy KokrŠšpaněl” - to je skoro tak pěkné, jako „Bedřich Lučančan”.

„Haf!” ... myslím, že mám pravdu!”

Všechno se mi snaží ukázat, až se mi z toho točí hlava. Několikráte jsem se i ztratil, to víte 4+1, nějakejch stotřicet metrů čtverečných, a balkon k tomu. To je dveří, to se pejsek zamotá v tu ránu a najednou neví, kudy kam, kór, když vás náhodou zavřou. Pomalu se ale začínám vyznávat a Endy mě nemusí pořád hledat. Svoje kouty, schovky, svoje tajemství, o to vše se se mnou podělí, poučí mě, a tak.

„Haf, haf!” – důležitě Endy. „Teď to největší tajemství! Ale musíš dělat jako by nic, umíš dělat jakoby nic?! ...umíš to to? ... pojď, naučím tě to vedle v pokoji, zkusíš si to na nečisto, abys byl úplně nenápadnej!” – a už to vedle zkoušíme. Dotáhl nějakou kost, vrhám se na ni, to víte, páníček mi pořád do misky jen to bílé, co se nedá pozřít, tak já prakticky stále o hladu, bříško prázdné, pane, jak se ozývá. V tu chvíli mě ale Endy drží zezhora za krk: „Chyba, chyba, to nesmíš, musíš jako by nic!” – vrčí a trochu se mnou zaklepe, pak pustí. Zkoušíme to znovu. Po chvíli, když už to skoro umím, k páníčkům ... a pěkně, jako by nic.

„Haf, teď dobře poslouchej, co páníčci!” – Endy. Natáhnem se jim k nohám, necháváme se drbat a jsme jedno velké ucho.

„Sdržíš se tady na oběd...” – ten Ječák, co už není ječákem, patří Endyho „metresce”, teda paničce, chci říct.

„Ale kdepák, já jen na otočku.” – na to můj páníček.

„Karle, nekecej, manželka koupila na řízky, počítá s tebou. Už se rozmrazujou na balkoně!” – na to domácí páníček.

Chtěl jsem radostí pořádně zaštěkat, ale Endy mě štípnul: „Šššš, pojď!” – a běžíme zase vedle.

„Slyšels, jo?” – mrká na mne, „Teď ti to ukážu, ale povídám, jako by nic! ... rozumíš!” – a výhružně zavrčí.

„Haf” – sklopím uši a za Endym. Ten k balkonu, děláme, jako bychom si hráli, se „kočkovali”, očima šilhám k balkonu. Pootevřenej! Chce se mi štěkat.

„Ššš!!!” – udrží mne zase Endy. „Cítils? Je to tam!” – a žene mě vedle do pokoje. „Ještě to je zmrzlý, musme počkat! ...tak půlhodinka, a bude to. Zvu tě, jen musme ohlídat Metresku!”

Nejen cítil, ale i viděl, pěkně v mastným papíru, na talíři to rozmrzá, „No já se ...” – a běhám v obýváku, ke všeobecnému veselí, velký kruhy, abych se vyštěkat.

Nemůžu se dočkat, ale jak říkal můj nový kamarád Endy „...až příště!”

Kapitola čtrnáctá – Příchod

„Haf,haf!”

„Vrrr” Vrrr, haf haf!”

– hafáme a do toho pánské hlasy:

„Tak jsme tady...”

„Tak pojď!”

„Neudělaj si něco?” - bojí se můj páníček.
„Co by, jen pojď!” na to hostitel.

„Haf,haf!”

„Vrrr” Vrrr, haf haf!”

„Prosím Tě, chyť si ho, jo... ! Co dyby se porvali?” - najednou zevnitř bytu ženskej hlas.

...a mužskej: „Co by? ... srovnaj se, ne? ... pojď! ... a nezouvej se!”

...a můj páníček: „Jo, jo, hned … jen než najdu …”

„Nekecej, prosím tě! – ten ženskej Ječák – „Jen se pěkně zuj!”

„Neřvěte tady jak na lesy, nebydlíte tu sami! ... to máte honěnou, že ti psi tak řvou!!!
„Né, pane ... hned, hned ...” odpovídá do přízemí páníček.

„Já Vám dám hned ... okamžitě, jooo!!!” – „Prásk!!!” - se rozlehne barákem a dveře souseda z přízemí oněmí..

„Haaaf, haaaf, haaf, haf!” – ozve se basem ze zhora, z patra nad. Je tu třetí... a Velkej.

„Vrrr ... hch ...” – mi to zachroptělo, chci se ukázat.
„Von nic nedělá, chyťte mi ho, jo!” – do toho mladý hlas z toho patra.
„Von utek dovnitř ...” – na to můj páníček.

„Nám to neva!” – ten ženskej Ječák - „my psy rádi.”
„Von je mladej, teda vona, ale hodnej ... teda hodná...” – jsme informováni ze zhora. „Ještě druhou botu...” – a už tu je dusotem, pěkně se rozléhajícím, nositel toho mladého hlasu. „Pane, to je akustika domu!” si pomyslím.

„Eště vy do toho!? ... jooo!... takovej tady bejval klid! ...Klid!!! ... slyšíte! – znova promluví, lépe zařvou, Dveře v přízemí. „Prásk!” – a opět mlčí.

„Ten je taky mladá...” – na to páníček, „tedy mladej.” – a ukazuje na mne.

„Už jsem tu!” – Ten ze zhora.

A Ječák – „proboha, vemte si jí, udělala tady louži! ... to nosí cisternu?!”

„To víte, velkej pes, teda fenka” – si myslím – „to má i nevýhody.”

„Já vám to utřu...”

„Jo, to jsem zvědavá!” – na to Ječák. „Je to v koberci! ... nate, vemte si jí!”

„... ste říkala, že vám nevadí...”

„...jooo, když nedělá louže. Málo s ní chodíte! ... samý služby, samá domácí práce ... rejžujete, žejo!”

Ale to už Velkej, tedy Velká, se svým páníčkem dolů a ven. „Ale kam?” – říkám si – „...když už cisternu vypustila na koberec.”

„Haf, haf!!!”

A jak ta návštěva dopadla? ...to příště, haf!

Kapitola třináctá – Návštěva

Už třetí den jen tu bílou misku, tedy tu rejži. Hlad mě donutil, že jsem si občas vzal, ale tajně, to je jasné, aby páníček neviděl, to by hned skákal radostí. Fakt jsem nepochopil, proč té rejže koupil tolik. O té Dietce sem tam pořád něco povídal, ale zatím se mi nepodařilo porozumět, o které že to mluví.

Na vycházky jsme chodili pravidelně, to se ví, to jsem dodržoval přesně a páníčka vždy bral s sebou. Pořád povídal – a to byl teprve podzim „Jó, Bedřišku, Alpy. V létě tě tu budu muset na chvíli nechat, to víš, Alpy volají!”

No, to se ví, když do Alp, tak to přeci chce pořádnou fyzičku, aby se mi tam neznemožnil, ten můj páníček. Tak jsem ho bral na dlouhý vejšlapy, fyzička se mu zlepšovala před očima, už ani autobusem jsme nejezdili. Ale vraťme se k tomu hladu. To víte, že jsem na to vyzrál. Čumáček mi funguje, cítím všechno na „sto honů”, a nevěřili byste, co všechno na těch procházkách lze najít, vyčmuchat. Pravda, úplně ono to nebylo, ale lepší té rýže určitě, také se páníček diví „Ty nepapáš, ty nemáš hlad? Musíš, abys byl zdravej!- a diví se, že rejže moc neubejvá.

„V neděli půjdeme na návštěvu, víš?!” – mi jednoho dne, byli jsme zrovna na procházce, oznámil. „Taky tam maj pejska, ale trochu staršího, určitě se seznámíte.”

„Haf...haf!!!” – já na to, a protože to v tu chvíli zrovna moc vonělo vedle ve křoví, tématu jsem se již dále nevěnoval. Tentokráte jsem ale narazil ... a silně.
„Fuj!!! Co to žereš? ... zase ti bude blbě!!! ... fuj!!!” – a páníček mě tahá z toho křoví. „Já tě chci vzít na návštěvu, a ty mi takhle!” – vyčítá a šup, v tu chvíli mám náhubek. Páníček ale pokračuje: „Já se ti dělám s dietou, na návštěvu máme jít, a ty tahkle!”

Už zase mluvil o té Dietě, ale jak ta ženská souvisí s naší návštěvou, to opravdu nevím, bude to nějaká „mrcha” ... si myslím, když se takhle mezi nás plete. Jsem mrzutý a „košík” mě tlačí nahoře na čumáku, ani nemůžu zahafat, co si o té hrubosti myslím.

„Tak, a takhle to bude, dokud nebudš zdravý, to by pak žádná návštěva bejt nemohla! Já ti dám!”

Ale věřte, nevěřte, mně v tu chvíli, majíc košík na hubě, nějaká návštěva byla úplně ukradená.

„Tak Ha... ha... no nejde mi to s tím košíkem …fff!”

Kapitola dvanáctá – Hlad

„Páníček je tady, páníček je tady!!!” slyším jeho kroky na schodech. Pozvolna stoupá až nahoru, otvírá dveře a ... To je tanec, vždycky, to byste měli vidět.

To vítání, oboustranné, chce mě pochovat, ale já se nedám, šup, proklouznu a jsem na chodbě ... hned zase zpátky ... chňap, chňap, ... ale kdepak na mě, už jsem zase na chodbě. Přimotal se do toho místní kocour, neví že je to hra, v panice prchá, nic mu není nemožno, stěny, okna, z nichž padají květináče, ... fofrem zpět, páníček už také na čtyřech, chňap, chňap ... ještě jedno kolečko a konečně se nechávám chytnout, páníček by to déle asi nevydržel, člověk, teda pejsek, musí brát ohledy, vždyť už má také svoje roky...ten můj páníček.

Muchláme se, drbe mně za ušima, na bříšku, na „kejtě”, prostě všude. Já, na oplátku, občas zprava, zleva ho olíznu. „Fuj! Fuj!” – dělá že to nemá rád, ale kdybych ho neolízl, chybělo by mu to. Zajímavé je, že on mě neolízl ještě ani jednou, a tak dlouho ho to zkouším naučit, každej holt nemá na všechno talent.

Konečně se to všechno uklidní, já si vzpomněl na svůj hlad a k misce, páníček šel uklízet ty kocourem shozené květináče na chodbě. Jenom nevím, proč za to huboval mne. Když se vrátil, zrovna zkoumám to bílé, co miska nabízí.

„Ty jseš hodnej Bedřišek, jen papej, papej, rejžička je moc dobrá ... a na tvoje bříško prospěšná, budeš to muset pár dnů vydržet ...!” – a s těmito slovy začne vyndávat z tašky nákup. „Vidíš, tady jsem ti donesl další dva pytlíky rejže, abys měl dost, víš, už nám došla, ale neboj, já tě z toho dostanu, pan doktor říkal několik dnů, tak to uděláme, pro jistotu, tejden. Když budeš mít hlad a nestačí nám to, neboj, já ještě dokoupím! – a tak pořád dokola.

Jíst se to ale nedá, ... tak nevím, v hlase měl lásku, ale v misce jsem měl rejži a v žaludku hlad.

„Kdy tohle skončí, to jsem zvědavej?! ... haf!”